Článek
Můj život je dobrý. Mám práci, mám rodinu, mám všechno, co bych si měl přát. Ale někde po cestě se ztratila radost. Moje manželství je spíš přátelství a společná péče o děti. Láska se změnila v zvyk. Všechno je předvídatelné, bezpečné. A tak trochu nudné.
Před pár měsíci jsem si na sociální síti našel ji. Kláru. Moji první velkou lásku z vysoké školy. Začali jsme si psát. Nevinně. Jen o tom, co děláme, jak se máme. Bylo to jako otevřít starou knihu a zjistit, že si pamatujete každé slovo.
Včera večer, když už všichni doma spali, mi od ní přišla zpráva. Seděl jsem v tichu své pracovny a díval se na ta slova na monitoru.
„Někdy přemýšlím, jaké by to bylo, kdybychom to tenkrát zkusili.“
Ta věta. Ta jediná věta otevřela stavidla. Všechny ty potlačené pochybnosti, všechny ty otázky „co by kdyby“, které si člověk zakazuje, byly najednou tady.
Co by bylo? Byl bych teď šťastnější? Byl by můj život jiný? Vášnivější? Skutečnější? Začal jsem si v hlavě promítat ten alternativní život. Život s Klárou. Cestování, smích, dobrodružství. Všechno to, co v mém současném životě chybělo.
Cítil jsem sladkobolnou lítost. Bolest z toho, co nemám, a sladkost té představy. Bylo to jako droga. A ta představa byla tak lákavá.
Co mi vlastně brání? Děti jsou velké, manželství je stejně jen zvyk. Mohl bych všechno opustit a zkusit to. Zkusit být zase šťastný.
A jak jsem tam tak seděl, opojený tou představou, začaly se mi do mysli vkrádat i jiné obrazy. Obraz mé ženy, jak unaveně usíná u televize. Obraz mých dětí, jejich tváří, jejich životů, které jsem pomáhal budovat. Ten dům, který jsme společně postavili. Všechny ty obyčejné, nedokonalé, ale skutečné chvíle.
A došlo mi to. Ten život s Klárou je jen fantazie. Nevím, jestli by byl lepší. Byl by jen jiný. To, co mi chybí, není Klára. Chybí mi ten pocit, že můj život má ještě nějaké možnosti. Že ještě nejsem na konci cesty.
Odpověděl jsem jí. Napsal jsem jí, že na to taky někdy myslím. Ale že život, který mám, i se všemi jeho kompromisy, je můj. A že za něj jsem vděčný.
Když jsem zhasínal počítač, cítil jsem klid. Ta sladkobolná lítost byla pryč.
Někdy nás dožene nostalgie a představa života, který jsme mohli mít. A je snadné podlehnout iluzi, že by byl lepší. Ale možná tím největším znaků dospělosti je přijmout život takový, jaký je.
