Carl Hagenbeck: muž, který postavil první moderní zoo, jak jí známe dnes. Prvně však vystavoval lidi

Byla to jiskra, která zažehla celoživotní posedlost. Mladý Hagenbeck převzal otcův přivýdělek a proměnil ho v největší obchod s divokými zvířaty v Německu, který zásoboval zoologické zahrady nejen po celé Evropě i legendární americké showmany, jako byl P. T. Barnum.

Jeho život se odehrával na pozadí bouřlivého 19. století. Evropa, poháněná průmyslovou revolucí a koloniální expanzí, byla fascinována vším „exotickým“ a „primitivním“. Města jako Londýn, Paříž a Berlín soupeřila o prestiž a jedním z nejviditelnějších symbolů moci a vlivu se stala vycpaná exotická zvířata v muzeích.

Pro Hagenbecka to byl zlatý důl. Cestoval po světě, doprovázel lovce do džunglí a na zasněžené pláně a organizoval odchyt zvířat na téměř každém kontinentu.

V roce 1874 však obchod se zvířaty zažíval útlum. Hagenbeck, vždy pragmatický obchodník, hledal nový zdroj příjmů. Na radu svého přítele, malíře Heinricha Leutemanna, se rozhodl zkusit něco nového. Něco, co by uspokojilo nenasytnou touhu veřejnosti po cizokrajnosti. Rozhodl se vystavovat lidi.

Jeho první Völkerschau, neboli „přehlídka národů“, představila skupinu Sámů (tehdy známých jako Laponci). Nebyla to však pouhá přehlídka cizinců. Hagenbeckův vrozený cit pro divadlo mu napovídal, že klíčem k úspěchu není jen ukázat „jinakost“, ale vytvořit iluzi.

Iluzi autenticity. Sámy proto nevystavil na prázdném pódiu. Přivezl je i s jejich stany, nástroji, sáněmi a stádem sobů. Vytvořil živý obraz, diorama, které mělo v divácích vyvolat pocit, že se na okamžik ocitli v daleké arktické krajině.

Byl to kasovní trhák. Hagenbeck pochopil, že neprodává jen pohled na cizí lidi; prodával příběh. Prodával pečlivě zkonstruovanou fantazii, která lichotila evropskému publiku a potvrzovala jeho představu o vlastní nadřazenosti a dobrodružném duchu.

Tento obchodní model se stal jeho novou specialitou. Po Sámech následovali Núbijci ze Súdánu, jejichž „karavana“ s velbloudy a divokými zvířaty uchvátila Paříž, Londýn i Berlín.

Později přivezl obyvatele Srí Lanky (tehdy Cejlonu), Somálska, Grónska a mnoha dalších zemí. Jeho přehlídky byly stále propracovanější, s kulisami napodobujícími chrámy a bazary, doprovázené masivní reklamní kampaní. Carl Hagenbeck se stal impresáriem, který prodával celé světy na klíč.

Zatímco evropské davy žasly nad „autentickým“ životem „divochů“, samotní vystavovaní prožívali peklo plné nemocí a ponížení. Dva příběhy, vzdálené od sebe padesát let, odhalují mrazivou realitu Hagenbeckova podniku.

V srpnu 1880 připlul do Hebronu v Labradoru norský agent Johan Adrian Jacobsen, pracující pro Hagenbecka. Jeho úkolem bylo naverbovat skupinu Inuitů pro další evropské turné. Podařilo se mu přesvědčit dvě rodiny – celkem osm lidí, včetně dětí. Jedním z nich byl pětatřicetiletý Abraham Ulrikab. Byl gramotný, hluboce věřící křesťan, a vedl si deník. Souhlasil s cestou částečně z touhy vidět zase moravské misionáře, částečně ze zvědavosti vidět zázraky Evropy, o nichž tolik slyšel.

Realita byla zdrcující. Po strastiplné plavbě přes Atlantik se ocitli v Hamburku, kde začalo jejich turné po evropských městech, včetně Berlína, Prahy a Paříže. Byli nuceni předvádět svůj „každodenní život“ – jízdu na kajaku v malém bazénku, střelbu z luku, to vše před zraky tisíců zvědavých očí.

Abrahamův deník je svědectvím o hlubokém kulturním šoku, stesku po domově a rostoucím zoufalství. „Naši bližní, rodina Terrianiak, přestali být veselí, protože jsou unaveni z lidí,“ zapsal si. „A my v druhém domě jsme byli velmi trpěliví, i když jsme také byli velmi unaveni.“ Stěžoval si na chlad, vlhko a cizí jídlo. Chybělo mu maso z tuleňů. citace

Nejhorší však měly teprve přijít. Jacobsen, Hagenbeckův agent, z nedbalosti či lhostejnosti nezajistil pro skupinu povinné očkování proti neštovicím. V přeplněných a nehygienických podmínkách Evropy se stali snadnou kořistí nemoci, proti níž neměli žádnou imunitu. V prosinci zemřela v Darmstadtu první z nich, Noggasak.

Pak umírali další. Jeden po druhém. Během pouhých čtyř měsíců zemřeli všichni. Poslední, Abrahamova žena Ulrike, zemřela 16. ledna 1881 v Paříži, tři dny po svém muži. Jejich cesta za poznáním a penězi skončila ve společném hromadném hrobě.

Příběh Abrahama Ulrikaba nebyl jedinou takovou tragédií. Hagenbeckův model lidských zoo pokračoval a inspiroval další po celé Evropě. O desítky let později, ve 20. a 30. letech 20. století, prožíval podobné trauma Theodor Wonja Michael.

Narodil se v roce 1925 v Berlíně kamerunskému otci a německé matce. Když jeho rodiče zemřeli, stal se spolu se svými sourozenci svěřencem provozovatelů lidských zoo. Od útlého věku byl nucen vystupovat.

Jeho vzpomínky, zaznamenané v rozhovorech o mnoho let později, jsou drásavé. „V těchto výstavách jsme ztělesňovali představu Evropanů o ‚Afričanech‘ ve 20. a 30. letech – nevzdělané divochy v sukních“ vzpomínal. Popisoval, jak se ho cizí lidé dotýkali, sahali mu do kudrnatých vlasů, aby zjistili, jestli jsou pravé, a dokonce ho očichávali. Mluvili na něj lámanou němčinou nebo posunky, jako by byl zvíře. „Začal jsem to nenávidět,“ řekl prostě. citace

Vystavovaní lidé byli často fotografováni a měřeni vědci, kteří se snažili „vědecky“ dokázat podřadnost neevropských ras a nadřazenost té své. Výstava se tak stala místem, kde se setkávala populární zábava s rasistickou ideologií. Dav se bavil pohledem na „divochy“, zatímco vědci sbírali „data“, která tuto zábavu ospravedlňovala jako „vzdělávací“.

Zatímco Abraham umíral v Paříži a malý Theodor později prožíval své trauma v Berlíně, Carl Hagenbeck pracoval na svém životním díle. Na odkazu, který zastínil temnou stránku jeho podnikání a vynesl mu celosvětovou slávu. Tím odkazem byl Tierpark Hagenbeck, moderní zoologická zahrada.

Před Hagenbeckem byly zoologické zahrady ponurými místy. Zvířata byla zavřená v malých, holých klecích s železnými mřížemi, připomínajících vězeňské cely. Hagenbeck měl jinou vizi. Chtěl zvířata vystavovat v prostředí, které by se co nejvíce podobalo jejich přirozenému domovu. Dne 7. května 1907 otevřel ve čtvrti Stellingen na okraji Hamburku svůjTierpark. Byla to senzace.

Místo mříží použil skryté příkopy. Místo betonových podlah vytvořil umělé skály, vodopády a prostorné výběhy. V roce 1896 si dokonce nechal patentovat svůj koncept „panoramatického výběhu“, kde několik druhů zvířat oddělených neviditelnými příkopy vypadalo, jako by žilo společně v jedné krajině.

Lvi a tygři se procházeli ve výbězích, které napodobovaly jejich domovinu. Kozorožci šplhali po umělých horách. Byla to takzvaná „Hagenbeckova revoluce“, která navždy změnila architekturu zoo po celém světě.

Kde se ale tento geniální nápad zrodil? Odpověď je prostá. Koncept vystavování živých tvorů v pečlivě zkonstruovaném, „přirozeném“ prostředí, aby se vytvořila iluze svobody a autenticity, si Hagenbeck nevyzkoušel na lvech nebo medvědech.

Vyzkoušel si ho na Sámech, Núbijcích a Inuitech. Jak uvádí historik Nigel Rothfels, Hagenbeckova zoo čerpala „svou inspiraci a ideologické ospravedlnění z těchto ‚přehlídek lidí‘“. citace

Hagenbeckův design však nebyl jen estetickou inovací. Byl to i psychologický mistrovský tah. Tím, že odstranil viditelné symboly zajetí – mříže – a nahradil je krásnou, divadelní iluzí přírody, učinil akt pozorování uvězněných tvorů příjemnějším.

Návštěvník se už necítil jako voyeur zírající na vězně, ale jako cestovatel a student přírody.

Dnes je Tierpark Hagenbeck stále jednou z největších atrakcí Hamburku. Je to moderní, prosperující podnik, stále v rukou rodiny Hagenbecků, s inovativními pavilony jako je Polární moře (Eismeer) nebo Tropické akvárium. U hlavního vchodu, za impozantní secesní bránou se sochami slonů, však stojí tichý svědek komplikované minulosti. Bronzová socha Carla Hagenbecka, vztyčená v roce 1926.

Na Carla Hagenbecka můžete mít dva pohledy. Je to příběh vizionáře, který změnil svět zoologických zahrad k lepšímu, a zároveň příběh bezohledného obchodníka, který profitoval z rasového rozdělení jeho doby.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Carl_Hagenbeck

https://de.wikipedia.org/wiki/Tierpark_Hagenbeck

https://en.wikipedia.org/wiki/Human_zoo

https://germanhistorydocs.org/en/forging-an-empire-bismarckian-germany-1866-1890/diary-of-abraham-ulrikab-a-labrador-inuit-gives-an-account-of-his-experiences-in-europe-1880.pdf

https://slate.com/technology/2016/06/the-history-of-zoo-construction-is-fraught-and-dominated-by-humans-desire-to-ignore-the-consequences-of-our-actions.html

https://uphere.ca/articles/long-journey-home

https://contestedhistories.org/wp-content/uploads/2023_Mar-27-Germany_-Hagenbeck-Zoo-in-Hamburg.pdf