Článek
Když jsem před třemi lety poprvé uviděla Pavla na koncertě v Plzni, připadal mi jako dokonalý muž. Sportovní postava, jemné vystupování, od začátku ke mně byl pozorný. Vysvětlil mi, že s manželkou mají špatný vztah, že spolu téměř nemluví, a já měla pocit, že mu na čele snad svítí nápis „mám zlomené srdce, pomoz mi“. Zamilovala jsem se do něj dřív, než jsem si stihla uvědomit rizika.
„Potřebuju čas, abych manželství ukončil klidně a ohleduplně,“ říkával mi pokaždé, když jsem se zmínila, že by se měl rozvést. Snažila jsem se být ta tolerantní a nechtěla jsem na něj vyvíjet nátlak. Viděla jsem v něm svého budoucího partnera, otce mých dětí. Měla jsem pocit, že nás pojí zvláštní, osudové pouto. Pár měsíců se všechno vyvíjelo slibně.
Jenže místo jasných kroků k rozvodu mě Pavel spíš zahrnoval slovy: „Ještě není vhodná doba. Dana (jeho žena) teď hodně pracuje, dcera je často nemocná. To bych jí přece nemohl udělat.“ A já se snažila chápat, že má doma komplikace. Občas jsem si posteskla, že už nemůžu vydržet s rolí milenky, ale on mi naznačil, že už je to „skoro vyřešené“.
Jakmile jsem zjistila, že čekám jeho dítě, těšila jsem se, že tahle novinka může být tím impulzem, který Pavla konečně přinutí jasně jednat. Těhotenský test mi málem vypadl z ruky, jak se mi chvěly prsty. V tu chvíli jsem si malovala, jaké to bude zařizovat pokojíček, jak mě Pavel obejme a řekne, že teď už se mnou zůstane.
Místo toho se zděsil. „Proboha, to přece nejde. Nemůžeš si to nechat,“ skoro zakřičel. Byla jsem v šoku. Udělala jsem všechno, co jsem mohla, aby se cítil bezpečně a milovaný. A on na mě pohlížel, jako bych byla zdrojem problému. O pár týdnů později náš vztah uťal slovy: „Nemůžu kvůli tobě rozbít rodinu. Ale pomůžu ti penězi.“
Jsem v pátém měsíci. Každý den cítím, jak roste nová bytost, a v hlavě mi víří dilema, jestli mám všechno říct jeho manželce. Ten vztek mě sžírá, cítím se podvedená. Chce mi dávat peníze, ale o dítě nestojí, chce se tvářit, že neexistuje. Nedovedu si představit, že bych vychovávala naše dítě sama a přitom věděla, že on je někde jinde se svou „oficiální“ rodinou.
„Měla bych to říct jeho ženě?“ ptám se sama sebe každou noc, když nemůžu usnout. Možná bych tak aspoň narušila tu jeho iluzi, že může vést dvojí život bez následků. Ale co bych tím získala? Kdybych mu tohle udělala, pravděpodobně by mě začal nenávidět a třeba by se přestal zajímat i o tu finanční pomoc. Nejsem zlatokopka, ale bojím se, že potom bych na vše zůstala doopravdy úplně sama.
Nějakou dobu jsem zvažovala potrat, ale nakonec jsem nenašla sílu se dítěte vzdát. Věřím, že ho miluju už teď, i když se možná narodí do situace, která není ideální. Přemýšlím, co mu jednou řeknu. Jak vysvětlím, kdo je jeho táta a proč tu není.
Zatím se soustředím na své zdraví a doufám, že najdu odvahu a třeba i nového partnera, který by mohl mít rád mě i mé dítě. Občas si říkám, jestli by nebylo spravedlivé říct jeho ženě, že muž, který s ní žije, má další dítě. Aspoň aby tu pravdu znala. Nemůžu ale popřít, že mě pořád svazuje strach a že jedna část mě Pavla stále miluje, i když si to nechci připustit.
Asi si budu muset vybrat mezi tím, jestli mu způsobím v manželství poprask a možná způsobím bolest celé rodině, nebo jestli mlčky přijmu roli té, které zbyly jen sliby a naděje. Pravda je taková, že ani jedna možnost není fér. Ani pro mě, ani pro jeho ženu a už vůbec ne pro to dítě, které se za pár měsíců narodí.
