Láska Vránové a Ráže z Pyšné princezny nebyla hraná. Její manžel byl vlivný komunista a mstil se jim

S více než osmi miliony a dvěma sty tisíci prodanými lístky se nesmazatelně zapsala do historie jako divácky nejúspěšnější film československé kinematografie. Její kouzlo, zdánlivě nevinné a nadčasové, oslovuje diváky i po více než sedmdesáti letech. Tento obraz milované národní klasiky je však jen jednou stranou mince.

Druhá strana odhaluje mnohem temnější a složitější příběh. Tento film, symbolizující pro mnohé bezstarostné dětství, se zrodil v jednom z nejtemnějších období našich dějin. Rok 1952 byl vrcholem stalinistického teroru v Československu. Byl to rok politických procesů, justičních vražd v čele s procesem s Rudolfem Slánským a všudypřítomné propagandy, která se snažila proniknout do všech aspektů života.

Pyšná princezna nebyla únikem z této ponuré reality, ale jejím přímým a pečlivě vytvořeným produktem. Byla nástrojem ideologie, který měl formovat myšlení nového socialistického člověka.

Pochopit Pyšnou princeznu proto znamená sledovat dva paralelní, dramatické příběhy. První je ten na plátně: pohádka, která pod pláštíkem vyprávění Boženy Němcové skrývá tvrdou komunistickou ideologii.

Druhý příběh, o nic méně dramatický, se odehrával za kamerou. Byla to exploze zakázané lásky, skandál, který otřásl republikou a který se stal zkouškou morálky v době, kdy režim kázal o socialistické ctnosti, ale v zákulisí používal ideologii jako zbraň osobní msty.

Právě skutečná, nehraná vášeň tohoto druhého příběhu paradoxně dodala tomu prvnímu, propagandistickému, sílu a uvěřitelnost, která mu umožnila přežít dodnes.

I samotný ikonický vzhled filmu je výsledkem tohoto paradoxu. Jeho klasická, černobílá estetika, která dnes evokuje nostalgii a uměleckou patinu, nebyla uměleckým záměrem. Byla důsledkem omezeného rozpočtu a direktivního plánování.

Vzácný barevný materiál byl totiž přidělen jinému, ideologicky důležitějšímu a dnes již téměř zapomenutému propagandistickému snímku Zítra se bude tančit všude. Klíčové omezení, které socialistický systém na film uvalil – nedostatek kvalitních zdrojů – tak shodou okolností přispělo k jeho dlouhodobé kulturní relevanci.

Technický a finanční nedostatek 50. let se postupem času proměnil v estetickou výhodu, která filmu dodala nadčasovost, jaké by v tehdejším, dnes již vybledlém barevném provedení zřejmě nikdy nedosáhl.

Film nepředstavuje jen pohádkový příběh, ale střet dvou světů, dvou politických systémů, vykreslených v nesmiřitelně černobílých barvách.

Na jedné straně stojí Miroslavova země, zjevná alegorie na socialistickou utopii. Je to svět hojnosti a kolektivní harmonie. Trhy přetékají zbožím, lidé při práci radostně zpívají a všichni si jsou rovni, což je podtrženo soudružským tykáním. Toto království ztělesňuje vzkvétající, spravedlivý a laskavý komunistický svět.

Proti němu stojí Půlnoční království, karikatura dekadentního a upadajícího Západu. Zemi vládne senilní a neschopný král, jehož moc uzurpovali zkorumpovaní a chamtiví rádcové. Lid je zde utlačován, sužován nesmyslnými daněmi a žije v chudobě. Vrcholem útlaku je zákaz zpěvu, klasický symbol nesvobodné a radosti zbavené společnosti. Toto království je jasným symbolem prohnilého feudalismu a kapitalismu, systémů odsouzených k zániku.

Král Miroslav není tradičním monarchou z pohádek. Je prototypem nového, socialistického hrdiny. Když si nechává malovat portrét, aby se představil princezně Krasomile, explicitně odmítá obrazy, které ho zobrazují jako mocného vládce nebo vojevůdce. Nařizuje je spálit se slovy: „Tyhle spalte, neříkají pravdu, nejsou k ničemu…“. Spokojený je až s třetím portrétem, který je vyveden v duchu socialistického realismu a ukazuje ho jako „obyčejného pracujícího člověka“.

Jeho převlek za zahradníka není pouhou lstí, ale ideologickou nutností. Právě manuální prací prokazuje svou morální nadřazenost a hodnotu. Ústřední poselství filmu, vtělené do věty „Člověka šlechtí práce“, je jádrem jeho charakteru i celé pohádky. Nemohl být kladným hrdinou jako příslušník „poražené feudální třídy“, pokud by neprošel očistcem práce.

Film do svého děje rafinovaně vplétá i konkrétní budovatelské cíle komunistického Československa 50. let. Nejzřetelnějším příkladem je scéna, kde je spor o vodu mezi dřevařem a mlynářem vyřešen Miroslavovým autoritativním výrokem: „Postavíme na řece hráz a bude hned dost vody pro mlýny i pro vory“. To byla přímá a neskrývaná narážka na masivní projekty výstavby přehrad, které byly ústředním bodem komunistických pětiletých plánů.

Produkce byla pod neustálým a přísným dohledem stranických ideologů. Všechny nadpřirozené prvky, které jsou pro pohádky klíčové, byly ze scénáře systematicky odstraňovány. Tvůrci museli svést tvrdý boj, aby ve filmu zůstal alespoň jediný „kouzelný“ prvek – zpívající květina.

Absurditu ideologického dohledu nejlépe ilustrují dobové kritiky. Některým recenzentům vadilo, že princezna Krasomila hraje na loutnu, protože se jedná o „románský nástroj“, který „odnárodnil český charakter písně“.

Jiní se pohoršovali nad tím, že dívky na louce špatně hrabou seno, a vytýkali režisérovi technickou neznalost základní zemědělské práce v socialistické společnosti.

Klíčovým momentem je závěrečné vyznání Krasomily: „A přece tě mám ráda, i když jsi král“. V tradiční pohádce je odhalení, že prostý nápadník je ve skutečnosti král, vyvrcholením a odměnou. Potvrzuje to správnost princezniny volby. Zde je to však prezentováno jako poslední překážka, kterou musí láska překonat. Její city nepatří králi, ale vznikly navzdory jeho statusu.

Film totiž diváka celou dobu učí, že skutečná hodnota nespočívá v urozeném původu, ale v práci a charakteru. Krasomila se zamilovala do zahradníka, do pracujícího muže. Tím, že přijímá krále, vlastně přijímá fakt, že prošel ideologickou očistou skrze práci.

Zatímco na plátně se odehrávala ideologicky čistá romance, v zákulisí natáčení v létě 1951 propukla skutečná vášeň, která hrozila přerůst v katastrofu. Tento příběh neměl nic společného s pohádkovou naivitou; byl to příběh o zakázané lásce, zradě a pomstě, který se stal veřejnou aférou.

Hlavními aktéry nebyli jen herci, ale i celebrity své doby. Alena Vránová byla oslnivě krásná, teprve devatenáctiletá studentka DAMU, čerstvě provdaná.

Vladimír Ráž byl charismatický a uznávaný herec, o devět let starší a také ženatý. Třetím a klíčovým hráčem byl manžel Aleny Vránové, Pavel Kohout. Nebyl to obyčejný manžel.

Byl to „zapálený komunista“ , prominentní básník a dramatik režimu, kulturní funkcionář a apoštol stalinismu. Jeho ideologická horlivost zasahovala i do soukromí: trval na tom, aby se svatba konala v den Stalinových narozenin , a své mladé ženě vyčítal takové „buržoazní“ zlozvyky, jako je používání rtěnky.

Jak později vzpomínala sama Vránová: „Zpočátku jsme sice hráli příběh Krasomily a Miroslava, ale pak naše vzájemné city vzplály a my jsme do té pohádky vložili kus opravdické lásky“. Jejich románek, který začal během natáčení, se brzy stal veřejným tajemstvím.

Konfrontace byla jako scéna z filmu. Kohout se vrátil ze zahraniční cesty a zamířil rovnou na natáčení do Jetřichovic. Když dorazil na místo, zjistil, že jeho žena i její herecký partner jsou záhadně pryč. Když se Vránová po několika hodinách vrátila, ohromenému manželovi oznámila, že je zamilovaná do Ráže.

Kohoutova reakce proměnila soukromé ponížení ve veřejnou, politickou zbraň. Nejednal jako zhrzený manžel, ale jako uražený představitel režimu.

Rážovi začaly chodit dopisy, v nichž Kohout mistrně propojil osobní zradu s politickou neloajalitou. Nejznámější a nejmrazivější věta zněla: „Kdo je schopen rozvracet manželství, možná nakonec zradí i svou socialistickou vlast. Píši Ti proto, abych Ti řekl jménem svým i svých vrstevníků: Tvé dny končí, Vladimíre Ráži!“.

Svůj vztek přetavil v umění, které sloužilo jeho pomstě. Ještě v roce 1952 napsal divadelní hru Dobrá píseň. Tato „veršovaná hra o mládí naší země“ byla jen chabě maskovanou alegorií celé aféry. Vykreslovala morálně pokřiveného „zloducha“, který odloudí ženu vzornému komunistovi. Poselství bylo jasné a v souladu s dobovou logikou: morální selhání je předstupněm politické zrady.

Dobrá píseň nezůstala v šuplíku. Byla uvedena v divadlech po celé republice. Skandál se stal tématem schůzí SSM i stranických buněk. Alena Vránová byla veřejně označena za „rozvracečku režimu“. „Lidé mě začali odsuzovat a filmaři se mě báli,“ popsala dopad aféry. Její slibně se rozvíjející kariéra byla v troskách. Byla ráda, když sehnala angažmá v oblastním divadle, daleko od prestižních pražských scén.

Tento skandál je dokonalým okénkem do fungování totalitního systému, který stírá hranici mezi osobním a politickým. Pavel Kohout nebyl jen podvedeným manželem; byl kulturní ikonou režimu. Tváří v tvář osobní krizi instinktivně sáhl po nástrojích, které mu systém nabízel.

Neřešil situaci soukromě, ale rozpoutal veřejnou propagandistickou kampaň. Tím, že Rážův čin označil za hrozbu pro „socialistickou vlast“, povýšil milostnou aféru na otázku státní bezpečnosti. Skutečnost, že státní divadla ochotně inscenovala jeho hru a stranické orgány projednávaly jeho soukromí, ukazuje, že celý státní aparát se stal nástrojem jeho osobní msty.

Zatímco film končil pohádkovým „a žili šťastně až do smrti“, skutečný život hlavních aktérů se ubíral mnohem temnější cestou. Láska, která tak silně zářila na plátně, v reálném světě narazila na tvrdou realitu a zanechala za sebou hluboké a tragické stopy.

Alena Vránová a Vladimír Ráž se nakonec rozvedli se svými partnery a vzali se. Jejich vztah, zrozený ve skandálu a pod neustálým veřejným tlakem, však nikdy nenašel klid. Ráž byl známý svou slabostí pro ženy a manželství bylo poznamenáno jeho opakovanými nevěrami, měl „různé avantýry, milenky“. Po letech si i Vránová našla přítele. Přesto spolu zůstali, především kvůli své dceři Markétě. Rozvedli se až v době, kdy dosáhla plnoletosti. Ráž se brzy znovu oženil. Vránová už zůstala sama.

Nejbolestivějším důsledkem tohoto pohádkového románku je životní příběh jejich jediného dítěte, dcery Markéty.

V mládí byla Markéta nesmírně nadaná a úspěšná. Vystudovala filozofickou fakultu, získala doktorát z filologie, mluvila čtyřmi jazyky a po revoluci si založila vlastní cestovní kancelář. Její dospělý život byl však sérií tragédií. První manželství s drogově závislým mužem se rozpadlo, druhé rovněž nevyšlo. Útěchu začala hledat v alkoholu. „Napjatá domácí atmosféra“ jejího dětství na ní zanechala nesmazatelné stopy.

Její pád byl strmý a katastrofální. Propadla těžkému alkoholismu, který jí zničil zdraví i kariéru. Ztratila vše, co vybudovala. Vztah s matkou se rozpadl; Markéta ji obviňovala, že je „pyšná“ a nikdy se o ni pořádně nestarala.

Její život skončil v naprosté bídě. Stala se bezdomovkyní a zemřela na celkové selhání organismu 26. prosince 2013, ve věku pouhých 55 let.

Příběh by nebyl úplný bez zmínky o osudu muže, který celou aféru rozpoutal. Pavel Kohout, který pro osobní pomstu neváhal použít zbraně stalinistické ideologie, sám prošel pozoruhodnou proměnou. Jeho rozčarování z režimu začalo již v polovině 50. let. Postupně se stal jedním z klíčových reformních intelektuálů, vůdčí osobností Pražského jara 1968, spoluautorem Charty 77 a nakonec byl v roce 1979 donucen k emigraci. Muž, který kdysi pronásledoval, se stal jedním z pronásledovaných. Jeho životní dráha je posledním, hořkým paradoxem tohoto neobyčejného příběhu.

Jak je možné, že film tak silně poznamenaný svou dobou, tak otevřeně sloužící totalitní ideologii, zůstává i po desítkách let jedním z nejoblíbenějších národních pokladů? Pyšná princezna dokázala překonat politické záměry svých tvůrců, a to z několika důvodů.

Prvním a možná nejdůležitějším je síla autenticity. Nezapomenutelná, skutečná chemie mezi Alenou Vránovou a Vladimírem Rážem, živená jejich skutečnou a zakázanou láskou, sálá z každé společné scény. Tato nehraná vášeň dodává filmu emocionální jádro a hloubku, jaké by samotná propaganda nikdy nemohla dosáhnout. Diváci možná nevědí o skandálu, ale podvědomě cítí pravdivost citů, které se na plátně odehrávají.

Dále, pod nánosem ideologie se skrývá klasický a silný příběh. Adaptace pohádky Boženy Němcové Potrestaná pýcha pracuje s univerzálními tématy lásky, pokory a nápravy charakteru, která rezonují s publikem bez ohledu na politický kontext. A konečně, svou roli hraje i selektivní pohled nostalgie.

Diváci se v průběhu let naučili odfiltrovat nebo jednoduše ignorovat ty nejkřiklavější ideologické prvky a soustředit se na okouzlující herecké výkony, ikonické scény jako jízda na kládě nebo zpívající poupátko a na hřejivý pocit spojený se vzpomínkami na dětství.

Zdroje:

https://www.dama.cz/clanek/pysna-princezna-laska-na-place-i-zasahy-komunistu-jake-bylo-nataceni#part=3

https://www.fdb.cz/film/14276-pysna-princezna/zajimavosti#menu

https://cnn.iprima.cz/show-time/trapeni-aleny-vranove-pysne-princezny-dcera-se-upila-k-smrti-zemrela-jako-bezdomovec-195374

https://www.ctidoma.cz/clanek/osobnosti/bolest-pysne-princezny-vranovou-terorizoval-manzel-raz-ji-pak-podvadel-a-pohrbila-dceru-78162

https://www.extra.cz/osudovi-muzi-princezny-krasomily-90-alene-vranove-krachla-obe-manzelstvi-jeji-dcera-se-upila-k-smrti-aaee1

https://www.extra.cz/pysna-princezna-zpusobila-poprask-vranova-se-vztahem-s-razem-temer-odepsala-e2f04

https://www.pametnaroda.cz/cs/kohout-pavel-20100105

https://www.dama.cz/clanek/pysna-princezna-laska-na-place-i-zasahy-komunistu-jake-bylo-nataceni

https://www.info.cz/nazory/princezna-s-rudou-hvezdou-na-cele-a-zle-pulnocni-kralovstvi-ideologicky-naboj-pohadek-z-50-let-by-se-dal-krajet

https://www.filmovyprehled.cz/cs/revue/detail/pysna-princezna

https://www.csfd.cz/film/10094-pysna-princezna/zajimavosti/souvisejici/