Článek
Tři oříšky pro Popelku z roku 1973 nejsou jen filmem; jsou rituálem, generační jistotou a nedotknutelným klenotem, který se stal synonymem sváteční pohody. Na plátně vidíme dokonalou harmonii – poetické zimní scenérie, jiskřivou romanci a kouzlo, které se zdá být tak samozřejmé a čisté jako čerstvě napadaný sníh.
Filmování této idyly však byla jejím naprostým opakem. Zrod vánoční legendy se odehrával v kulisách, které by se daly bez nadsázky označit za „výrobní peklo“. Příběh vzniku Tří oříšků pro Popelku je kronikou nehod, náhod a zákulisních dramat, která by sama vydala na samostatný film. To vše se odehrávalo pod dohledem komunistického režimu, který zakázal autorovi scénáře se k dílu byť jen přihlásit.
Cesta k ikonickému obsazení Tří oříšků pro Popelku byla dlážděna sérií šťastných náhod a rozhodnutí na poslední chvíli. Dnes si jen těžko dokážeme představit jiné tváře v hlavních rolích, ale realita byla taková, že hvězdné duo Šafránková-Trávníček vzniklo souhrou náhod.
Popelka s bříškem?
Režisér Václav Vorlíček měl od počátku jasno. Jeho Popelkou měla být Jana Preissová, v té době již etablovaná a talentovaná herečka, kterou si pro roli osobně vyhlédl. Vše se zdálo být na nejlepší cestě, dokud do hry nevstoupil život sám. Když Vorlíček herečce sdělil termín natáčení, musela s lítostí odmítnout.
Důvod byl prostý a neoddiskutovatelný: byla těhotná a v době filmování by její rostoucí bříško nešlo zamaskovat ani pod nejširšími šaty.
Vorlíček se ocitl v prekérní situaci – bez hlavní herečky a bez jakéhokoli záložního plánu. V tu chvíli si však vzpomněl na mladičkou, tehdy devatenáctiletou Libuši Šafránkovou, kterou viděl v roli Barunky ve filmové adaptaci Babičky.
Pozval ji na konkurz, kam dorazila jako jedna z posledních. Jak sama po letech vzpomínala, zbyly na ni jen šaty, do kterých se už žádná jiná uchazečka nevešla. To, co však definitivně rozhodlo, byla její tajná zbraň: Šafránková byla od dětství vášnivou a mimořádně zdatnou jezdkyní na koni, která bez problémů zvládala i jízdu bez sedla.
Pro roli emancipované a odvážné Popelky, jež tráví v sedle podstatnou část filmu, to byla neocenitelná devíza. Téměř všechny jezdecké scény tak zvládla sama, kaskadérka ji zastoupila pouze v jediném nebezpečném skoku přes padlý strom.
Ironií osudu tak zůstává, že zatímco těhotenství Jany Preissové znemožnilo její účast, jiná herečka na place své požehnané bříško skrývala. Dana Hlaváčová, představitelka zlé sestry Dory, byla během natáčení rovněž těhotná, což se kostymérům podařilo úspěšně maskovat volnějšími střihy šatů.
Alain Delon z Moravy
Hledání prince bylo stejně dramatické. Na konkurz se přihlásily stovky mladých herců, mezi nimi i pozdější hvězdy jako Jan Hrušínský nebo Jaroslav Drbohlav. Drbohlav nakonec získal roli pobočníka Vítka, ale hlavní roli si odnesl tehdy třiadvacetiletý student brněnské JAMU Pavel Trávníček. Režiséra Vorlíčka údajně zaujal nejen svým talentem, ale i jistou podobou s francouzským idolem Alainem Delonem.
Mělo to však jeden zásadní háček. Trávníček, pocházející z Moravy, měl velmi silný brněnský přízvuk. Jeho mluva, s charakteristickým protahováním koncovek, se podle Vorlíčka k postavě urozeného prince absolutně nehodila.
Čas na jazykový trénink nebyl, a tak přišlo na řadu radikální řešení, které je dnes součástí filmové mytologie: Trávníčkův hlas byl kompletně předabován. Propůjčil mu ho jeho herecký kolega Petr Svojtka. Princ, jehož drzý šarm a chemie s Popelkou působí tak přirozeně, tak ve skutečnosti mluví hlasem někoho jiného. Pavel Trávníček se později svého přízvuku zbavil a paradoxně se sám stal vyhledávaným a ceněným dabérem.
Pavel Trávníček
Pavel Trávníček si z natáčení odnesl nejen slávu, ale i několik nezapomenutelných a poněkud potupných zážitků. Ten nejznámější se odehrál během natáčení ikonické závěrečné scény, kdy princ s Popelkou ujíždějí na koních po nedotčené zasněžené pláni. Během jednoho z pokusů se Trávníček i se svým koněm propadl do hluboké, sněhem zamaskované jámy.
Protože scéna musela být natočena na první dobrou, aby sněhová pokrývka zůstala bez stop, nebylo možné záběr opakovat. Ve finálním střihu filmu je tak použit právě tento moment, kdy Libuše Šafránková pokračuje v jízdě sama, zatímco její filmový partner bojuje se svým ořem v závěji. Sama herečka vzpomínala, jak se otočila a slyšela Trávníčka zoufale volat: „Nemůžu, nemám koně!“.
Ještě předtím, během jezdeckého tréninku, si vysloužil přezdívku, která ho provázela po zbytek natáčení. Když si osvěžoval jízdu na koni, zvíře ho nečekaně „vysypalo“ přímo do hromady hnoje a slámy v rohu jízdárny. Svědkem této scény nebyl nikdo jiný než proslulý bavič Vladimír Menšík, který okamžitě se svým typickým humorem zahlásil: „Jé, tady něco smrdí. Fekální princ.“ Přezdívka se okamžitě ujala.
Zápach, mráz a nehody
Rozhodnutí natáčet v zimě, které pragmaticky vyplynulo z potřeby východoněmeckých koproducentů zaměstnat své ateliéry a dělníky přes zimu, aby dostali prémie, s sebou přineslo fatální problém: počasí si dělalo, co chtělo. Většinu času zoufale chyběl přírodní sníh, a tak musely nastoupit náhražky.
Německá strana přišla s řešením, které se zapsalo do dějin českého filmu nechvalně proslulým písmem. Pro scény u zámku Moritzburg byl dovezen umělý sníh vyrobený z rozemletých rybích kostí a moučky z místní konzervárny. Ačkoliv byl tento materiál ekologicky odbouratelný, měl jeden drtivý vedlejší účinek: nesnesitelně zapáchal. Jakmile na něj zasvítilo slunce, po celém okolí se šířil příšerný puch hnijících ryb.
slavné schody ze zámku Moritzburg
Herci na tento čichový zážitek vzpomínali s hrůzou i po desítkách let. Pavel Trávníček dokonce tvrdil, že okolní lesy páchly rybinou ještě další dva roky. V Československu se zase pro zasněžování používal rozemletý polystyren, který sice tolik nezapáchal, ale jeho poletující kousky komplikovaly práci.
Když pak konečně nasněžilo doopravdy, bylo sněhu naopak tolik, že se stal další překážkou. V hlubokých závějích na Šumavě by se herci na koních beznadějně propadali. Celý štáb jim proto musel před každým záběrem ručně prošlapávat a udusávat cestičky, které pak kamery musely být pečlivě umístěny tak, aby je nebylo vidět.
K tomu všemu se přidala krutá zima. Jelikož se původně počítalo s letním natáčením, kostýmy od Theodora Pištěka byly ušity z lehkých, tenkých látek. Herci v nich na place doslova mrzli, protože teploty klesaly až k minus 20 stupňům Celsia.Zima ničila i techniku. Filmové kamery byly poháněny bateriemi, které v mrazu vydržely sotva dvacet minut.
Film vznikl v koprodukci československého Filmového studia Barrandov a východoněmecké společnosti DEFA. Tato spolupráce sice zajistila potřebný rozpočet, ale na place vytvořila bizarní situaci připomínající stavbu babylonské věže.
Český a německý herecký ansámbl spolu hrál scény tak, že každý mluvil ve svém rodném jazyce a pouze předstírali, že si navzájem rozumí. Celý film byl následně natočen ve dvou jazykových verzích, kdy se herci navzájem dabovali do češtiny a němčiny.
Zajímavostí tohoto jazykového zmatku však přinesla představitelka zlé macechy, německá herečka Carola Braunbock. Ta se narodila v roce 1924 ve Všerubech u Plzně jako sudetská Němka a uměla perfektně česky. Tuto skutečnost však před celým štábem po celou dobu natáčení úzkostlivě tajila a komunikovala výhradně německy. Prozradila se až na samém konci, k všeobecnému úžasu všech přítomných.
Natáčení se zvířaty bylo kapitolou samo pro sebe a vyžadovalo velkou dávku trpělivosti a vynalézavosti. Moudrá sova Rozárka, Popelčina mlčenlivá rádkyně, byla zapůjčena z berlínské zoologické zahrady. Jako divoké zvíře nebyla cvičená a pod ostrými světly v ateliéru odmítala spolupracovat – většinou jen seděla se zavřenýma očima. Režisér Vorlíček však potřeboval, aby na Popelku v klíčových momentech spiklenecky mrkla.
Po dlouhém a marném čekání přišel na geniálně prostý trik. Vzal dlouhé stéblo slámy a ve chvíli, kdy běžela kamera, sovu z úkrytu mimo záběr dloubnul do zadku. Sova instinktivně mrkla a dokonalý záběr byl na světě.
Komplikace nastaly i s Popelčiným věrným koněm Juráškem. Kvůli epidemii slintavky a kulhavky platil v roce 1973 přísný zákaz převozu zvířat přes hranice. Štáb tak musel využít hned několik různých bílých koní – jednoho v Německu a další dva v Československu. To vysvětluje, proč si pozorní diváci mohou všimnout, že Jurášek má v některých scénách jinou srst nebo postroj.
Podobné triky se použily i při scéně honu na lišku. Zastřelená liška byla ve skutečnosti vycpanina, která strávila měsíce v mrazáku, zatímco pro záběr, kde si zvíře vykusuje šíp z kožichu, byla použita ochočená liška s šípem připevněným na háčku.
Scénář psaný v tajnosti
Duch a modernost Popelky mají kořeny v tichém vzdoru proti komunistickému režimu. Autorem scénáře byl totiž František Pavlíček, jeden z nejvýznamnějších dramatiků a scenáristů své doby, autor takových děl jako Markéta Lazarovánebo Princ Bajaja. Po srpnu 1968 se však ocitl na černé listině a dostal zákaz jakékoliv publikační činnosti. Jeho scénář, inspirovaný méně známou verzí pohádky od Boženy Němcové, tak skončil v šuplíku.
Aby dílo mohlo vůbec vzniknout, bylo nutné najít „bílého koně“ – někoho, kdo by statečně propůjčil své jméno a riskoval tím vlastní kariéru. Touto osobou se stala scenáristka a dramaturkyně Bohumila Zelenková. Díky její odvaze mohl film spatřit světlo světa. Samotná Libuše Šafránková se o skutečném autorství dozvěděla až mnoho let po premiéře přímo od Zelenkové.
busta Františka Pavlíčka
Pavlíček, možná i díky tvůrčí svobodě, kterou mu paradoxně poskytl jeho status zakázaného autora, vytvořil postavu, jež se zcela vymykala tehdejším pohádkovým stereotypům. Jeho Popelka není pasivní, uplakaná dívka čekající na záchranu v koutě.
Je to aktivní, odvážná a vtipná mladá žena, která umí jezdit na koni jako nejlepší z princovy družiny, střílí z kuše s bravurou lovce a bere osud do vlastních rukou. Sama vyzývá prince na souboj, klade mu hádanky a nebojácně hájí svá práva. Jak vzpomínal režisér Vorlíček, na filmovém festivalu v Alžíru byla tato Popelka dokonce označena za „revolucionářku“.
Kouzla z dílny Theodora Pištěka
Vizuální podoba filmu, od prostého oděvu čeledína až po opulentní róby na královském plese, je dílem Theodora Pištěka, výtvarníka, který o desetiletí později získal Oscara za kostýmy k Formanovu filmu Amadeus. Již při prvním čtení scénáře se Pištěk rozhodl zasadit příběh do období renesance, kterou vnímal jako „hravou, lehkonohou a krásně barevnou“, což dokonale ladilo s odlehčeným a veselým tónem Pavlíčkova scénáře.
Největší výzvou však nebyla samotná tvorba návrhů, ale jejich realizace v podmínkách reálného socialismu. Zatímco krejčovské dílny na Barrandově patřily ke špičce v Evropě, sehnat kvalitní a exkluzivní materiály bylo téměř nemožné.
Jak Pištěk s hořkým humorem vzpomínal, nejlepší zahraniční látky byly v té době vyhrazeny pro manželky vysoce postavených funkcionářů komunistické strany. Musel tak pracovat s tím, co bylo dostupné, a přesto dokázal vytvořit kostýmy, které dodnes berou dech svou nápaditostí a krásou.
Originální kostýmy z české části produkce jsou dodnes uloženy v barrandovském fundusu. Jejich sláva je tak obrovská, že když byla v roce 2014 z výstavy na zámku Moritzburg ukradena replika ikonických plesových šatů, zpráva obletěla média. Šaty se nakonec záhadně objevily v poštovním balíku, vráceny anonymním zlodějem s nečekaným záchvatem svědomí.
Nesmrtelná hudba Karla Svobody a umlčený Gott
Hudba Karla Svobody je duší filmu. Skladatel byl v té době na vrcholu tvůrčích sil a nápady chrlil s neuvěřitelnou lehkostí. Režisér Vorlíček vzpomínal, jak mu Svoboda volal klidně o půlnoci, aby mu do telefonu přehrál nový motiv, který ho právě napadl. Jeho honorář za hudbu činil 40 000 Kčs, což byla v roce 1973, kdy průměrná mzda nedosahovala ani 2 200 Kčs, astronomická částka.
Korunou jeho práce se stala ústřední píseň „Kdepak ty ptáčku hnízdo máš“, s textem Jiřího Štaidla a v podání Karla Gotta.Píseň se okamžitě stala hitem a jedním z nejmilovanějších šlágrů v historii české populární hudby.
Karel Svoboda (na fotce úplně vlevo)
V Německu však diváci na Gottův hlas čekali marně. Východoněmečtí distributoři se totiž dostali do absurdní situace. Karel Gott byl v té době v Německu již obrovskou hvězdou díky titulní písni k populárnímu animovanému seriálu Včelka Mája. Tento seriál však produkovala konkurenční západoněmecká televize.
Východoněmecká společnost DEFA tak odmítla ve svém filmu použít hlas, který byl tváří jejich úhlavního tržního rivala. V německé verzi filmu tak dlouhá léta zněla na konci pouze instrumentální verze melodie. Gott sice později nahrál i německou verzi písně s odlišným textem pod názvem „Die tausend Türme meiner Stadt“, ale ta se do původního filmového sestřihu nikdy nedostala.
Jak popelka dobyla svět a co to udělalo s jejími hvězdami
Zatímco v Československu byla Popelka okamžitým hitem a do jisté míry se dala očekávat, její popularita v zahraničí, zejména v Německu a Norsku, dosáhla rozměrů, které nikdo nečekal.
V Německu, kde je film znám pod názvem Drei Haselnüsse für Aschenbrödel, se stal absolutní vánoční klasikou. Každý rok během adventu jej německé televizní stanice, včetně regionálních, odvysílají v desítkách repríz. Existují zde aktivní fankluby, pořádají se tematické plesy v kostýmech a na saském zámku Moritzburg, jedné z hlavních natáčecích lokací, se každoročně koná zimní výstava věnovaná filmu.
Ta pravidelně přiláká přes sto tisíc návštěvníků a stala se poutním místem pro fanoušky z celé Evropy. Fenomén pronikl i do gastronomie – v německých cukrárnách se prodávají čokoládové oříšky a trubičky inspirované filmem.
V Norsku je vztah k filmu (Tre nøtter til Askepott) ještě intenzivnější a má povahu téměř posvátného rituálu. Veřejnoprávní televize NRK jej vysílá pravidelně na Štědrý den v 11 hodin dopoledne a pro mnoho Norů tímto okamžikem teprve skutečně začínají Vánoce.
Když se stanice v roce 1993 pokusila film z programu vyřadit a nahradit jej něčím novějším, zvedla se obrovská vlna veřejného protestu. Diváci zaplavili televizi stížnostmi a média se shodla, že šlo o obrovskou chybu. Popelka se musela okamžitě vrátit na obrazovky. Podle statistik film každoročně sleduje zhruba každý pátý Nor, což je v pětimilionové zemi neuvěřitelné číslo. Ústřední melodie Karla Svobody je zde tak populární, že si ji lidé nahrávají jako vyzvánění do mobilů a norští umělci ji dokonce zpívali v ranním vysílání v originální češtině.
Tato neuvěřitelná popularita, která zasáhla i země jako Španělsko, Rakousko nebo Spojené arabské emiráty , nakonec vedla k natočení norského remaku Tři přání pro Popelku v roce 2021, který vznikl s požehnáním Václava Vorlíčka.
Zatímco film dobýval svět, jeho hlavní hvězdy se musely vyrovnávat s tíhou nesmrtelné role.
Libuše Šafránková, navždy zbožňovaná jako „Popelka“ , měla ke své nejslavnější roli velmi komplikovaný a odtažitý vztah. Byla poměrně introvertní osobou a vadilo jí, že ji veřejnost navždy zaškatulkovala do jediné postavy.
Aktivně se proto vyhýbala jakýmkoliv akcím spojeným s filmem – neúčastnila se setkání s fanoušky, odmítala rozhovory na toto téma a obecně se stranila médií a popularity, kterou jí role přinesla. Pavel Trávníček ji popsal jako „křehkou duši“, která popularitu zkrátka neměla ráda.
Tento její postoj vedl k hluboké a nikdy nezahojené roztržce s režisérem Václavem Vorlíčkem. Ten se považoval za jejího objevitele a její odstup vnímal jako nevděk a zradu.
Poslední kapkou pro něj byla situace, kdy Šafránková na poslední chvíli a bez vysvětlení zrušila přislíbený rozhovor pro významný německý časopis, který kvůli ní poslal do Prahy redaktory.
Vorlíček to označil za „hnusný podraz“ a prohlásil, že s ní už nikdy nepromluví a ani ji nepozdraví, pokud by ji potkal. Tento spor mezi nimi zůstal nevyřešen až do jejich smrti.
Pavel Trávníček si prošel vlastní cestou vyrovnávání se s nálepkou „prince“. Jak sám přiznal, varoval ho před tím už jeho starší kolega Vladimír Ráž, legendární král Miroslav z Pyšné princezny, který mu řekl: „Jak jednou natočíš prince a povede se to, můžeš pak natočit, co chceš, ale princem zůstaneš navždycky“.
Trávníček si prošel obdobím „mírného odporu“, kdy ho štvalo, že je spojován jen s jednou rolí. Nakonec však svůj osud přijal s humorem a grácií. Pochopil, že role mu otevřela dveře ke slávě, a naučil se s ní žít. Svůj odkaz přijal jako součást svého mládí a kariéry, a dokonce na něm postavil svou autobiografii s příznačným názvem Tři oříšky pro prince.
Padesát let po své premiéře zůstávají Tři oříšky pro Popelku filmem, který jako by nestárl. Jeho kouzlo nepodléhá času ani měnícím se trendům.
Zdroje:
