Článek
Nikdy jsem neměla potřebu jezdit do Chorvatska – ani jako dítě, kdy tam mířili všichni spolužáci, ani později. „Proč je to taková česká modla?“ říkala jsem si pokaždé, když jsem slyšela, jak sousedé vykládají o cestě přes půl Evropy, jen aby se pak namačkali na pláži mezi stovkami dalších Čechů. Ale před pár týdny jsem si řekla, že bych si mohla rozšířit obzory. Známí mě totiž pozvali, ať jedu s nimi. Prý pohoda, sluníčko, moře jako kafe, a hlavně – „spousta srandy, se známými se to vždycky vyplatí“. Znělo to lákavě. Nemusela jsem zařizovat nic kromě svých věcí, jen sednout do auta a jet.
A tak jsme jeli. Byl to snad nejdelší den mého života – odjížděli jsme brzy ráno, narvaní v dodávce, všude kolem se válely tašky s instantními polévkami, konzervami a řízky. Rodiče, kteří se těšili, jak ušetří na každém jídle venku. Děti, které už v půlce cesty ječely, že chtějí zmrzlinu. A mně hlavou běžel jediný dotaz: „Proč to děláme?“ Hranice, mýtné, neskutečně dlouhé kolony a vedro, že se potíte i tam, kde jste netušili, že se potit dá.
Když jsme konečně dorazili, vypadala jsem i cítila se jako spráskaný pes. Koukám kolem sebe a vidím desítky dalších českých aut, všichni vybalují podobné lahůdky jako my – domácí řízky, paštiky, levné limonády, a samolibě se usmívají, že mají „všechno vlastní, protože tady je to strašně drahý“. Pomyslela jsem si, že takhle vypadá „lowcost exotika“: naházíte do kufru jídlo z domova, abyste nemuseli utratit ani korunu navíc.
Naše ubytování byl malý apartmán se starými kachličkami, vrzající postelí a klimatizací, která spíš vydávala zvuky jako starý vysavač. Hostitel nám úsměvem naznačil, že Češi jsou tu vždycky vítaní – „neni problem, kamarad“ opakoval lámanou češtinou, protože asi ví, že cokoliv řekne česky, Čech to ocení. Když jsme se trochu zmátořili, vyrazili jsme na pláž. A to byl druhý šok: daleko v moři jen pár plavců, ale břeh nacpaný k prasknutí. „Aha, tak proto je tu tolik Čechů. Leží s ponožkami v sandálech a řízkem v ruce, od rána do večera na rozpálených kamíncích.“
Nemám nic proti společné dovolené. Ale tady jsem si připadala jako na masovém sletu sokolů. Další dny se ničím nelišily: ráno odevzdaný výkřik dětí, že „tohle moře je moc slaný“, v poledne točíte paňáka slivovice, protože „když už jsme na dovolené, tak ať to stojí za to“ a večer si děláte v apartmánu gulášovku z pytlíku, protože do restaurace se tu přece nechodí. „Ty máš peníze na večeři?“ divili se naši spolucestující, když jsem nadhodila, že bych možná ochutnala něco místního. Zkusila jsem to jednou, a seděla jsam tam nakonec sama, zatímco zbytek skupiny srkal lahváče na balkoně.
Vrchol přišel, když jsme vyrazili na večerní trh. „Drahé suvenýry, předražené magnetky, a všude Češi, kteří se dohadují, jestli je lepší koupit tričko s napisem ‚Croatia‘ za pět eur nebo radši za čtyři,“ popisovala jsem později do telefonu kamarádce. A do toho neustálé „Jardo, děcka, poďte sem, tady je akce na oříšky!“
Na jednu stranu jsem si říkala, že je fajn, když si lidi umí užít dovolenou i s nižším rozpočtem. Nikdo z nás není Rockefeller. Ale na druhou stranu jsem celou tuhle cestu nechápala. Proč jedou k moři, když pak vlastně nechtějí utratit ani korunu navíc, kromě té cesty? Proč se tváří, že objevují exotiku, když se všude kolem ozývá čeština a nikdo si ani nezkusí pokecat s místními? A co ty rodinné scény, kdy se rodiče hádají o to, jestli se dá ušetřit na mýtu nějakou klikatou objížďkou?
Po týdnu jsem byla snad unavenější než před odjezdem. „Chorvatsko je přece super,“ vysvětlovala mi spolucestující Katka, „je to kousek, ušetříš a navíc je to moře. Můžeš říct, žes byla v zahraničí. Ty cizí exotické země a restaurace mě nelákají, to je zbytečně drahý.“ Omluvila jsem se a šla si po svém. Nedokázala jsem se už tvářit, že jsem nadšená.
Možná jsme jen zvolili špatné místo. Možná je Chorvatsko krásné, když vyrazíte na menší, klidné ostrovy a dáte si tu práci objevit méně turistická místa. Ale tak, jak ho prožívá většina Čechů, mi připadá spíš jako masová akce „všichni jedou do Chorvatska, tak musíme taky“. A tak se stává, že tam trávíte týden, kdy jíte české jídlo, posloucháte české nadávky a nakonec jedete domů se slovy: „Byla to paráda, příště zase.“ Opravdu?
Nálepka „Chorvatsko = dovolená pro ty, co nemají na nic lepšího“ je přehnaná a může urážet lidi, kteří jsou tam opravu spokojení. Ale po téhle zkušenosti chápu, proč si ten stereotyp drží. Protože když nevyužijete nic z toho, co vám cizí země nabízí – a jedete tam jen proto, že je to „levné moře“ – pak to vlastně žádnou jinou hodnotu nemá.
