Hlavní obsah
Věda a historie

Český inženýr, který rozchodil kamenné obry: Pavel Pavel a sochy Moai

Foto: By Ian Sewell - IanAndWendy.com, CC BY 2.5, Wikimedia Commons

Je to nejodlehlejší obydlené místo na Zemi. Malý sopečný trojúhelník ztracený v nekonečné modři Tichého oceánu, tisíce kilometrů od nejbližší pevniny. Velikonoční ostrov neboli Rapa Nui je domovem jedné z největších záhad lidstva.

Článek

Po jeho svazích jsou roztroušeny stovky monumentálních kamenných soch, známých jako moai. Některé se tyčí do výšky přes deset metrů a váží desítky tun. Po staletí si vědci, dobrodruzi i snílci lámali hlavu nad jedinou otázkou: Jak dokázala dávná civilizace, vyzbrojená jen primitivními nástroji, transportovat tyto kolosy na kilometry daleko přes nehostinný terén?

Odpověď nepřinesl slavný archeolog ani bohatá expedice. Přinesl ji mladý inženýr z vnitrozemského, socialistického Československa. Muž jménem Ing. Pavel Pavel, který se vyzbrojil lany, důvtipem a neotřesitelnou posedlostí, aby rozluštil hádanku, která mátla celé generace.

Příběh nezačíná v Polynésii, ale v jihočeských Strakonicích, kde se 11. března 1957 narodil Pavel Pavel. Už jako malý kluk hltal vše tajemné. Fascinovaly ho pyramidy, UFO a především obří kamenné hlavy z Velikonočního ostrova, o kterých četl v časopisech a dobrodružných knihách. Zásadní vliv na něj měl film slavného norského dobrodruha Thora Heyerdahla Aku-Aku, který viděl v dětství. Z filmu si prý nejvíc pamatoval moment, kdy jeden z archeologů plácl sochu po zadku.

Jeho fascinace však nebyla jen romantickým sněním. Dětství strávil ve vodáckém oddíle, kde se naučil vázat uzly, stavět táborové konstrukce a získal praktické technické dovednosti. S nostalgií vzpomíná, jak padesát malých „mravenečků“ dokázalo vztyčit dvacetimetrový táborový stožár, což byla jeho první lekce z kolektivního pákového efektu.

Foto: By Horst1996 - Own work, CC BY-SA 4.0, Wikimedia Commons

Pavel Pavel dnes

Právě v tomto spojení dvou světů – romantické touhy po dobrodružství a chladné, pragmatické logiky budoucího elektrotechnika, kterého vystudoval v Plzni – se zrodil klíč k jeho budoucímu úspěchu. Pro ostatní byly moai archeologickou či duchovní záhadou. Pro Pavla Pavla to byl především „normální technický problém“. Jak přestěhovat padesátitunový objekt jen s partou lidí v rákosových sukýnkách?

Generálka za paneláky

V roce 1982 se Pavel Pavel rozhodl, že pouhé výpočty na papíře nikoho neohromí. Aby jeho teorii bral někdo vážně, musel ji dokázat v praxi. S partou kamarádů se pustil do nevídaného projektu: přímo ve Strakonicích postavili betonovou repliku sochy moai. Monstrum bylo 4,5 metru vysoké a vážilo neuvěřitelných 12 tun.

Experiment proběhl na podzim roku 1982 a nabídl surrealistický pohled – prastará socha se pohybovala na pozadí typických socialistickýchc paneláků. Metoda byla geniálně prostá. Pomocí lan uvázaných kolem hlavy a základny sochy ji tým pouhých 17 lidí včetně Pavla rozkýval ze strany na stranu a postupně otáčel vpřed.

Foto: By OndrejZeman - Own work, CC BY-SA 4.0, Wikimedia Commons

replika sochy

Sám Pavel tento pohyb trefně nazval „ledničková chůze“, protože připomínal způsob, jakým člověk posouvá těžkou lednici po místnosti. Experiment byl naprostým úspěchem. Dokázal, že k pohybu gigantického břemene není potřeba stovek lidí, jak se domníval i sám Heyerdahl, ale jen malá, dobře zkoordinovaná skupina.

Tento počin byl mistrovským kouskem „partyzánské vědy“ a marketingu. V době bez internetu byl jediný způsob, jak se prosadit, vytvořit nezapomenutelný vizuální spektákl. A fotografie moai před panelovým sídlištěm byla přesně takovým argumentem – tak silným, že překonal jazykové bariéry i byrokratickou skepsi.

Husarský kousek za železnou oponou

V roce 1985 se Pavel Pavel dozvěděl, že jeho dětský hrdina, Thor Heyerdahl, chystá novou výpravu na Velikonoční ostrov. Sebral veškerou odvahu a napsal mu. Dopis byl krátký, doprovázený fotkami ze strakonického experimentu a napsaný, jak sám přiznává, takovým „škrabopisem“, že ho Heyerdahl nedokázal přečíst. Fotografie ale mluvily za vše. Slavný Nor odepsal, vyžádal si podrobnější, strojem psané vysvětlení a následně neznámého českého inženýra pozval, aby se v roce 1986 k jeho expedici připojil.

Tím však začala nejtěžší část – šestiměsíční bitva s komunistickou byrokracií. Získat výjezdní doložku pro cestu z Československa do Chile, které tehdy vládl Pinochetův režim, bylo něco nepředstavitelného. Sám Pavel to označil za „husarský kousek“. Situaci komplikoval i jeho kádrový profil: nikdy nebyl členem komunistické strany a jeho otec z ní byl po roce 1968 naopak vyloučen. Cestu mu nakonec pomohli „vyběhat“ lidé z časopisu Věda a technika mládeži a Socialistického svazu mládeže (SSM), kteří zřejmě pochopili propagandistický potenciál případného úspěchu.

Napětí vrcholilo. Povolení dostal pouhých 24 hodin před odletem. Na měsíční pobyt si ve Státní bance československé stihl vyměnit směšných 20 dolarů.

„Když jsem usedl konečně v letadle,“ vzpomínal později, „měl jsem pocit, že jsem zvítězil nad vším. Až potom jsem si uvědomil, že mé poslání teprve začíná.“.

Zkouška ohněm

V lednu 1986 stanul devětadvacetiletý Pavel Pavel na půdě Velikonočního ostrova. Byl nervózní, mluvil špatně anglicky a setkal se s legendou, dvaasedmdesátiletým Thorem Heyerdahlem. Tlak byl enormní. Byl v cizí zemi, měl řídit experiment s neocenitelným artefaktem a na jeho ramenou ležela pověst nejen jeho, ale i samotného Heyerdahla, který světu oznámil, že socha bude chodit.

Foto: NASA, Public Domain, Wikimedia Commons

Thor Heyerdahl

Tento tlak dostal brzy konkrétní a mrazivou podobu. Během recepce se ho chilský ministr kultury zeptal na klíčovou otázku. Konverzace, která následovala, se Pavlovi vryla do paměti: „Co se stane, když ta socha spadne?“ zeptal se ministr. Pavel odpověděl technicky: „Přerazí se v krku, tam je slabá.“ Ministrova reakce byla strohá: „Tak to tě zastřelím.“ Pavel později poznamenal, že v Pinochetově Chile, krátce po krvavém puči, mu tento „vtip“ vůbec vtipný nepřipadal.

Aby toho nebylo málo, objevil se další problém: místní domorodci, kteří měli sochu stěhovat, nebrali práci zpočátku vůbec vážně. „Oni se nechávali rozptylovat přihlížejícími děvčaty, klábosením, nechtělo se jim pracovat, bylo jim horko,“popisoval Pavel. V tu chvíli musel zasáhnout Heyerdahl. Využil své autority a peněz, aby dělníky přesvědčil ke spolupráci. Ukázalo se, že Pavlův technický génius potřeboval Heyerdahlovu světovou prestiž, aby se mohl vůbec projevit.

Sochy konečně kráčí

Nadešel den D. Tým 16 domorodců pod vedením jediného muže z Československa obklopil původní, devítitunovou sochu moai. Byl to ohromný kontrast oproti Heyerdahlovu experimentu z roku 1956, kdy k pouhému vlečení sochy na saních potřeboval 180 lidí. Lana se napnula, socha se naklonila, otočila a… pohnula se. Ona skutečně kráčela.

V tu chvíli propukla euforie. Místní začali nadšeně křičet „riva-riva, riva-riva!“, což v jejich jazyce znamená „dobře, výborně!“. Zpráva o úspěchu obletěla svět prostřednictvím tiskových agentur a na ostrov se začali sjíždět novináři. Pro Pavla Pavla to byl vrchol jeho životního snu, ale také okamžik naprostého vyčerpání. Zatímco ostatní jásali před kamerami, on prožíval něco úplně jiného.

„Všichni slavili a jásali pro kameru, já jsem se sesunul do stínu a měl jsem všeho dost,“ popsal upřímně své pocity. Domorodci mezitím prokázali obdivuhodný smysl pro realitu. Jejich reakce na chodící sochu byla dokonale pragmatická: „To je skvělé, to budeme dělat pro turisty za peníze.“.

Foto: By Ian Sewell, CC BY-SA 3.0, Wikimedia Commons

sochy na Velikonočním ostrově

Experiment Pavla Pavla potvrdil to, co místní legendy tvrdily po staletí: sochy na svá místa „došly“ samy. Z neznámého inženýra se stala mezinárodní celebrita a symbol českého důvtipu a šikovnosti. Na Velikonoční ostrov se ještě mnohokrát vrátil a později zde nechal umístit pamětní desky připomínající slavnou expedici z roku 1986.

K příběhu je však třeba dodat jednu důležitou hvězdičku. Upřímnost a vědecká přesnost vyžadují přiznat, že experiment musel být nakonec zastaven. Otáčivý pohyb totiž způsobil viditelné poškození základny sochy. To ukazuje, že ačkoliv byl princip chůze prokázán, přesná metoda dávných obyvatel mohla být ještě o něco sofistikovanější, možná zahrnovala nějakou formu ochrany podstavce. Záhada tak v jistém smyslu žije dál.

Zdroje:

https://www.czsk.net/svet/clanky/osobnosti/pavel.html

https://www.irozhlas.cz/zivotni-styl/cestovani/vsichni-okolo-jasali-ale-ja-mel-vseho-dost-vzpomina-legendarni-pavel-pavel-na_2504260942_lar

https://www.dobryden.cz/prvni-clovek-na-svete-ktery-v-novodobe-historii-rozpohyboval-sochy-moai-na-velikonocnim-ostrove/

https://edu.ceskatelevize.cz/video/9622-muz-ktery-pohnul-sochou-moai

https://www.jcted.cz/pamatujete-je-to-40-let-od-pokusu-rozhybat-sochu-moai-ve-strakonicich/?liveMode=1

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavel_Pavel

https://www.jcted.cz/pavel-pavel-je-s-lidmi-na-velikonocnim-ostrove-stale-v-kontaktu-obstala-jeho-teorie-o-stehovani-soch/?liveMode=1

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz