Článek
„Zamilovala jsem se do jeho smyslu pro humor, do toho, jak mě dokáže rozesmát i po nejtěžším dni v práci,“ vyprávěla jsem nedávno kamarádce na kafi. Opravdu, v muzice se shodneme, v jídle taky, dovolené jsme naplánovali vždy stejně a navíc má Pavel dobré vztahy s mojí rodinou. Kdyby šlo jen o tohle, napsala bych si do deníčku: „Ideál!“
Jeden detail byl ale vždycky trochu zvláštní – my dva bydlíme pořád odděleně. On má menší, ale moderní byt kdesi v centru, já jsem v menším domě po prarodičích na okraji města. „Přespáváme spolu hlavně o víkendech, jinak se vídáme přes den nebo při večeři,“ řekla jsem, když se kdosi divil, jak to vlastně zvládáme. No, pořád to nějak šlo. Až do chvíle, kdy jsem si uvědomila, že už moc chci dítě. Je mi čtyřiatřicet, a i lékařka mi lehce naznačila, že pokud někdy plánuju miminko, je docela vhodná chvíle.
Dlouho jsem se k tomu neodhodlala, ale jednoho dne jsem to vyklopila přímo u Pavla doma, jen tak, v ponožkách na jeho pohovce. „Co myslíš, nezvážil bys, že bychom si pořídili malýho?“ zeptala jsem se, až se mi rty třásly nervozitou. Pavel na to zareagoval překvapivě nadšeně: „Jsem pro, jsme spolu docela dost dlouho, tak proč ne?“ Myslela jsem, že mě v tu chvíli radost roztrhne. Objala jsem ho a už jsem si v hlavě malovala budoucnost – kočárek, rodinná idylka, společné snídaně v kuchyni, kde by na lednici visely dětské kresby.
Jenže pak se to stočilo na téma, kde vlastně budeme bydlet. Já automaticky čekala, že si buď vybereme jeden z našich domovů, nebo možná i něco nového, ale rozhodně budeme „pod jednou střechou“. Pavel ale s klidem prohlásil, že mu vyhovuje stávající režim a nevidí důvod, proč by se měl stěhovat. Navíc pronesl: „Zatím přece není problém, když bude malý chvilku tady, chvilku u tebe. Nebo ho budeš mít víc u sebe, a já se přidám, jakmile skončím práci.“ Zůstala jsem nevěřícně civět. Fakt si představuje, že budeme žít odděleně i po narození dítěte?
On tu situaci bere jako normální a nijak ho netrápí. Dokonce zmínil, že se těší, až drobka vezme do nosítka a vyrazí na výlet, zatímco já si odpočinu. Ale jaké odpočinutí, když miminko bude každý den u mě, zatímco on občas dojede? Mám snad vychovávat dítě skoro sama, i když je otec tak blízko? Mě tahle představa dusí, hlavou se mi rojí desítky důvodů, proč to bude strašně komplikované. „Miminko není kabelka, kterou strčíš z jednoho bytu do druhého, kdy se ti zachce,“ snažila jsem se mu vysvětlit, ale on jen pokrčil rameny: „Vždycky jsme to tak nějak řešili, tak proč by to teď mělo být jinak?“
Od té doby se mi spí dost špatně. Čím déle o tom přemýšlím, tím víc mě to trápí. Došlo mi, že jsem se prostě těšila na normální rodinný život, vybudovaný na jednom místě, ne na dvou. Kdo z nás dvou teda ustoupí? Nebo si mám říct, že je důležitější, že dítě vůbec budu mít s chlapem, kterého miluju? „Co když se vyklube z něj skvělý táta, ale partner, který se ke mně nikdy nenastěhuje?“ honí se mi hlavou a úplně mě to ničí. Miminko zatím není ani v břiše a už teď cítím, jak moc se naše představy liší.
