Článek
Chtěla bych vám vyprávět o tom, co se stane, když ženu pohltí touha po dítěti tak moc, že zapomene na všechno kolem, dokonce i na realitu. Svobodná a nezadaná jsem byla v podstatě do svých osmatřiceti let. Prošla jsem sice několika vztahy, některé byly krásné, jiné plné nedorozumění. Vždycky se ale nakonec ukázalo, že můj partner není připravený být tátou. A já? Čím víc jsem slyšela tikot svých biologických hodin, tím víc jsem se uzavírala do jediné myšlenky: musím otěhotnět, dokud to jde.
Bylo mi něco málo přes třicet, když jsem poprvé slyšela, že „dneska se přece rodí děti klidně i po čtyřicítce, není kam spěchat.“ Jenže já už od dětství snila o tom, že si najdu muže, vezmeme se a narodí se nám rozesmáté miminko, které budeme spolu vozit v kočárku. Měli jsme být rodina. A zatím roky ubíhaly. Všichni kolem říkali: „Cestuj, bav se, kariéruj, chlapi nikam neutečou!“ Jenže ve mně se kumuloval pocit, že utíká mně – a to drahocenný čas, kdy můžu být mámou.
Slibná kariéra, ale prázdno v duši
Zvláštní je, že i když jsem po dítěti prahla, vybudovala jsem si nechtěně slušnou kariéru v marketingové agentuře a nabrala spoustu zkušeností. Cestovala jsem, potkala přítele v cizině, zkoušela žít ve společné domácnosti – ale pokaždé to skončilo, když přišla řeč na rodinu. Možná jsem to téma nadhazovala moc brzy, možná jsem zkrátka narážela na muže, kteří si chtěli ještě „užívat“.
Když mi bylo pětatřicet, měla jsem za sebou už druhý velký rozchod. Tenkrát mi můj expřítel rovnou řekl: „Promiň, Luci, ale já nejsem připravený na děti a možná ani nebudu.“ Zpětně vidím, že to aspoň řekl narovinu. Jenže já zůstala úplně sama, dívala se na kalendář a počítala roky.
Rozhodnutí za každou cenu
Nakonec jsem dala na rady „dobře“ míněné kamarádky: „Přestaň se ptát. Prostě si otěhotni, a on to nějak zkousne. Muži jsou pak rádi, že mají děti.“ Přišlo mi to riskantní a nefér, přesto se ve mně rozhořel plamen, že nemám na vybranou. A k tomu jsem potkala Lukáše – o dost staršího a zdánlivě pozorného kolegu, který se vymlouval, že je „v rozvodovém řízení“ a brzy bude volný. Kdo by tušil, že to je jenom póza.
Začali jsme se scházet, on si stěžoval na nepochopení, na manželku, která „ho už nemiluje“, ale žijí spolu ze zvyku a kvůli dětem. Tehdy jsem vsadila na tu bláznivou kartu. Vysadila jsem antikoncepci a nechala průběh na osudu. A opravdu jsem nečekaně otěhotněla. Když jsem to Lukášovi oznámila, tvářil se, jako bych na něj spadla z jiné planety. Úplně oněměl. Jen dokola mumlal: „To není možný… Já myslel, že…“
Radost, ale i samota
Ukázalo se, že jeho řeči o rozvodu byly jen faleš. Neodcházel od rodiny, naopak se bál, aby se jeho žena o mém těhotenství nedozvěděla. V podstatě mě postavil před realitu: „Hele, to dítě je jen tvoje rozhodnutí.“ Napřed jsem zuřila, plakala, topila se v pocitech viny. Koneckonců jsem přesně tohle od začátku riskovala.
A tak jsem zůstala sama s těhotenstvím, které sice nebylo úplně neplánované, ale v tom nejhorším slova smyslu: zůstávala jsem na vše sama, Lukáš zmizel a já si teprve uvědomila, že jsem pro něj nebyla „budoucnost“, ale jen milenka, která se mu hodila, když potřeboval.
Když se narodil můj syn Mikuláš, zaplavila mě obrovská vlna štěstí. Vždycky jsem se bála, jestli nebudu v roli samoživitelky litovat. Ale když jsem viděla to malinké stvoření, co důvěřivě spinká na mojí hrudi, byla jsem dojatá a přesvědčená, že to nějak zvládnu. Syn má teď pět let, v rodném listě je prázdná kolonka „otec neznámý“ a já se snažím mu nahradit tátu, jak nejlépe dovedu.
Nová budoucnost
Bývají dny, kdy se mě Mikuláš přímo zeptá: „Proč nemám tatínka?“ Je to těžké vysvětlit dítěti, které vidí, že většina kamarádů ze školky má oba rodiče, že jeho otec prostě nestojí o žádný kontakt. Snažím se mu říkat, že máma ho moc chtěla, že je to to nejcennější, co mám. Ale cítím, že jednou bude potřebovat víc odpovědí. Nevím, jestli mu mám později vyprávět, že jsem udělala chybu, nebo že jsem prostě neměla na výběr. Co je správnější říct?
Věřím, že i bez otce může Mikuláš vyrůst v sebevědomého a šťastného kluka. Dělám pro to maximum. Někdy se ale srdce svírá, když vidím na hřišti jiné děti, jak mávají tátovi, který je učí házet míčem. Snažím se, seč můžu, ale tátou zkrátka nejsem.
Často se ptám sama sebe, jestli to celé stálo za tu cenu. Možná kdybych byla trpělivá, potkala bych někoho, kdo by mě miloval a chtěl se mnou mít rodinu. Jenže mám Mikuláše – toho nejlepšího kluka, jakého si umím představit, a nikdy bych ho neměnila. Asi to tak mělo být, i když to bylo těžké. Svým příběhem nechci nikoho nabádat, aby dítě záměrně přivedl na svět bez otce. Ale pokud se už stalo, jediné, co zbývá, je obrovská láska a odhodlání dát dítěti vše, co můžeme – i když k tomu chybí druhý rodič.
