Článek
Na zahradě to vonělo čerstvě posekanou trávou. Děti mého bratra pobíhaly kolem a jejich smích se mísil s cinkáním skleniček. Můj táta, Jiří, byl králem večera. Přijímal gratulace, rozléval slivovici všem okolo a pronášel řeči o tom, že rodina je to jediné, na čem v životě doopravdy záleží.
Dívala jsem se na něj a na mámu, jak vedle sebe stojí a usmívají se. Byli spolu čtyřicet let. Pro mě byli ztělesněním stability, bezpečným přístavem v mém občas chaotickém životě. Táta byl můj hrdina. Vždycky pracovitý, věčně na služebních cestách, aby se nám dařilo dobře. „Musím zase na týden do Brna, holky, práce volá,“ říkával. A my s mámou jsme to chápaly. Byl pro nás ten nejlepší táta a manžel na světě.
Doma jsem si uvařila čaj a zapnula notebook. Procházela jsem fotky z oslavy, usmívala se a cítila příjemné teplo. Vybrala jsem tu nejlepší, nahrála ji a chtěla tátu označit. Do vyhledávacího políčka jsem napsala jeho jméno. Jeho profil jsem znala, ale v tom spěchu jsem si všimla něčeho jiného. Ve sloupci „Lidé, které možná znáte“ na mě koukal obličej ženy středního věku. Nebyla sama. Na profilové fotce se smála do objektivu se dvěma dětmi, klukem a holkou. A vedle ní stál můj táta. Ruku měl položenou na rameni toho kluka.
Srdce mi přestalo bít. To musí být nějaký omyl. Nějaká fotomontáž. Ale ten úsměv, ty jeho typické vrásky kolem očí… to byl on. Klikla jsem na profil té ženy. Jmenovala se Martina a její profil byl veřejný.
První fotka v její galerii byla z loňského léta. Popisek zněl: „Naše každoroční rodinná dovolená v Chorvatsku.“ Na fotce stál můj táta v plavkách, objímal tu ženu a ty dvě děti a smál se tak šťastně, jak jsem ho už dlouho neviděla. Loni v létě nám přitom říkal, že musí na důležitý dvoutýdenní teambuilding do hor.
Prsty se mi třásly, jak jsem rolovala dál. Vánoce. Silvestr. Narozeniny dětí. Všude byl. Žil kompletní, plnohodnotný druhý život. Život, o kterém jsme my, jeho „první“ rodina, neměli ani tušení. Našla jsem fotku toho kluka u narozeninového dortu s patnácti svíčkami. Patnáct let. Celé moje dospívání, celá ta léta, kdy byl údajně na služebních cestách, trávil s nimi. Měl druhou dceru. Druhého syna.
Druhý den ráno jsem jela k našim. Věděla jsem, že máma je dopoledne na nákupech. Táta seděl v kuchyni a četl si noviny, jako by se nic nestalo.
Neřekla jsem ani slovo. Jen jsem před něj na stůl položila svůj telefon s otevřeným profilem té Martiny.
Zvedl hlavu od novin, podíval se na displej a barva z jeho obličeje se okamžitě vytratila. Tohle nebyl výraz překvapení. Byl to výraz člověka, kterého chytili při činu.
„Kdo to je?“ zeptala jsem se a můj hlas zněl cize.
„Felície… já… já ti to můžu vysvětlit,“ vykoktal.
„Vysvětlit?“ zopakovala jsem a cítila, jak se mi do očí dere chladný vztek. „Co přesně mi chceš vysvětlit? To, že máš čtyři děti místo dvou? Že zatímco jsi nám tvrdil, jak dřeš v práci, opaloval ses v Chorvatsku s jinou rodinou? Patnáct let, tati. Patnáct let!“
Snažil se o nějaké chabé výmluvy. „Stalo se to… Bylo to složité… Nechtěl jsem nikomu ublížit…“
„Nechtěl jsi nikomu ublížit?“ skočila jsem mu do řeči. „Tys ublížil úplně všem! Mně, bráchovi, a hlavně mámě! Zničil jsi nám život! A co oni? Ta druhá rodina? Ti o nás vědí?“
Zavrtěl hlavou. Samozřejmě, že ne. V jeho prohnilém světě lží o sobě ty dva vesmíry nesměly vědět.
Stála jsem před nejtěžším rozhodnutím svého života. Musela jsem to říct mámě. Musela jsem vzít tu obří bombu a odpálit ji uprostřed jejího života. Já jsem byla ta, kdo jí musel po čtyřiceti letech říct, že její manželství a rodina jsou jedna velká, propracovaná lež.
