Článek
Kamenný dům voněl po staletích. Po chladných zdech, sušených bylinkách a po těžkém, sladkém pachu rajčat, která se celé dny vařila na plotně. Vzduch venku byl horký a plný bzukotu cikád, ale uvnitř vládl posvátný chlad a přítmí. Byla jsem v srdci Marcovy rodiny. Všichni byli hluční, srdeční, neustále se něčeho dotýkali a smáli. Všichni, kromě jedné osoby.
Jeho babička, Nonna Isabella, seděla v čele stolu jako socha vytesaná z olivového dřeva. Malá, seschlá žena v černých šatech, jejíž tmavé oči sledovaly každý můj pohyb. Mluvila jen zřídka, a nikdy ne přímo se mnou. Když jsem se na ni usmála, její tvář zůstala kamenná. Pro ni jsem byla vzduch. Cizinka, která narušila jejich dokonalý, uzavřený svět.
Marco se to snažil zlehčovat. „Nonna je prostě stará škola, Eli. Dej jí čas.“ Ale já jsem cítila, že to není jen o čase. Bylo to hlubší.
Věděla jsem, že v Itálii je jídlo jazykem lásky. A tak jsem se po pár dnech tichého přehlížení rozhodla prolomit ledy. Poprosila jsem Marca, jestli by se nepřimluvil u Nonny, aby mě naučila jejich rodinný poklad – recept na sugo di pomodoro, omáčku, jejíž chuť byla v babiččině podání dokonalá. Po dlouhém přesvědčování a s viditelnou nevolí Nonna souhlasila.
Čekala jsem, že budeme vařit spolu. Že mi ukáže, jak krájet cibuli, jak drtit česnek. Místo toho mi beze slova podala starý, ohmataný sešit s koženými deskami. „Tady,“ řekl za ni Marco. „To je rodinná kuchařka. Recept je tam. Přeložím ti to.“
S rozechvěním jsem otevřela sešit. Stránky byly zažloutlé a popsané několika generacemi ženských rukopisů. Našla jsem recept na sugo. Přísady byly jednoduché: rajčata San Marzano, česnek, bazalka, olivový olej. Ale na konci stránky, připsaný jiným, starším a roztřesenějším písmem, byl malý odstavec nadepsaný „Il Segreto“. Tajemství.
„A pro ochranu rodiny a zachování naší krve,“ překládal mi Marco šeptem, „přidej do omáčky vždy špetku půdy z naší zahrady. Jen tak zůstane naše srdce silné a náš rod čistý. Cizí krev ať zůstane za dveřmi.“
Zvedla jsem oči od sešitu a podívala se na Marca. Viděl mi na tváři zděšení. To nebyl recept. To byl rituál. Symbolická zeď postavená proti lidem, jako jsem já. Ta špetka hlíny byla magickou formulí, která mě měla udržet venku, za hranicemi rodiny. Nonna mi nedala recept, aby mě přivítala. Dala mi ho, aby mi ukázala mé místo.
Večer jsem ji našla sedět na kamenné zídce v zahradě. V ruce svírala růženec a dívala se na zapadající slunce, které barvilo oblohu do ruda. V ruce jsem držela ten sešit.
„Nonna,“ řekla jsem tiše a posadila se kousek od ní. „Četla jsem si to. I to vaše tajemství.“
Neotočila se. „To není tajemství. To je slib.“
„Ten slib… ta část o cizí krvi… to je o mně, že ano?“
Konečně ke mně zvedla své tmavé, unavené oči. Nebyla v nich nenávist, kterou jsem čekala. Byla v nich jen nekonečná, prastará bolest. „Za války,“ začala mluvit a její hlas byl křehký jako suchý list, „můj starší bratr, můj drahý Giovanni, si vzal jednu z nich. Němku. Krásná byla, se světlými vlasy jako ty. Ale přinesla jen hádky a trápení. Když válka skončila, jednoho dne prostě zmizela. Nechala ho tu se zlomeným srdcem a hanbou. Naše rodina se z toho dostávala celá léta.“
Dívala se mi do očí a já jsem pochopila. Její chlad nebyl namířený proti mně, Elišce. Byl to štít, který si za desítky let vybudovala proti bolesti, kterou už nikdy nechtěla zažít. V mých světlých vlasech neviděla svou novou vnučku. Viděla ducha ženy, která jim kdysi ublížila.
Marco nás našel sedět v tichosti. Nic neřekl, jen si sedl mezi nás. Následující den se nic dramaticky nezměnilo. Nonna se na mě nezačala usmívat ani mě objímat. Ale když jsem stála v kuchyni a přemýšlela, co uvařit, přišla ke mně, utrhla ze stonku lístek čerstvé bazalky, promnula ho mezi svými vrásčitými prsty a beze slova mi ho podala, abych si přivoněla.
