Článek
Už od puberty se mi všichni smáli, že se bojím chodit sama potmě. „Jano, seš jak malý dítě, vždyť to máš jen kousek,“ častovala mě máma, když jsem ji prosila, ať mi večer někdo přijde naproti. Dojela jsem z brigády do naší vesnice, vylezla z autobusu a bála se jít těch pár set metrů domů. Starší brácha si ze mě dělal legraci a schválně číhal za rohem, aby na mě bafnul. Říkal, že jsem strašpytel.
Zvláštní, že mě ten strach v dospělosti přešel. Odstěhovala jsem se do Plzně za manželem, začala pracovat v bance a postupně se vypracovala na vedoucí pobočky. Velké město mi asi přestalo připadat nebezpečné. Jenom dítě se nám s mužem nedařilo. Časem se mezi námi začal vytrácet cit. Jednoho dne už manžel nepřišel vůbec – tehdy jsem objevila, že má jinou.
Rozvedli jsme se bez větších tahanic. Zůstala jsem v Plzni, protože jsem tam měla dobře placenou práci i pronajatý byt. Zrovna v létě jsme s kolegy uspořádali velkou firemní akci. Po několika skleničkách vína jsem se rozparádila, tančila a cítila, že mě život baví. „Odvedu tě domů, prosím, ať nejsi sama,“ nabízel mi kamarád z práce. „Ne, díky, to mám fakt jen pár ulic,“ odmítla jsem. Netušila jsem, že si tím podepisuju hrůzný zážitek.
Bylo už po půlnoci, když jsem vyrazila na zkrácenou cestu parkem. Ujistila jsem všechny, že „to mám kousek“. Jenže kousek se změnil v noční můru. Znenadání jsem uslyšela kroky a ještě než jsem se stihla otočit, ucítila jsem cizí ruku na ústech. „Nekřič, nebo tě zabiju,“ zasyčel hrubý hlas, a já strnula hrůzou, když jsem ucítila něco ostrého na krku. Pak se všechny moje smysly splašily. Ten člověk ze mě strhl šaty. Vzpomínám si jen na potlačované vzlyky a následný nepopsatelný odpor.
Do dneška nevím, jak jsem se dostala na policejní stanici. Třásla jsem se a měla rozedrané šaty, v hlavě prázdno. „Takže jste šla sama v noci přes park? Proč jste volila takovou cestu?“ ptal se policista, který měl výraz znuděného patologa. Dával najevo, že jsem si za to mohla sama. Když slyšel, že útočníka nepoznám, protože jsem mu neviděla do tváře, bez citu pronesl: „Nemáme se čeho chytit, paní, nahlaste se, kdybyste si vzpomněla na víc detailů.“
Z nemocnice mě pak pustili domů, kde jsem celou noc proplakala. Druhý den jsem zavolala do práce, že si beru volno. Netušila jsem, co jim mám říct. Ale nějak se to provalilo. Když jsem se vrátila, cítila jsem na sobě soucitné i zvědavé pohledy. Někteří mě pohladili po rameni, ale slyšela jsem i šeptání: „Viděl jsi ty její šaty? Byly děsně vyzývavé.“ A někdo pronesl dokonce „Má přítele ne? Proč ho nepožádala, aby ji doprovodil?“
Zhroutila jsem se. Celá ta vina a pocit, že kolem mě šeptají, zda si za to nemůžu sama, mě pohltila. Zůstala jsem na nemocenské a chodila k psychologovi. Teprve za pár týdnů jsem se přemluvila aspoň do obchodu pro základní potraviny. Máma se snažila pomoct, ale ve finále jen omlátila o stůl moji dávnou dětskou obavu z tmavých míst. „Kdybys poslechla vlastní intuici, nestalo by se to,“ řekla mi necitlivě. Otec se mi do očí téměř nemohl podívat a připadal si zahanbený, že mě neochránil.
Trvalo mi dlouho, než jsem se z nejhoršího dostala. Nakonec jsem dala v bance výpověď, abych nemusela poslouchat šepty okolo – a taky proto, že jsem tam nebyla schopná normálně fungovat. Změnila jsem město, teď žiju v Praze a začínám znovu. Přes den se cítím stabilněji, ale v noci mě často budí ten děsivý sen, kdy mě někdo přepadne a já se nemůžu nadechnout. Pořád věřím, že jednou ty rány v duši překryju silou, kterou jsem snad měla už dávno, jen mi ji schvátili zlí lidé a přihlížející okolí.
