Článek
Žila jsem s Jaromírem téměř patnáct let v malém bytě na okraji Pardubic. Poslední rok to u nás začalo drhnout. Každý den jsme si vyčítali maličkosti, hádali se o peníze i hloupou úklidovou rutinu. Cítila jsem, že se z našeho vztahu vytratila něha a blízkost. Přestala jsem věřit, že by se to někdy zlepšilo, a tak mě napadlo najít si trochu vzrušení jinde.
Nebylo to nic promyšleného. Přišel firemní večírek a já se tam potkala s Danem, kolegou z jiného oddělení. Nejdřív jsem mu nevěnovala zvláštní pozornost, ale postupně mě začaly bavit jeho vtipné poznámky. Po pár skleničkách jsme se spolu ocitli na parketu, tiskli se k sobě a já vypnula všechny zábrany.
„Teda, Gábi, jsi úžasná,“ zamumlal mi Dan do ucha, když jsme se k sobě nakláněli v rytmu hudby. Měla jsem pocit, že konečně prožívám zase trochu vášně. Když mi navrhl, ať s ním jdu na pokoj, připadalo mi to jako nejlepší nápad na světě.
Vyšli jsme tedy z kongresového sálu do hotelové chodby. Smála jsem se a opírala se o jeho rámě, nohy jsem měla celé rozechvělé alkoholem i vzrušením. Jakmile Dan zavřel dveře za sebou, začali jsme se vášnivě líbat. „Už dlouho toužím po ženské, jako jsi ty,“ slyšela jsem, ale najednou jsem dostala ránu do vědomí – vzpomněla jsem si na Jaromíra.
Ztuhla jsem a ucukla. „Dane, nezlob se, nemůžu to udělat. Mám manžela,“ vyhrkla jsem a snažila se dát ruce od jeho těla pryč. Jenže on se nechtěl nechat zastavit.
„Prosím tě, jaký manžel? Celý večer ses mě držela, líbala mě před všemi,“ tvářil se Dan dotčeně. Doteky, které mi byly ještě před chvílí příjemné, se najednou změnily v tlak a nepříjemný tah za paži. „Neblbni. Víš, že to chceš,“ sykl na mě. Viděla jsem mu v očích, že od téhle noci ustoupit nechce.
Cítila jsem pach alkoholu a pot na jeho košili, do toho se mi zatočila hlava a já ztrácela rovnováhu. „Ne, nechci to. Nech toho,“ hlesla jsem, ale on mě přirazil ke zdi. Najednou jsem měla strach, jaký jsem dosud nepoznala. Byli jsme v hotelovém pokoji, za dveřmi hlasitá hudba a pokřik dalších kolegů, jenže nikdo netušil, co se tu děje.
Vyštěkl něco o tom, že ho přeci „nebudu provokovat a pak dělat svatou.“ Zvedla jsem ruku a snažila se ho odstrčit. „Já… vážně nechci,“ opakovala jsem s roztřeseným hlasem. Dan se však nehnul ani o píď, naopak mě chytil za zápěstí a popadl mě za košili, až mi ruply dva knoflíky.
V hrůze jsem vykopla nohou a zasáhla ho do boku. Trochu zavrávoral, což mi dalo vteřinu navíc, abych se mu vytrhla a rozrazila dveře na chodbu. Rozběhla jsem se, ani nevím kam. Všude bylo slyšet jen tlumené dunění hudby a smích. Doběhla jsem k pokoji, kde ještě svítilo světlo. Zaťukala jsem naléhavě, až otevřela kolegyně z recepce, Bára.
„Bože, Gábi, co se děje? Ty brečíš?“ ptala se vyjeveně, když mě uviděla. Třásla jsem se, nebyla jsem schopná slova. Vešla jsem dovnitř a složila se na okraj postele. Vzlykala jsem, že se Dan pokusil mě přinutit ke styku. Bára mě chvíli konejšila, pak ale řekla, ať se uklidním, že „nic strašného se nestalo.“
Cítila jsem, jak je celé tohle chování pokřivené. Já jsem se třásla strachy, ale Bára se ke mně zachovala, jako by šlo o banální incident. Druhý den ráno jsem chtěla jít rovnou na policii, ale Bářina slova mě ochromila. A taky jsem se bála, jak by se na to tvářil Jaromír, kolegové v práci… co kdyby se to obrátilo proti mně?
Nakonec jsem mlčela. Domů jsem se vrátila se zmatenou hlavou, zmítaná výčitkami a děsem. Po pár měsících se nám manželství s Jaromírem stejně rozpadlo. Neskončilo to kvůli Danovi, ale kvůli naší dlouhodobé krizi. Dodnes mě však pronásleduje vzpomínka na to, jak jsem Dana potkala další den. Usmíval se na mě, jako by k ničemu nedošlo.
Teď už vím, že jsem měla jít rovnou na policii. Nebo aspoň vše říct vedení a odvážit se postavit té hrůze. Třeba by to změnilo i můj pohled na sebe samotnou. Vím, že se bojíme ostudy, zlehčování nebo posměchu. Jenže je to pořád lepší, než žít s výčitkou, že člověk mlčí a nechává násilníka v klidu dál fungovat. Obzvlášť, když vím, že si Dan možná troufne na další.
