Článek
Jmenuji se Monika a jsem trestní obhájkyně. Už deset let se pohybuji ve světě, kde se pravda a lež míchají tak dokonale, že je od sebe někdy nerozeznáte. Svět soudních síní, policejních protokolů a lidského neštěstí. Naučila jsem se stavět si mezi prací a osobním životem tlustou zeď. Moji klienti pro mě nejsou dobří nebo zlí. Jsou to spisy. A mým úkolem je najít v tom spisu skulinu, procesní chybu nebo polehčující okolnost, která jim pomůže. Je to jen práce. Alespoň jsem si to myslela.
Dostala jsem přidělený případ ex offo. Rutinní záležitost. Domácí násilí. Muž, který údajně zbil svou přítelkyni tak, že skončila v nemocnici. Otevřela jsem spis, abych se seznámila s fakty. A tam to na mě vyskočilo. Fotografie poškozené.
Na té fotce byla mladá žena s oteklou tváří, monoklem pod levým okem a roztrženým rtem. Ale já jsem neviděla anonymní oběť. Viděla jsem svou mladší sestru Kláru. Nebyla to ona, samozřejmě. Ale ta podoba byla tak neuvěřitelná, až mi to vyrazilo dech. Stejné velké hnědé oči, teď plné strachu. Stejný tvar obličeje, stejné dlouhé vlasy. Najednou to nebyl jen spis číslo 3T/124/2025. Najednou to bylo osobní.
Poprvé jsem se se svým klientem, panem Dvořákem, setkala ve vazební věznici. Čekala jsem arogantního agresora, svalovce, který si myslí, že může všechno. Ale muž, který přede mnou seděl, byl jeho pravý opak. Byl to tichý, ušlápnutý chlapík kolem čtyřicítky, s pohledem plným studu.
„Já jsem jí nechtěl ublížit, paní doktorko,“ začal, ještě než jsem se stihla na cokoliv zeptat. „Já ji miluju. Ale ona… ona strašně pije. A když se napije, je zlá. Nadává mi, říká mi, že jsem nula, že jsem v životě nic nedokázal. Ujedou mi nervy. Vím, že je to špatně. A hned potom toho strašně lituju.“
Poslouchala jsem ho a cítila jsem, jak se mi dělá špatně. Ne z něj. Ale z toho, co jsem věděla, že musím udělat. Jeho příběh, ať už byl pravdivý, nebo ne, mi dával do rukou přesně to, co jsem potřebovala. Nebudu obhajovat monstrum. Budu obhajovat ubohého, týraného muže, který se jen bránil. A z té zbité ženy, která vypadala jako moje sestra, budu muset u soudu udělat hysterickou alkoholičku.
Soudní přelíčení bylo peklo. Dělala jsem svou práci. Profesionálně, chladně, přesně tak, jak mě to naučili. Zpochybňovala jsem výpověď poškozené. „Pamatujete si přesně, kolik skleniček vína jste ten večer vypila, slečno Nováková?“ ptala jsem se a dívala se přitom do tváře, která byla tak podobná té, kterou miluji.
„A je pravda, že jste v minulosti byla několikrát léčena pro závislost na alkoholu?“ pokračovala jsem a každé slovo mi v ústech chutnalo jako jed. Viděla jsem, jak se hroutí. Jak se její jistota mění v pochybnosti.
Můj klient, pan Dvořák, seděl na lavici obžalovaných a tiše plakal. Možná plakal lítostí. Možná úlevou. Bylo mi to jedno.
Když soudce vynesl rozsudek – podmíněný trest za ublížení na zdraví v afektu – můj klient se na mě vděčně podíval.
Odešla jsem ze soudní síně a na chodbě jsem se střetla s ní. S tou zbitou holkou. Stála tam s matkou a plakala. Když jsem procházela kolem, podívala se na mě. V jejích očích nebyla nenávist. Jen naprosté, zdrcující nepochopení. Jak jsem to mohla udělat?
