Článek
Chudí lidé si často stěžují, že nemají dostatek peněz pro sebe ani pro své děti. Jenže když se rozhlédneme kolem, vidíme, za co ty peníze v praxi utrácejí: neustále někde popíjejí, kupují si cigarety, luxusní oblečení a vyrážejí na předražené dovolené, aby se mohli pochlubit fotkami na sociálních sítích. A pak pláčou, že nemají na nájem nebo na školní potřeby pro své děti.
Je docela snadné vymlouvat se na „těžkou životní situaci“. Jenže mnohdy je ta „těžká situace“ způsobená tím, že lidé nedokážou plánovat a žijí pouze z ruky do huby. A když přijdou větší výdaje, třeba nečekaná oprava auta nebo rozbitá pračka, hroutí se jim celý svět. Přitom by stačilo říct si: „Možná bych měl přestat kouřit dvě krabičky denně, možná bych mohl vynechat tu permanentku do baru a raději si založit spoření.“ Ale to se nenosí, protože to není tak zábavné a efektní.
Co je na tom nejvíc zarážející? Že přitom vždycky najdou peníze na to, co jim zrovna přinese okamžité potěšení. Drahé bundy, aby se ve škole nebo v práci cítili „víc v pohodě“. Alkohol ve večerce, protože je potřeba dát si „odměnu“ po těžkém dni. Řetězec fastfoodů, protože vařit doma je přece moc pracné. A já se ptám: kam se poděly priority, když mají děti k večeři jen levnou konzervu, zato na stolečku trůní mobil za dvacet tisíc?
Hrozně rádi se obhajují větou „Každý potřebuje trochu radosti v životě“. Jenže tady nejde o malou radost. Jde o pravidelnou spotřebu alkoholu, cigaret a nákupy zbytečného luxusu, která je vyloženě nad jejich možnosti. Kdyby to byla výjimka jednou za čas – prosím. Ale bohužel spousta lidí, kteří deklarují, že nevychází s penězi, tímto stylem žije každý den. Kdyby si aspoň trochu rozvrhli, kolik si mohou dovolit utratit a kolik by měli uložit na horší časy, nemuseli by pak po pár letech fňukat, že padají do dluhové pasti.
Jenže namísto toho rozjíždějí kolotoč přebírání dalších a dalších půjček. Někdo jim rád poskytne rychlokredit se šíleným úrokem, hlavně aby si mohli dopřát „krásné vánoce“ a dvoutýdenní all-inclusive zájezd k moři. Výsledek? Doma se hromadí splátky, dluhy rostou a nervozita stoupá. Vzápětí přijde exekuce nebo rovnou insolvence, a najednou za to mohou „všichni ostatní“, jen ne oni sami. Vina se svede na „systém“, na „vládu“, na „společnost, která nechá chudé padnout“.
A co děti? Ty jsou potom odsouzené žít v nejistotě, někdy ve strachu, jestli nezůstanou bez elektřiny, přitom jejich rodiče zvládají každý týden kufr cigaret a karton piv. Jak mají vyrůstat se zdravým vzorem, když jejich nejbližší místo zabezpečení rodiny preferují dočasné požitky a pozlátka? Rodiče vyhlížejí slevy na televize s obrovskou úhlopříčkou nebo drahou módu s velkým logem, protože bez toho „se nedá žít“, zatímco dětem se nedopřejí ani kvalitní kroužky nebo pořádné pomůcky do školy.
Jestli někdo žije v opravdové bídě, je to neštěstí. Ale to není případ těch, kdo vyhazují poslední peníze za nezbytné „cool“ věci a zážitky. Skutečnou bídu totiž nenajdeme u lidí s drahým telefonem a skříní plnou značkového oblečení, nýbrž u těch, kteří si to skutečně nemohou dovolit a přesto nic takového ani nezkoušejí.
Ano, společnost by měla pomáhat slabým a znevýhodněným. Ale kde je hranice mezi skutečnou nouzí a obyčejnou rozmařilostí? Proč by ostatní měli v solidaritě doplácet na někoho, kdo s penězi zachází jako nezodpovědné dítě? Skončí to obvykle tak, že se nakonec do klína chudých přece jen sypou nějaké státní podpory, odpuštění úroků či částečné smazání dluhů. A kdo to všechno zaplatí? My, co jsme se uskromnili, co jsme si peníze neprojeli v barech a co jsme každý měsíc aspoň něco odkládali stranou.
Pokud někdo opravdu nemá, ať hledá způsoby, jak se uplatnit, jak ušetřit, jak se posunout dál. Nemá smysl si nalhávat, že s malým příjmem může žít jako milionář. Všechno je o prioritách. Kdo si nechce odepřít cigarety, alkohol a drahé oblečení, ať si pak nestěžuje, že nemá na nájem a že žije v neustálé finanční nouzi. Realita je taková, že spoustu lidí do „chudoby“ dostává především jejich vlastní lehkomyslnost.
Čím dřív to přestaneme omlouvat a začneme o tom mluvit na rovinu, tím větší šance je, že se lidi zamyslí. Chceme žít v zemi, kde je normální spoustu peněz prokouřit a propít, a pak fňukat, že nám chybí na to, co opravdu potřebujeme? Nebo začneme vyžadovat od každého aspoň elementární odpovědnost? Věřím, že bez prvního kroku – tedy uznání, že velkou roli hraje osobní volba a nastavení priorit – se nikam nepohneme.
