Článek
Její kufr ležel pootevřený u postele, oblečení v něm bylo naházené v typickém pubertálním chaosu. S lehkým povzdechem jsem se v něm začala přehrabovat. A tehdy jsem na dně, zabalený ve staré mikině, nahmatala tvrdý obdélník.
Nebyl to její telefon. Ten její, moderní a drahý, ležel na nočním stolku. Tohle bylo něco jiného. Starší, ošoupaný smartphone s prasklým rohem. Cizí předmět v našem rodinném vesmíru. Zmáčkla jsem tlačítko.
Displej se rozsvítil a ukázal zamčenou obrazovku s fotkou party neznámých dětí. V krku mi vyschlo. To nebyl jen telefon. To byla brána do světa, o kterém jsem neměla tušení. Do života, který moje Klára vedla beze mě.
V hlavě mi okamžitě naskočily všechny ty poslední měsíce. Její tiché večeře s očima přilepenýma na mobil. Její podrážděné „nic“, když jsem se ptala, co se děje. Její nová parta, o které mluvila jen velmi neochotně.
Vždycky jsem si myslela, že máme otevřený vztah. Že si říkáme všechno. Považovala jsem se za matku, které se dcera nebojí svěřit. A teď jsem v ruce držela důkaz, že to celé byla jen moje iluze. Moje naivní představa o kontrole.
Ten telefon jsem vrátila zpátky do mikiny a zahrabala ho na dno kufru. Když se Klára o hodinu později vrátila, smála se, tváře měla opálené od slunce a vyprávěla, jak byla voda skvělá. Dívala jsem se na ni, na to svoje milované dítě, a poprvé v životě jsem v ní viděla cizince. Někoho, kdo má tajemství tak velká, že na ně potřebuje druhý, tajný život.
Dovolená pokračovala, slunce dál pálilo. Ale něco se mezi námi zlomilo.Já jsem věděla, že mi neříká pravdu. A ona netušila, že já už to vím. Seděli jsme vedle sebe na pláži, ale dělil nás vesmír ukrytý v jednom levném, tajném telefonu.
