Článek
Když jsem se minulý týden setkala s bývalou spolužačkou Pavlou, ještě jsem netušila, že mi otevře oči do jedné z největších absurdit dnešní doby. Pavla pracuje v běžné kanceláři v Brně, bere necelých třicet tisíc čistého a nemá skoro nic našetřeno. Přesto se pochlubila, že právě přijela z exotické dovolené u Indického oceánu, kde nechala osmdesát tisíc korun.
Podivila jsem se: „Ty jsi dostala přidáno nebo nějaké dědictví?“ Pavla jen mávla rukou: „Ale ne, vzala jsem si menší úvěr a taky mi něco přihodila babička. Tohle byla životní příležitost, no ne?“ A do toho jen tak mezi řečí dodala, že teď s přítelem skoro nemají na nájem a uvažují, že si pořídí další půjčku nebo zkusí posunout splátky. Z mého pohledu to znělo jako dokonalá ukázka finanční sebevraždy.
Seděla jsem s ní v kavárně a cítila, jak mi pomalu klesá čelist. „Opravdu ti to za to stálo? Hrozí vám, že přijdete o byt, ne?“ Pavla si jen nervózně pohrávala s brčkem v džusu: „Víš co, dovolená byla sen. Vidím všude na Instagramu, jak všichni cestujou. Nechtěla jsem být pozadu. A taky jsme si potřebovali odpočinout. Navíc, proč pořád myslet na účty? Žijeme přece jen jednou.“
Jenže realita ji dohnala po návratu. Na účtu skoro nula, záloha na plyn přišla vyšší, než čekala, a výplata jí naběhne až za dva týdny. Mezitím už dostala od majitele bytu upozornění, že jestli nájem nezaplatí do konce měsíce, začne řešit výpověď. Pavla zatím tráví večery snahou najít další zdroj peněz. A já se ptám: je tohle opravdu tragédie dnešní doby, nebo jen absurdní příklad, který se stal fenoménem?
Není samozřejmě jediná. Sociální sítě zaplavují fotky z exotických destinací – od Španělska přes Thajsko až po Dominikánskou republiku. Lidé se předhánějí, kdo bude mít luxusnější ubytování, zajímavější dobrodružství. Přitom se ale někdy vracejí do situací, kdy nemají z čeho zaplatit vlastní živobytí. Když se jich zeptáte „A proč jsi tohle udělal?“, odpovídají většinou stejně: „No přece nebudu sedět doma, když ostatní lítají po světě! My si tu radost taky zasloužíme.“
Nechci tvrdit, že cestování je špatné. Ani si nemyslím, že člověk bez peněz má sedět celý život mezi čtyřmi stěnami. Ale existuje hranice – a ta hranice se jmenuje zdravý rozum. K čemu je výstřední týden u moře, když se pak další měsíce stresujete, jestli neskončíte na ulici nebo v dluhové pasti? Je skvělé mít zážitky, ale možná bychom neměli zapomínat na základní jistoty.
Co je snad ještě horší, je postoj některých lidí, kteří se tváří, že jim všichni ostatní musí pomoct z průšvihu. „Stát by měl víc podporovat rodiny. Banky by neměly dávat tak vysoké úroky. A rodiče mají taky peníze, tak by nám mohli přispět,“ stěžují si. Přitom si sami pomalu neodpustí žádný luxus.
Když se Pavly zeptáte, co by změnila, jen pokrčí rameny. „Možná nic. Aspoň jsme si odvezli nádherné fotky a vzpomínky. A nějak to dopadne.“ Proti tomu se ale staví realita – nezaplacené složenky, dluhy, neklidné noci. A hlavně pachuť, že dovolená je pryč a teď nastoupila tvrdá kocovina.
Z mého úhlu pohledu je to smutný obraz doby, kdy spousta lidí žije ve vleku sociálních sítí a chce si za každou cenu dopřát život, který vidí u celebrit, influencerů nebo kamarádů s vyššími příjmy. Možná by pomohlo, kdyby se učila finanční gramotnost už na základní škole a opakovalo se to důkladně i na střední. Aby lidé pochopili, že „když na to nemáš, tak to prostě nedělej“ není ostuda, ale chytrá volba.
Nejvíc mě na tom všem děsí představa, že se stejným přístupem půjde Pavla za rok zase na ten Instagram dívat s prázdnou kapsou. Pak uvidí kamarádku, která si zveřejní fotky z Malediv. A co udělá Pavla? „No tak já bych taky měla vyrazit. Co tam po nájmu, nějak se to zvládne.“ A ten koloběh dluhů a zoufalství se zopakuje.
Rozumím touze po uniknutí z reality, po nových dojmech, po slunci, moři, krásných zážitcích. Jenže pokud je cena za pár dní odpočinku totální destrukce osobního rozpočtu, vyplatí se to vůbec? Možná je na čase zamyslet se, jestli náhodou nezapomínáme, že dovolená je sladkou třešničkou na dortu, a ne nutností, kvůli které si ukrojíme z vlastní životní stability.
