Článek
Slunce pálilo a pátá B bzučela jako úl. Autobus na Karlštejn byl plný smíchu, šustění sáčků s brambůrky a toho typického chaosu, který k dětem patří. Jako třídní učitelka jsem to znala. Moje práce byla počítat děti, odpovídat na dotazy, jestli už tam budeme, a občas někoho napomenout, ať nekřičí. Byla to normální, vyčerpávající a vlastně i hezká součást mé profese.
Všimla jsem si jen, že malý Honzík Novák sedí sám a kouká z okna. Byl to tichý, trochu bázlivý kluk. Přisuzovala jsem to stydlivosti. Naopak David Dvořák, hvězda třídy, seděl vzadu obklopený partou obdivovatelů. Jeho rodiče byli úspěšní, on byl chytrý, sportovně nadaný, okouzlující. Takové to dítě, které je snem každého učitele. Aspoň jsem si to myslela.
Prohlídka hradu proběhla bez problémů. Děti poslouchaly výklad, kupovaly si suvenýry a fotily se. Během pauzy na svačinu pod hradem jsem je nechala na chvíli vydechnout na louce. Zdálo se, že je všechno v pořádku.
Cesta zpátky byla unavenější. Některé děti pospávaly, jiné si tiše povídaly. V uličce přede mnou se ale skupinka kluků chichotala nad mobilem. Byla jsem ráda, že mají dobrou náladu. „Tak co tam máte tak vtipného, kluci, ukažte,“ řekla jsem s úsměvem a naklonila se k nim.
Jeden z nich mi bez váhání podal telefon. Na displeji běželo video. Roztřesené, natočené zpoza nějakého keře. Bylo z té naší pauzy na louce. A na něm byl Honzík. Obklíčila ho Davidova parta. David stál uprostřed s úsměvem filmového padoucha. Vzal Honzíkovi batoh, vysypal ho na zem a s ostatními se smál, když se Honzík se slzami v očích snažil posbírat svoje věci. Pak ho donutili, aby před nimi panáčkoval a opakoval po nich: „Jsem nula a nic neumím.“
Smích na rtech mi zmrzl. Kluci v autobuse ztichli, když viděli můj výraz. Viděla jsem to jasně. To nebyla klukovská hra. To byla chladnokrevná, cílená šikana. A ten okouzlující David nebyl vůdce, ale tyran.
Druhý den jsem si pozvala do kabinetu Davidovu matku. Paní Dvořáková byla přesně taková, jakou jsem si ji představovala. Dokonalý kostým, drahá kabelka, arogantní úsměv. Než jsem stihla cokoliv říct, spustila ona. „Tak co se děje, paní učitelko? Doufám, že Davídek zase nevyhrál nějakou soutěž a vy ho chcete jen pochválit.“
Zhluboka jsem se nadechla. „Paní Dvořáková, potřebuji s vámi mluvit o Davidově chování na včerejším výletě.“ Klidně jsem jí popsala, co jsem viděla na videu.
Její úsměv se změnil v úšklebek. „Můj Davídek? To je naprostý nesmysl. Je to citlivý, empatický chlapec. Ten Novák ho musel nějak vyprovokovat. Je to takový divný, zakřiknutý kluk.“
„Nikdo ho neprovokoval,“ trvala jsem na svém. „Váš syn ho cíleně ponižoval před ostatními.“
Zvýšila hlas. „Tohle si tedy vyprošuju! Jakým právem obviňujete mého syna? Chcete poškodit dítě z dobré rodiny, protože se neumíte postarat o jednoho outsidera? Tohle bude mít dohru!“
Věděla jsem, že slova nemají smysl. Beze slova jsem vzala svůj mobil, na který jsem si video přeposlala, a položila ho na stůl před ni. Stiskla jsem „přehrát“.
Dívala se. Její dokonale upravená tvář byla chvíli bez výrazu. Čekala jsem šok, lítost, omluvu. Místo toho zbledla, a pak její oči ztvrdly. „Co si to dovolujete? Vy jste si natočila mého syna? To je nelegální! Víte, že vás za tohle můžu zažalovat? Měla jste na ně dávat pozor, je to vaše chyba!“
V tu chvíli mi to došlo. Ona neviděla, co udělal její syn. Viděla jen útok na svou dokonalou image. V jejím světě nebyla chyba v něm, ale ve všech okolo – v oběti, v učitelce, v systému. On byl přece dokonalý.
Paní Dvořáková s dalšími výhrůžkami odletěla z kabinetu. Okamžitě jsem informovala ředitele a společně jsme kontaktovali rodiče Honzíka. Byli zděšení. Jejich syn se bál cokoliv říct, celé měsíce tiše trpěl.
David dostal ředitelskou důtku a podmínečné vyloučení. Jeho matka psala stížnosti na všechny strany, ale video byl nezvratný důkaz. Fasáda jejich dokonalé rodiny dostala obrovskou trhlinu a celou školou se rozkřiklo, co je David doopravdy zač.
Děti jsou málokdy zlé samy od sebe. Často jsou jen zrcadlem, které nám bez milosti ukazuje, co se dospělí snaží skrýt za zavřenými dveřmi svých dokonalých domovů.
