Článek
Klimatizace v tiskovém sále ministerstva nestíhala. Vzduch byl těžký, plný pachu levné kávy a ambicí mých kolegů. Seděla jsem ve třetí řadě, znuděně si čmárala do bloku a poslouchala monotónní hlas ministra Vlka. Byl to přesně ten typ politika, který mluví půl hodiny, aniž by cokoliv řekl. Můj úkol byl prostý: získat jeden použitelný citát o nové dotační politice, napsat z toho pět odstavců a jít domů. Rutina.
Ministr Vlk byl mediální mistr. Usměvavý, šedovlasý padesátník s pohledem starostlivého otce národa. Mluvil o transparentnosti, o službě občanům, o budoucnosti našich dětí. Lidé mu to věřili. I já jsem občas, na malý okamžik, zaváhala. Co když je opravdu jiný?
Tiskovka skončila. Novináři se začali srocovat kolem ministra jako vosy kolem bonbonu. Já jsem se nikam necpala. Počkám, až ten největší dav opadne. Když už se chystal k odchodu, podařilo se mi k němu dostat. „Pan ministře, Simona Nováková, deník Metro. Jen rychlý dotaz k těm dotacím pro malé obce…“
Usmál se na mě tím svým nacvičeným úsměvem. „Jistě, slečno Nováková. Všechny podklady máte na těch flashkách, co jsme rozdávali. Ale pro vás…“ Sáhl do kapsy saka a podal mi jiný, stříbrný USB disk bez loga. „Tady máte detailnější data. Pro vaše chytré oči.“ Mrkl na mě a beze slova odešel, obklopen svou ochrankou.
Zpátky v redakci jsem si uvařila kafe a zasunula disk do počítače. Čekala jsem tabulky, grafy, možná nějakou nudnou prezentaci. Místo toho se otevřela složka s názvem „SOUKROMÉ“. Zvědavost zvítězila. Klikla jsem.
Uvnitř byly tři audio soubory. Žádné názvy, jen čísla. Pustila jsem ten první. Okamžitě jsem poznala jeho hlas. Ale nebyl to ten klidný, státnický tón z tiskových konferencí. Tenhle hlas byl hrubý, plný arogance a pohrdání.
„…tak mu řekni, že jestli tu zakázku nepustí, tak jeho synek nedostuduje. A ať si vzpomene na tu svoji nehodu z loňska. Můžeme si to kdykoliv zopakovat, jasný?“
Ztuhla jsem. Pustila jsem další nahrávku.
„Ty peníze projdou přes tu nadaci pro postižený děti, jako vždycky. Nikdo se v tom nebude vrtat, jsou to idioti. Polovinu si necháš, zbytek pošleš na ten účet ve Švýcarsku. A jestli se ztratí jediný euro, tak víš, co se stane tvojí ženě.“
Třetí nahrávka byla jen krátký, vulgární monolog o nějaké novinářce, která se moc ptala. Do detailu v ní popisoval, jak ji nechá profesně i lidsky zničit. Bylo mi zle. Ten starostlivý otec národa byl ve skutečnosti predátor.
Šéf mafie v obleku za sto tisíc. Ten USB disk nebyl omyl. Byla to zpráva. Varování. Věděl, že se o něj zajímám víc než ostatní. A tohle byla jeho zvrácená demonstrace síly a bezstarostnosti.
Druhý den jsem mu zavolala a požádala o soukromý rozhovor. Překvapivě souhlasil. Jeho kancelář byla obrovská, s výhledem na celou Prahu. Cítila jsem se tam malá a bezvýznamná. Posadil se naproti mně do koženého křesla a usmál se. „Tak co pro vás mohu udělat, slečno Nováková?“
„Včera jste mi dal USB disk,“ řekla jsem a snažila se, aby se mi netřásl hlas. „Poslechla jsem si ho.“
Jeho úsměv ani na vteřinu nezakolísal. „Ano? A líbila se vám ta detailní data?“
„Velmi,“ odpověděla jsem. „Zaujala mě hlavně část o nadaci pro postižené děti.“
Tehdy poprvé se v jeho očích něco změnilo. Úsměv tam pořád byl, ale oči byly chladné jako led. „Jste chytrá dívka, Simono. Možná až moc chytrá pro vaši profesi. Takový talent je škoda promarnit psaním do nějakého plátku.“
„Co tím chcete říct?“
Naklonil se ke mně. „Chci říct, že vím, kolik berete. Nabízím vám pětinásobek vašeho ročního platu. Za to, že na mě zapomenete.“
Bylo to tady. Ta chvíle, o které čtete v knihách. Chvíle, kdy se musíte rozhodnout, kým jste. „A když nezapomenu?“ zeptala jsem se potichu.
Zvedl se a přešel k oknu. „Pak doufejte, že máte dobré pojištění. A že vaši rodiče bydlí na bezpečné adrese. Byla by škoda, kdyby se jim něco stalo. Třeba nějaká autonehoda. Ty se stávají.“
Cestou z ministerstva se mi třásla kolena. Nebyla to filmová hrozba. Byla skutečná. Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem, jestli mi to za to stojí. Jestli mi nějaká abstraktní „pravda“ stojí za ohrožení mé rodiny.
Ráno jsem přišla do redakce, položila nahrávky na stůl šéfredaktora a řekla: „Tohle musíme vydat.“
Následující týden byl peklo. Výhrůžky, anonymní telefonáty, auto, které mě sledovalo cestou z práce. Ale článek vyšel. I s přepisy nahrávek. Vybuchla bomba. Ministr vše popřel, mluvil o komplotu a podvrhu. Ale policie už měla nahrávky a začala konat. Během měsíce byl ministr Vlk v poutech a jeho politická kariéra v troskách.
