Článek
Pracuju v restauraci v centru Ostravy, kde se večer schází různé party – od firemních srazů po oslavy narozenin. Tím pádem potkávám řadu lidí a zvyknu si i na jejich manýry. Občas se někdo chová jako hulvát, jiný si stěžuje na vše možné i nemožné. Většinou to beru s nadhledem, protože vím, že pracuju s lidmi a musím držet profesionální úsměv. Někdy ale slyším věci, které mě fakt vyvedou z míry – třeba ten večer, kdy se ke mně doneslo, jak prý jsem pomalá a „než se dočkají dalšího piva, zestárnou.“
To bylo tak: u stolu seděla skupinka kamarádů, možná pět nebo šest chlapů středního věku. Začala jsem je obsluhovat docela v klidu – donesla jídelní lístek, první rundu piv. Dál jsem se věnovala běžnému provozu. Jenže pak se jim pivo vyprázdnilo tempem, jaké jsem nečekala. V některých restauracích se personál hrne s novou sklenicí hned, jak ta stará dojde, ale já mám taky další hosty, na které nesmím zapomenout. Takže než jsem se stihla vrátit ke stolku, slyšela jsem, jak si jeden z nich tiše rýpnul:
„U Nováků to trvalo taky věčnost, tady je to snad ještě horší.“
Stála jsem zrovna za jejich zády a odnášela prázdné sklenice z jiného stolu. Spolkl jsem údiv a hrála si na nenápadnou. Oni do sebe ještě šuškali poznámky, jak to tu obsluha nezvládá. Když jsem pak přišla blíž, radši sklapli. „Hned vám přinesu další,“ nabídla jsem a chviličku nato jsem se vrátila se čtyřmi půllitry naráz.
Pánové na mě koukali překvapeně, nejspíš nečekali, že to zvládnu tak rychle a ještě k tomu sama. Ale ráda jsem jim ukázala, že když chtějí tempo, mají ho mít. Od té chvíle jsem je bedlivě sledovala. Kdykoli jim hladina piva klesla pod půlku, hned jsem jim donesla další – žádné vyptávání, prostě rovnou postavit piva na stůl a odnést prázdné.
„Vy nás chcete utopit?“ rozesmál se jeden z nich, když jsem jim po krátké době naservírovala už třetí rundu. Zvláštně se na mě díval, tak jsem se jen usmála a suše poznamenala: „Ne, jen nechci, abyste čekali tak dlouho jako u těch Nováků.“V ten moment jim došlo, že jsem jejich pomluvy slyšela. Začali se omlouvat a prosili, ať jim chvilku dám pokoj, aby to vůbec stačili vypít. Musela jsem se v duchu smát – nejdřív nadávají, že je obsluha pomalá, a pak prosí o přestávku, protože nestíhají.
Nakonec jsme se domluvili na rozumném kompromisu: přestala jsem jim nosit pivo automaticky a ptala se, jestli další chtějí. Hosté dojedli, zaplatili a ještě mi dali docela velké dýško. „Byla jste rychlejší než naše hrdla,“ zažertoval ten nejukecanější. Hrábla jsem po bankovkách, popřála jim hezký večer a v duchu si pomyslela, že takhle dopadají lidé, kteří si stěžují dřív, než se pořádně rozhlédnou. U nás totiž obsloužíme každého, jen je potřeba trochu slušnosti. A když už mě někdo kritizuje, měl by si nejdřív ověřit, jestli nestojím rovnou za ním.
