Článek
Moje kavárna „U Terezky“ byla můj život. Byla to náš sen, můj a mého zesnulého manžela Tomáše. Po jeho smrti před třemi lety jsem se do ní upnula vší silou. Jenže náklady rostly, hostů ubývalo a já, pětačtyřicetiletá vdova, jsem najednou stála na pokraji bankrotu. Každý den jsem odemykala dveře s menší a menší nadějí. Vůně čerstvé kávy se mísila s pachem mého vlastního strachu.
Poslední kapkou bylo, když mi z banky přišel ten finální, zamítavý dopis. Seděla jsem v prázdné kavárně, zírala na neuhrazené faktury a poprvé jsem si přiznala, že je konec. Že ten sen, který jsme s Tomášem budovali, budu muset pohřbít hned vedle něj. A právě v tu chvíli se otevřely dveře.
Vešel pan Drahoš. V našem malém městě ho znali všichni. Muž, který zbohatl na neštěstí druhých. Říkalo se, že půjčuje peníze s úroky, které vás zničí, a že skupuje podniky v problémech za zlomek ceny. Byl elegantně oblečený, ale v jeho očích bylo něco chladného a vypočítavého.
„Dobrý den, paní Terezo,“ řekl a posadil se ke stolu, jako by mu to tu patřilo. „Dám si espresso.“
Mlčky jsem mu připravila kávu. Čekala jsem cokoliv. Že mi nabídne odkup kavárny za směšnou cenu. Že mi nabídne půjčku, která mě zotročí.
Dopil, položil šálek na podšálek a podíval se na mě. „Slyšel jsem, že se vám nedaří.“
„Zprávy se šíří rychle,“ odsekla jsem.
„Chci vám pomoct,“ řekl naprosto věcně. „Nechci vaši kavárnu, nechci žádné úroky. Berte to jako investici. Tichou investici. Chci jen, aby tohle místo přežilo.“ Sáhl do vnitřní kapsy svého saka, vytáhl tlustou obálku a položil ji na stůl. Pak vstal a nechal na stole svou vizitku. „Rozmyslete si to. Až se rozhodnete, zavolejte.“ A odešel.
Zírala jsem na tu obálku. Uvnitř bylo dost peněz na to, abych zaplatila všechny dluhy a ještě mi zbylo na provoz na dalšího půl roku. Nevěřila jsem tomu. Musel v tom být nějaký háček. Nikdo nedává peníze zadarmo, a už vůbec ne někdo jako Drahoš. Celou noc jsem nespala. Ráno jsem vstala a zavolala mu. Souhlasila jsem.
Následující měsíce byly jako sen. Zaplatila jsem dluhy, nakoupila nové vybavení, dokonce jsem si mohla dovolit malou reklamu. Do kavárny se začali vracet lidé. Pan Drahoš se občas stavil na kávu. Nikdy nic nechtěl, nikdy se na nic neptal. Jen tam tiše seděl, vypil své espresso a zase odešel. Nechápala jsem to.
Sebrala jsem odvahu. Přisedla jsem si k němu. „Pane Drahoši, musím se vás zeptat. Proč jste to udělal? Pořád to nechápu. Proč jste mi doopravdy pomohl?“
Dlouho mlčel. Oči nespouštěl z fotky na zdi. „Protože to dlužím Tomášovi,“ řekl nakonec tak tiše, že jsem ho skoro neslyšela.
Zmateně jsem na něj hleděla.
„Před dvaceti lety, ještě než jsem byl ten ‚lichvář Drahoš‘, jsem byl jen kluk s nápadem, který zkrachoval,“ začal vyprávět. „Přišel jsem o všechno. Rodina se ke mně otočila zády, přátelé taky. Byl jsem na úplném dně. A jediný člověk, který mi tehdy pomohl, byl váš manžel. Potkal mě na ulici, viděl, jak jsem na tom, a bez jediného slova mi dal dva tisíce. Řekl jen: ‚Věřím ti. Až budeš moct, tak mi to vrátíš.‘“
V očích se mu zaleskly slzy. „Ty peníze mi zachránily život. Postavil jsem se na nohy. A pak jsem udělal pár tvrdých, možná i bezohledných rozhodnutí, abych se už nikdy neocitl v té situaci. Než jsem ho stačil najít, abych mu ten dluh splatil, Tomáš zemřel.“
Seděla jsem a nebyla jsem schopná slova. Ten muž, kterým celé město opovrhovalo, v tichosti splácel dluh cti mému manželovi. A já jsem o tom neměla nejmenší tušení. Styděla jsem se za to, jak jsem o něm smýšlela. A zároveň mě zaplavila nová vlna lásky a hrdosti na Tomáše.
