Článek
Když mi před osmi lety dcera Jana porodila první vnučku, byla jsem radostí bez sebe. Těšila jsem se, jak budu s malou chodit na procházky, péct jí buchty a vyprávět klasické pohádky, které jsem kdysi četla právě Janě. Jenže dnes jsem ráda, když vnoučata zahlédnu aspoň přes FaceTime. A to celé kvůli tomu, že prý moje jídlo není dost „zdravé a moderní“.
Nejdřív jsem si myslela, že jde o dočasnou záležitost – Jana po porodu začala trochu zkoumat různé výživové směry. Než se ale nadála, spadla do toho až po uši. „Už žádné mléko, bílý cukr, lepek nebo dokonce masné výrobky,“ prohlásila tvrdě. A já, která ji vychovala na standardní české kuchyni – knedlících, omáčkách, buchtách a polévkách –, jsem jen vytřeštila oči. Samozřejmě jsem se snažila pochopit, že doba se mění a že existují nové trendy. Ale netušila jsem, jak moc to ovlivní naše rodinné vztahy.
Když se narodil druhý vnuk, situace se vyostřila ještě víc. Jana nakoupila nádobí s motivy biopotravin, ledničku naplnila jen potravinami „raw“ a „gluten-free“. „Mami, nechci, abys jim cokoliv nosila,“ oznámila mi stroze jednou před Vánoci, když jsem chtěla přivézt vánočku. „Obsahuje bílou mouku a cukr, to je prostě jed!“
Jenže co dělat, když jsem v roli babičky, která chce děti rozmazlovat a dopřát jim trochu tradičního jídla? Mám pocit, že Jana mi odnímá tu babičkovskou roli, protože mě považuje za hrozbu. „Děti potřebují čistou stravu, to, na čem jsi vychovala mě, je zastaralé,“vysvětlovala mi nejednou. A kdykoli jsem se pokusila nabídnout třeba obyčejné jablíčko posypané skořicí, Jana s vážnou tváří řekla, že skořici mají „zakázanou“, protože prý dráždí žaludek.
Nejhorší bylo, když jsem před rokem na Mikuláše přinesla dětem malé balíčky s čokoládovými figurkami. Dcera se na mě obořila: „Chceš jim zničit zdraví? Ty nechápeš, že obyčejná čokoláda je plná cukru a chemie?“ A figurky putovaly do koše, zatímco pětiletá Anička a sedmiletý Tomík se rozplakali. Ten pohled mi rval srdce. Pamatuji si, jak Jana jako malá čokoládové figurky milovala. Jenže teď je všechno jinak.
Pokusila jsem se aspoň dvakrát zařídit, aby děti mohly na víkend ke mně. Hrozně ráda bych je vzala třeba na výlet a pak s nimi pekla sušenky. Ale Jana mi předložila dlouhý seznam: „Bez pšenice, bez cukru, bez mléka, bez vajec. Hlavně jim nic jiného nedávej!“ Tohle pro mě bylo tak složité, že jsem se ptala, co jim vlastně můžu uvařit. „To je váš problém, mami. Naučte se to, nebo jim já návštěvu nepovolím,“ říkala. Jenže já v sedmapadesáti letech najednou nemám sílu učit se kompletně nový styl vaření.
Děti cítí ten rozpor. Kdykoli je na moment potkám, šeptají mi: „Babi, na táboře jsme měli housky se salámem, mňam! Ale doma se to bojíme říct.“ Nebo „Proč nesmíme tvoje buchty? Všichni je přece chválí!“ A já nemám odpověď, jen je hladím po vláskách a je mi do breku. Mám pocit, že jsem pro dceru zloduch, jen protože chci být obyčejná babička se svými recepty.
Občas slyším, jak si sousedky vyprávějí o tom, jak pekly s vnoučaty koláče nebo dělaly palačinky. Já bych je taky chtěla pozvat na víkend, jenže Jana mi to striktně zakázala, dokud nezaručím „striktní dietu“. A to prostě nedokážu. „Možná bych to nějak zvládla,“říkám si, „ale co když si děti řeknou o něco z regálu, co mám doma běžně? Budu se cítit jako vězeň ve vlastní kuchyni.“
Občas se ptám sama sebe, jestli Jana jednou nezjistí, že to celé byla přehnaná úzkost. Jestli pochopí, že trocha cukru nebo kus domácího koláče je v pořádku, pokud se jí střídmě a v radosti. Dřív jsme tak žili i my. Jana milovala moje bábovky, vyrostla zdravá, chytrá… a teď si myslí, že jsem byla nezodpovědná.
Možná se jednou situace urovná. Možná přijde den, kdy dcera pochopí, že nejdůležitější není jen zdravá strava, ale i radost z jídla a rodinná pohoda. Že dětem bych ráda předala i tradici, vzpomínky na vůni bábovky z trouby. Zatím jen sedím doma, občas upeču něco pro sousedy nebo kamarády, zatímco moje vnoučata mě nesmějí vidět, abych je nenabídla „něčím nevhodným“.
Tímto článkem nechci hanit snahu o zdravou výživu. Jen mě mrzí, kam až může zajít posedlost. Přála bych si, aby se dcera nebála, že je ohrožuju. Jsem jen babička, co má staré české recepty a hromadu lásky na rozdávání. Snad mi to jednou dovolí dokázat. A snad vnoučata na tohle období nezapomenou – období, kdy byla spoutána zákazy a moje buchty končily v koši.
