Článek
Chodil jsem s Terezou pět let a upřímně věřil, že jsme si souzeni na celý život. Plánování svatby probíhalo prakticky bez zádrhelů: šaty, květiny, hostina na starém zámku kousek od města, kde jsme žili. Cítil jsem vzrušení i nervozitu, ale především radost, že se naše společné sny konečně uskuteční.
Den před obřadem mi zavolal kamarád Petr, že se mnou nutně potřebuje mluvit. Sešli jsme se v zapadlé kavárně, kde jsem si všiml jeho roztřesených rukou. Místo obvyklých vtipů položil na stůl obálku. Z té obálky vytáhl pár fotek. Nejdřív jsem nepochopil, co přesně vidím – Tereza v objetí s mým otcem. Další snímek je jejich polibek. Řekl, že je náhodou zahlédl a když to viděl tak mi o tom musel říct.
„Tohle je jen zlý vtip, že jo?“ vypravil jsem ze sebe. Moje snoubenka a můj vlastní táta. Proč zrovna oni dva? Napadlo mě, jestli to někdo další tušil. Vzpomněl jsem si, jak se poslední dobou táta uculoval při zmínce o Tereze, a připsal to na vrub nadšení ze svatby. Jak byl ochotný se účastnit všech příprav, i když jinak se rodinným akcím spíš vyhýbal. Teď jsem si vyčítal, že jsem ty náznaky přehlédl.
Vrátil jsem se domů, kde Tereza chystala výslužky pro svatebčany. Přivítala mě úsměvem. „Lásko, už se nemůžu dočkat zítřka!“ Měla na sobě tričko s nápisem „Nevěsta“, jako by chtěla demonstrovat, že bude za pár hodin oficiálně patřit ke mně. Bez jediného slova jsem jí ukázal fotky. Nejdřív nechápala, pak s vytřeštěnýma očima opakovala, že to není tak, jak to vypadá. Prý jen krátký úlet, prý netušila, co dělá. Jenže polibky na fotkách vypadaly dost jasně. A hlavně – šlo o mého otce.
Zatímco Tereza propukla v hysterický pláč, já jen nepřítomně koukal na její dokonalou manikúru, kterou si nechala udělat extra na svatbu. Věci kolem nás ztrácely význam: připravené svatební menu, květinové dekorace, hudební playlist pro náš první tanec. V hlavě mi tepalo jediné: Jak mohli oba dva takhle lhát?
Nechal jsem ji tam, se slzami i výčitkami. Šel jsem za mámou, která do poslední chvíle leštila rodinné prstýnky po prarodičích, jimiž jsme si měli zítra říct ano. Otec nebyl doma. „Je vše v pořádku?“ zeptala se. Místo odpovědi jsem jen mlčky podal mámě fotky a díval se, jak se jí hroutí svět v přímém přenosu. Vzlykla: „Proboha, kdy se to stalo?“
Neuměl jsem jí nic vysvětlit, protože sám jsem nic nechápal. V té chvíli mi zazvonil mobil: „Synu, musíme si promluvit. Všechno vysvětlím,“ ozval se táta. Přerušil jsem hovor a měl jasno: svatba se ruší. Obvolal jsem hosty, řekl jim, že kvůli rodinným důvodům zítra nic nebude. Všichni nechápali, rozčarování stoupalo.
Táta i Tereza se mnou chtěli mluvit, ale nedokázal jsem se na ně podívat. Zmizel jsem do penzionu za městem, kde jsem si vzal pokoj, abych se zhroutil v soukromí. Místo nejkrásnějšího dne jsem prožil nejodpornější noc, plnou výčitek, zklamání, studu a hlavně hořké otázky: Jak jen někdo mohl takhle zradit?
Další ráno jsem vstal s očima nateklýma od pláče, sbalil si věci a řekl mámě, že na nějaký čas odjedu. Nemůžu zůstat tam, kde mi vše připomíná den, který se nikdy neuskutečnil.
