Článek
Letadlo pro mě představovalo mobilní mučírnu. Stísněné řady sedadel, recyklovaný vzduch a monotónní hukot motorů mi připadaly jako odpočítávání k jisté zkáze. Ta věc přece nemůže letět a musí každou chvíli spadnout. Prsty křečovitě sevřené do opěráků jsem bělela v kloubech; každé zhoupnutí trupu mi vyneslo srdce do hrdla. Uvízlá ve vlastním strachu jsem téměř nevnímala okolí.
V sousedním sedadle se tichounce vrtěla asi pětiletá dívenka. S vážnou tváří vybarvovala omalovánky a v druhé ruce svírala ošmataného plyšového králíčka. Její klid kontrastoval s neklidem v mé hlavě – nekonečným proudem představ o poruše motoru či chybě pilota.
V polovině cesty letadlo náhle poskočilo. Nejprve drobné zhoupnutí, rázem prudký pád o několik metrů. Kabinou se ozvaly výkřiky. Já ztuhla, přestala dýchat a čekala na smrt. Když se vše po dlouhé minutě uklidnilo, všimla jsem si, že holčičce zmizel králík – musel při otřesu sklouznout pod sedadlo před námi.
Neviděla jsem křik ani žádné scény, jen tiché, obří slzy, které jí pomalu stékaly po tvářích. Z ramenou se jí otřásaly němé vzlyky.
Tehdy se stalo něco zvláštního. Můj vnitřní neklid náhle utichl – přehlušilo ho dětské zoufalství. Vlastní panika, dosud vše pohlcující, se zdála sobecká vedle cizí bolesti vzdálené pár centimetrů.
Můj „ochranný“ vnitřní hlas syčel: Nehýbej se! Drž se sedadla! Jenže pohled na plačící dítě byl silnější. Poprvé po dvaceti letech letu jsem udělala naprosto nemyslitelné: rozepnula jsem pás. Ten zvuk zacvaknutí se mi rozléhal v uších jako výstřel.
Tělo protestovalo, ale přesto jsem se sklonila do tmavého prostoru pod sedadly, prsty pátrala po špinavé podlaze, až nahmátly měkký plyš. Králík!
Podala jsem ho jeho majitelce. Přitiskla si ho k hrudi a pohledem plným slz děkovně kývla. Pak si položila hlavu na mé rameno a v okamžiku usnula.
Strach z výšky nikam nezmizel – při každém drobném zhoupnutí mnou stále trhne křeč. Ale teď na mně spočívala důvěra spícího dítěte. Nemohla jsem se pohnout, ne kvůli panice, ale kvůli jejímu klidu.
Od té chvíle, kdy slyším turbínu zavrčet, sevře mě známá obava – ale vybaví se mi i váha malého tělíčka a vědomí, že i uprostřed vlastního děsu dokážu být někomu oporou.
