Článek
Lázeňský resort, kde jsem měla rekonvalescenci, voněl chlórem a drahými séry. V chodbách se tiše míjely ženy v bílých županech, některé s náplastmi na tvářích, jiné s čerstvě vyžehlenými obličeji.
Přijela jsem mezi ně s jasnou představou: facelift obličeje mi vrátí mládí a chuť do života. Jenže když sundali obvazy, místo radosti přišel šok – v zrcadle na mě civěla něčí cizí tvář. Maska, napnutá tak, až to bolelo. Charakteristické rysy pryč, úsměv křečovitý, oči vystrašené.
Svůj vztek jsem zaměřila na plastického chirurga. V hlavě jsem si sepisovala plamennou řeč, kterou mu na kontrole vpálím – reklamaci, výhružku žalobou, cokoliv, co mi vrátí „moji“ tvář. Abych měla důkaz, otevřela jsem v telefonu galerii a hledala fotku pořízenou pár měsíců před zákrokem, ještě v létě.
Jakmile se rozsvítila obrazovka, zamrazilo mě. Na snímku nestála spokojená, přirozená žena, kterou jsem viděla ve své hlavě, ale unavená čtyřicátnice s prázdným pohledem. Ústa stahovala dolů rezignace, vrásky kolem očí patřily starostem, ne smíchu. Ta fotka křičela — a já slyšela: nespokojenost nebyla dílem plastického chirurga, ale v tom, co se skrývalo v hlavě.
Na kontrolu jsem došla klidná, přesto však ne spokojená. „Necítím se jako já. Přijde mi, že v zrcadle vidím jiného člověka,“ šeptla jsem. Lékař mi klidně vysvětlil, že z hlediska chirurgie je výsledek bezchybný. Pak dodal větu, která mi zůstala v paměti: „Skalpel dokáže upravit váš obličej, ale nedokáže vás udělat. Šťastnou ve vaší hlavě.“
Vyšla jsem z ordinace a pochopila, že válku nevedu s vráskami, nýbrž se životem, který mi je vykreslil. A na ten žádná plastika nestačí. Zjistila jsem, že žádná drahá plastická operace mi štěstí nepřinese. A, že svůj život si musím opravit sama.
