Článek
Zacvaknutí těžkého zámku v hlavní bráně se rozlehlo tichým nádvořím. Poslední skupina návštěvníků z Hradozámecké noci byla pryč a zámek Hluboká se konečně ponořil do klidu, který jsem milovala nejvíc. Ticho po zavírací době bylo mé oblíbené. Vzduch voněl voskem ze svící a chladným kamenem. Měsíční světlo pronikalo vysokými okny a kreslilo po stěnách dlouhé, pokřivené stíny, které tančily po složitých dřevořezbách. Tváře vyřezaných andělů a démonů v šeru ožívaly, ale já se nebála. Pro mě to byl domov.
„Ještě jsi tady, Beáto? Čekal jsem, že tě už dávno odnesl rarášek,“ ozval se za mnou Ondřejův hlas.
Otočila jsem se s předstíraným otrávením. „Rarášci jsou na Zvíkově, Ondro. Měl by sis v těch svých báchorkách udělat pořádek,“ odvětila jsem a zamkla poslední dveře na trase.
Zasmál se. Byl okouzlující, to jsem musela uznat, ale jeho neustálá potřeba všechno dramatizovat a přikrášlovat mě unavovala. Já jsem milovala historii pro její syrovou pravdu. On ji prodával jako laciný horor.
Kráčeli jsme tichou chodbou. Byla to moje poslední kontrola před odchodem. Právě když jsme míjeli méně využívané křídlo s hostinskými pokoji, jsem to uslyšela.
Nebyl to nářek ani šepot. Byl to zvuk. Tichý, mechanický a neuvěřitelně smutný. Jako vzdálená melodie z hrací skříňky, doprovázená pravidelným, sotva slyšitelným cvakáním a bzučením. Zastavila jsem se. „Slyšíš to?“
Ondřej se zaposlouchal. „Neslyším nic. Asi jen vítr. Nebo Bílá paní ladí svoje cello.“
Ale já věděla, že to není vítr. Zvuk byl příliš pravidelný, příliš… mechanický. Šla jsem za ním, až mě dovedl k jednomu z bohatě zdobených dřevěných panelů, které pokrývaly zdi. Vypadal stejně jako ostatní, ale zvuk vycházel přímo z něj. Přejela jsem prsty po vyřezávaných listech a našla jsem to. Téměř neviditelnou spáru. Nehtem jsem ji opatrně podebrala. Panel se s tichým vrzáním otevřel.
Uvnitř, v malém, zaprášeném výklenku, byl zdroj toho zvuku. Byl to asi patnácticentimetrový automaton. Dokonale propracovaná postavička violoncellisty z mosazi a tmavého dřeva. Jeho maličká ruka pomalu pohybovala smyčcem po neexistujících strunách a hlava se mu pohupovala do rytmu tiché, plechové melodie. Byl to zapomenutý technický skvost, dílo mistra.
A pak jsem si všimla něčeho dalšího. Na dřevěném podstavci automatu byla připevněna malá, moderně vypadající mosazná destička. Bylo na ní vyryté jméno a dvě data. Příjmení jsem poznala okamžitě. Bylo to Ondřejovo příjmení.
Pocit úžasu se srazil s ledovým šokem. Tohle nebyl duch Schwarzenbergů. Tohle sem dal Ondřej. Proč? Vztek ve mně vytlačil veškerou zvědavost.
Našla jsem ho v hlavní galerii, jak stojí pod přísnými pohledy portrétů staré šlechty. Bez jediného slova jsem mu podala ten automaton. Hlas se mi třásl potlačovanou zlostí. „Co to má znamenat, Ondřeji? Děláš si z tohohle místa soukromé divadlo pro svoje hloupé hry?“
Nejdřív se pokusil o úsměv, ale když viděl můj výraz, jeho maska spadla. Pohled mu sklouzl na malého cellistu v mé ruce a v očích se mu zaleskly slzy.
„To… to byl děda,“ zašeptal. Hlas měl zlomený. „Byl hodinář. Geniální mechanik. Celý život opravoval staré stroje a snil o tom, že jednou sestrojí něco… krásného. Něco, co by zůstalo. Tohle bylo jeho poslední dílo.“
Mlčela jsem, neschopná slova.
„Vzal jsem tuhle práci, protože jsem miloval historii, stejně jako on,“ pokračoval a díval se do prázdna. „Ale rychle jsem pochopil, že turisty nezajímá řemeslná zručnost nebo politické pletichy. Chtějí senzaci. Chtějí ducha v okně a krvavou historku k večeři. Cítil jsem, jak tu historii, kterou jsem tak obdivoval, každý den zlevňuju. Ty moje vtípky… to byla jen obrana.“
Podíval se na mě. „Tak jsem ho sem schoval. Chtěl jsem, aby jeho umění bylo konečně v muzeu. Schované před světem, který by ho neocenil. Aby jeho hudbu slyšelo jenom… ticho.“
Stáli jsme tam, v hlubokém tichu galerie. Podívala jsem se na Ondřejovu tvář a pak na ten malý, dokonalý strojek v mé dlani. Nevěděla jsem, co říct. Neřekla jsem, že jeho tajemství neprozradím, ale ani že ho nahlásím.
Místo toho jsem se otočila, vrátila se k otevřenému panelu ve zdi a opatrně automaton postavila zpátky na jeho místo. Než jsem panel zavřela, otočila jsem se na Ondřeje. „Jeho hudba je hezčí než ty duchařské historky,“ řekla jsem tiše.
Zámek jsme opustili spolu, v úplně jiném duchu než kdy dřív. Nebylo ani trapné, ani přátelské. Bylo těžké a plné významu. Věděla jsem, že náš vztah už nikdy nebude stejný. Když jsem se naposledy ohlédla na temnou siluetu zámku proti noční obloze, pochopila jsem. Jeho zdi neskrývaly jen velké příběhy knížat a šlechticů. Skrývaly i nespočet malých, tichých a zoufale lidských tajemství.
