Článek
Nina žije v paneláku ve Zlíně se svým manželem a dvěma malými dětmi. „Nikdy bych neřekla, že se budu těšit na pondělí ráno, až odvedu děti do školky a odejdu do práce,“ přiznává. Když si svého muže brala, představovala si rodičovství jako roztomilé procházky a pečení bábovek s dětmi. Místo toho se ocitla v každodenním kolotoči hysterických záchvatů, pokakaných plen a neustálého křiku.
Práce? To je pro ni jako lázeňský pobyt. „Šéf sice vymýšlí podivné úkoly a kolegyně drbe v každé pauze, ale to je pořád lepší než dělat arbitra mezi dětmi, které se servou o jednu pastelku,“ vysvětluje Nina. Ne že by nemilovala své potomky, ale jednoduše potřebuje někde nabrat duševní energii. Když v kanceláři vypije horkou kávu, připadá si jako na dovolené.
Děti nejsou zlé, ale dokážou člověka sedřít psychicky i fyzicky. „Stačí, aby se jedno z nich rozhodlo, že dneska nejí vůbec nic, a druhé se naopak rozhodlo sníst čtyři různí druhy jídla. A pochopitelně ty, které doma zrovna nejsou. Zkuste to ustát bez jediného zvýšení hlasu,“ říká Nina se zoufalým úsměvem. Někdy prý závidí bezdětným kolegyním, které se po práci můžou spokojeně natáhnout k televizi nebo jít posedět na pivo.
Uznává, že zní skoro provinile, když tvrdí, že si v práci „odpočine“. Jenže to není projev toho, že by byla špatná matka. Nebo že by neměla děti ráda. Naopak. „Když se vrátím domů aspoň trochu nabitá, dokážu být vstřícnější a trpělivější. Bez té pauzy bych se jen dohadovala s dětmi a všichni bychom byli nešťastní,“ uzavírá.
