Článek
Porodní bazén už se v obýváku leskl vodou, polštáře byly navrstvené do hnízda a difuzér chrlil jeden levandulový obláček za druhým. Cítila jsem se pevná, připravená. Po měsících absolvovaných kurzů a přečtených knih jsem věřila, že nejlepší místo pro příchod našeho dítěte je právě náš byt – pět minut od nemocnice, ale daleko od jejího hluku a stresu.
Jen máma to odmítala. Celý život strávila jako zdravotní sestra na porodních sálech s kapačkami a ventilátory, a můj plán pokládala za ruskou ruletu. Naše hovory se měnily v přestřelku čísel proti intuici, statistik proti víře v tělo. Napětí mezi světem matky a dcery v přímém přenosu.
Den před termínem zazvonil telefon. Poznala jsem z jejího „Ahoj“, že je zle. Znovu spustila: „Ido, prosím – v nemocnici máš všechno po ruce, co když se něco zvrtne?“ Snažila jsem se zůstat vlídná. „Porodní asistentka je špičková, mami. Chci ticho, ne pípáky a stres.“
Slovo „pípáky“ zapálilo doutnák. V lince to zasyčelo, pak se ozval přidušený vzlyk a najednou mluvila úplně jiným hlasem – starým, zlomeným.
„Ty monitory ti zachránily život!“ vykřikla. „Nevíš, co se stalo, když ses rodila.“
Ztuhla jsem. „Co tím myslíš?“ „Porod šel hladce, a pak najednou ticho. Srdce se ti zastavilo. Ten alarm – ten protivný, řezavý tón – byl hudba, protože znamenal, že tě ještě stihnou vyndat. Byla jsi modrá, nedýchala. Za minutu tě oživovali. Bez těch strojů…“ Přerušil ji pláč.
Pověsila jsem, svět se mi převrátil vzhůru nohama. Celý život jsem žila v domnění, že jsem se narodila „přirozeně“. Ani slovo o kómatu strachu, v němž tehdy máma stála.
Došlo mi, že její zarputilost není o mé volbě, ale o jejím traumatu. Bojí se, že znovu znovu zažije tu stresovou situaci – a tentokrát bez přístrojů.
Posadila jsem se k okraji bazénu. Levandule teď páchla jako nemocniční líh. Čekala mě volba: držet se svého snu, nebo poslechnout mamku a mít lékaře hned u sebe, pro případ komplikací.
