Článek
Seděla jsem ve svém pokoji v klidné čtvrti na okraji Bordeaux a byla už skoro večer. Před sebou jsem měla hrnek nedopitého čaje a na stole dopis – obyčejnou obálku s razítkem z nápravného zařízení. Když jsem ho poprvé uviděla, myslela jsem, že jde o omyl. Vždyť nikdo z mých známých nebyl ve vězení. Ale odesílatel, Armand, v něm stál jasně uveden. Po chvilce váhání jsem rozřízla obálku a začala číst.
„Ahoj Claire, tohle pro mě není snadné psát. Netuším, jestli si mě pamatuješ, ale byl jsem kdysi kamarád tvého bratra. Udělal jsem pár špatných kroků, teď tady sedím a snažím se dát věci do pořádku…“
Nemohla jsem se ubránit pocitu, že je to všechno nějaké divné. Vzpomínala jsem si, že jméno Armand říkal můj bratr Sebastian, když si ještě všelijak půjčoval peníze. Kdo by čekal, že jednou skončí právě tam – za zamřížovanými zdmi? V dopise Armand popisoval, jak mnoho věcí přehodnotil a jak mu došlo, že žil hloupě a nebral ohled na důsledky. Nepsal si prý s nikým, ale cosi mu napovědělo, aby to zkusil zrovna u mě. Seděla jsem za stolem, dívala se na jeho roztřesené písmo a cítila zvláštní nutkání odepsat.
Naši by mě za to odsoudili, to mi bylo jasné. Představa, že si jejich dcera dopisuje s kriminálníkem? Nepředstavitelná pohroma. Jenže něco ve mně řeklo: „Zkus to. Je to jen dopis.“ A tak jsem napsala krátkou odpověď, že si ho matně pamatuji, že mě zaskočilo, kde skončil, a že mu přeju sílu postavit se na nohy. Ani ve snu by mě nenapadlo, že tím spustím řetězec dopisů plných naděje, výčitek, radosti, bolestných přiznání i jemných vtípků.
Armandova slova na papíře měla zvláštní sílu. „Každý den myslím na to, jak budu jednou zase chodit po břehu řeky Garonne a nebudu se bát, že mi někdo zakáže vyjít ven. Strašně se stydím za to, co jsem způsobil rodině, možná i tvému bratrovi…“ Četla jsem ta slova se sevřeným srdcem a cítila, jak mě pohlcuje zvláštní směs soucitu a zájmu.
Brzy jsem se přistihla, že netrpělivě vyhlížím další dopis. Rodičům jsem neřekla nic, Sebastian se k Armandovi stavěl odtažitě. „Je to jeho průšvih, do toho se nenech tahat,“ varoval mě. Ale já cítila, že za těmi řádky je člověk, který možná nikdy neměl pořádnou příležitost ukázat lepší tvář. Vždycky jsem věřila, že lidé se můžou změnit. A Armand? Měl za sebou dluhy, soud a záznam v rejstříku. Ale měl také odvahu psát o tom, co ho bolí.
Po roce a půl dopisování jsem za ním jela na návštěvu. Celou cestu jsem se třásla. Stráže mě prohlédly a odvedly do neosobní místnosti. Když jsem uviděla muže, který ke mně váhavě zvedal oči, měla jsem pocit, že ho znám roky. „Děkuju, žes přijela,“ řekl tehdy. Byl tak jiný než většina lidí, co znám, jako by zažil něco drsného a vnitřně ho to proměnilo.
Začali jsme si volat i vídat se, jak jen to šlo. Rodiče byli zděšení, Sebastian nechápal. Ale já si byla jistá, že Armand patří do mého života. Když ho po několika dalších měsících propustili, čekala jsem ho venku s kyticí lučních květin, protože nic lepšího nebylo po ruce. Rozbrečel se, pevně mě objal a já věděla, že odteď na to budeme dva.
Konečně se pustil do splácení dluhů, našel si práci v malé autodílně a vyhýbal se lákavým zkratkám, které ho dovedly do malé cely. O Vánocích jsme stáli před mými rodiči, ruku v ruce, a Armand klidným hlasem přiznal, že je mu líto, co se kdysi stalo, a že na sobě maká. Byl to neuvěřitelný moment – táta měl v očích slzy, máma nedokázala nic říct. Od té doby se spousta věcí urovnala. Postupně přijali, že život není černobílý a že někdy právě to nejméně pravděpodobné spojení přinese krásné štěstí.
Dnes s Armandem žijeme v pronajatém bytečku kousek od centra. Každou sobotu chodíme na trhy a kupujeme tam čerstvou zeleninu. Slibovali jsme si navzájem, že nikdy nepřestaneme být vděční za jednoduché chvíle svobody, třeba i jen za obyčejnou procházku, která je pro Armanda novinkou, jež dříve bral jako samozřejmost. A já někdy večer sedám k šuplíku a listuji starými dopisy, které mi posílal z místa, kam se chtěl už nikdy nevrátit. Ten první, který se mi dostal do rukou, jsem si nechala zarámovat – připomíná mi, že někdy stačí otevřít obálku a napsat odpověď, i když vám okolí tvrdí, že to nemá smysl.
