Článek
Mladý Eduard respektoval otcovo přání jen navenek. Poslušně vystudoval obchodní akademii a vyučil se kartáčníkem, ale jeho srdce patřilo úplně jiné scéně. Zamiloval se do divadla, šantánů a kabaretu. Už během studií potají navštěvoval pražské kabarety, kde ho okouzlovalo ostré světlo ramp a smích publika.
Když ho otec poslal na zkušenou do zahraničí, mladý muž poctivě cestoval po Curychu, Mnichově či Vídni jako obchodní zástupce rodinné firmy – ale nejvíc ho přitahovaly noční podniky a varieté těch metropolí. Viděl moderní kabarety a odvážné umělce, kteří se nebáli zesměšňovat maloměšťácké pořádky. V duchu cítil, že patří k nim. Žil vlastně dva paralelní životy – ve dne slušný úředník, večer zapálený bohém, který jednou sám stane na prknech jeviště.
V roce 1907 se Bassovi naskytla první příležitost vystoupit. Pražský kabaret v domě U Bílé labutě hledal nové tváře a jednadvacetiletý Eduard Schmidt, jak znělo jeho rodné jméno, tam zkusil recitovat verše Fráni Šrámka a Františka Gellnera. Na scéně stál vysoký mladík s mimořádně hlubokým, zvučným hlasem.
Právě ten mu vynesl přezdívku, která ho už nikdy neopustí – „Bas“ podle basového hlasu, později poangličtěné na Bass. Pod novým pseudonymem, který se brzy stal jeho novou identitou, začal pravidelně vystupovat jako zpěvák kupletů, konferenciér a komik.
Otec zatím doma možná kroutil hlavou – syn se měl starat o rodinný podnik, místo toho trávil noci na kabaretních pódiích. Ale starý pán ještě stále doufal, že jde jen o chvilkové mladické poblouznění. Netušil, že se v Eduardovi probouzí umělec tělem i duší.
V letech před první světovou válkou vyrostl Bass v jednu z hvězd pražské kabaretní scény. Měl dar bavit publikum, pohotově improvizovat a ostře glosovat aktuální společenské dění. V Lucerně konferoval velké české kabaretní večery, až si ho v roce 1913 vyhlédla slavná Červená sedma.
Tento literární kabaret, který vedl Jiří Červený, byl tehdy absolutní špičkou – a Bass se stal jeho duší i mozkem. Psával pro Sedmu satirické skeče, zpíval šansony, režíroval celá představení. Ostatní mu pro jeho přirozenou autoritu a organizační talent přezdívali „generál Bass“, protože kabaret vedl takřka jako velitelský štáb.
Sice se občas kolegům zajídala jeho neústupnost, ale respektovali ho – věděli, že Bass míří vysoko a chce z kabaretu vytřískat to nejlepší. Pod jeho vedením dosáhla zpočátku studentská zábava Červené sedmy výborné umělecké úrovně. Kabaret se stal pro Basse domovem i rodinou. A právě v tomto prostředí našel i lásku.
Uprostřed bouřlivých let světové války, v roce 1915, se Eduard Bass oženil s mladou herečkou Táňou Krykovou. Táňa vystupovala v kabaretu jako půvabná subreta a Bass v ní našel spřízněnou duši. Bylo mu sedmadvacet, když si řekli své ano.
Táňa Bassová byla nadaná i výtvarně; později se prosadila jako sochařka. V jejich skromném bytě se tak scházela bohéma různých oborů – herci, malíři, spisovatelé. Mladí manželé sdíleli nadšení pro moderní umění a humor, i když realita venku byla čím dál temnější.
Generál Bass v novinách první republiky
První světová válka nakonec Bassovu dosavadní existenci definitivně zpečetila. Rodinná kartáčnická továrna zkrachovala a otec Václav navíc během války zemřel. Tím z Eduardových ramen spadl poslední závazek k obchodnickému životu – už nemusel hrát svoji budoucnost na dvě strany.
Navíc díky chatrnému zdraví unikl nejhorším válečným útrapám. Nemusel na frontu, sloužil jen jako písař ve vojenské nemocnici na Hradčanech a byl pravidelně uvolňován, aby mohl účinkovat pro vojáky na zábavných večerech.
Možná právě tehdy Bass pochopil, jakou sílu má slovo a humor ve chvílích zoufalství.
Když válka skončila, na mapě Evropy se objevilo nové Československo a s ním zlatá éra české kultury. Eduard Bass okamžitě využil příležitost. Stal se ředitelem divadélka Rokoko a po obnovení Červené sedmy v letech 1918–1920 znovu stanul v jejím čele.
Kabaret v té době milovala celá Praha – dával lidem ventil po letech strádání, nabízel satiru a smích. Bass dál pilně psal kabaretní výstupy, vydával tiskem své písňové texty i vtipné sloupky. Jeho pero bylo ostré, ale srdce zůstávalo optimistické – už tehdy razil krédo, že humor a nadhled jsou nejlepší medicína na trápení světa.
Nebylo divu, že si tohoto pohotového glosátora záhy všimli také novináři. Kabaret a novinařina k sobě ostatně měly blízko. „Kabaret žije z toho, že po svém tlumočí novinové zprávy. A má-li být dobrý kabaret, musí být dobré noviny,“ poznamenal Bass jednou s úsměvem.
V roce 1921 přijal nabídku vstoupit do redakce prestižních Lidových novin. Tyto jedny z nejvýznamnějších českých novin sídlily sice v Brně, ale Bass pracoval v pražské redakci a brzy patřil k hlavním oporám listu. Novinařina mu kolovala v žilách: psal soudničky z jednacích síní plné ironie, fejetony o každodenních absurditách, kulturní referáty i bystré reportáže z pražských ulic.
Vedle každodenní novinářské práce se však Bass naplno věnoval i literatuře a právě v této době vytvořil své druhé stěžejní dílo. V roce 1922 vydal nesmrtelnou knihu pro mládež Klapzubova jedenáctka.
Příběh o chudém otci, který ze svých jedenácti synů vychová neporazitelný fotbalový manšaft dobývající Evropu, se stal okamžitým fenoménem. V mladé prvorepublikové společnosti, plné optimismu a národní hrdosti, se kniha stala symbolem víry v poctivost, píli a rodinnou soudržnost.
Bassova tvůrčí energie byla v té době takřka nevyčerpatelná a zdaleka se neomezovala jen na fejetony a romány. Byl autorem stovek písňových textů, z nichž mnohé zlidověly v pražských kabaretech a které později vyšly i knižně.
Zároveň se věnoval překladatelské činnosti, především z němčiny, a svým jazykovým citem tak obohacoval českou kulturní scénu i z druhé strany.
U zrodu nové republiky stál Bass bok po boku s literární elitou národa. V redakci i mimo ni se stal součástí legendárního okruhu intelektuálů, známých jako Pátečníci, kteří se scházeli ve vile bratří Čapků.
Spřátelil se tak s Karlem Čapkem a jeho bratrem Josefem, s humoristou Karlem Poláčkem, básníkem Vítězslavem Nezvalem či kreslířem Ondřejem Sekorou.
Každý večer pak tato pestrá společnost sedávala v legendární kavárně Montmartre v Řetězové ulici, kde se debatovalo o umění a politice do pozdních hodin. Byla to generace snílků a demokratů, kterou Bass spoluutvářel svým bystrým duchem a nakažlivým smíchem.
Lidové noviny si Basse cenily – stal se vynikajícím sloupkařem a časem povýšil až na zástupce šéfredaktora. Roku 1933, po smrti dlouholetého šéfredaktora Arnošta Heinricha, padla volba právě na Eduarda Basse, aby převzal vedení listu.
Bylo to na vrcholu první republiky, v době, kdy se ale nad Evropou už začínala stahovat mračna. Bass jako šéf pražské redakce LN garantoval vysokou literární i etickou úroveň novin. Spolu s Čapkem a dalšími kolegy psal do Lidovek odvážné komentáře namířené proti rostoucímu fašismu v Německu.
Noviny se ve 30. letech otevřeně stavěly na stranu demokracie a humanity. Bass, sám člen národně demokratické strany a později národních socialistů, cítil odpovědnost bránit svobodný duch své země alespoň perem. Když v září 1938 hrozila ztráta pohraničí, psaly Lidové noviny vlastenecké články a burcovaly veřejnost k jednotě. Po Mnichovu však přišla deziluze. Karel Čapek zemřel zkraje roku 1939 zarmoucen událostmi. Bass zůstal v čele redakce sám – a musel čelit nástupu temné doby.
Pod tíhou okupace
Nacistická okupace Čech v březnu 1939 Bassovi obrátila život naruby. Cenzura a perzekuce dopadly i na noviny. Židovští novináři dostali okamžitě padáka – to se týkalo i Bassových blízkých přátel. Karel Poláček, geniální fejetonista Lidovek, musel odejít a později zahynul v koncentračním táboře.
Bass to tiše sledoval s bolestí v srdci. Jako šéfredaktor neměl sílu ani možnost tomu zabránit. Měl protestovat? Měl raději rezignovat? Tyto otázky ho pronásledovaly ve chvílích bezesného rozjímání. Nakonec zvolil kompromis – zůstal ve funkci a snažil se alespoň zmírňovat dopady cenzury uvnitř listu.
Věřil snad, že dokud sedí v šéfredaktorském křesle on, ochrání zbylé kolegy a udrží noviny při životě. Ale režim zatínal drápy hlouběji. Po pár letech bylo jasné, že ani Bass už svobodomyslným Lidovým novinám nepomůže.
V létě 1941 přišel definitivní pád. Pod tlakem okupačních úřadů Bass odešel z pozice šéfredaktora. Nejprve si vybral „dovolenou“, z níž se už nevrátil. Následovalo penzionování – nucený odchod do výslužby v roce 1942. Muž, který zasvětil žurnalistice polovinu života, se tak ocitl bez svého poslání.
Navenek Bass vše snášel s klidem, leč uvnitř něj hlodal pocit zmaru. Svět kolem něj se hroutil – země byla zotročená, přátelé buď mrtví nebo umlčení. On sám měl zakázáno psát do novin. Jakmile však překonal prvotní šok, rozhodl se proměnit svůj zármutek v tvořivou energii. Odešel sice z redakce, ale pero z ruky nepustil.
Eduard Bass se v protektorátu obrátil k tématu, které ho vždy fascinovalo: k cirkusu. Od mládí miloval svět manéže a kočovných artistů – často navštěvoval cirkusová šapitó a obdivoval tvrdou práci komediantů. Teď, v době nesvobody, našel v cirkusu dokonalé podobenství života.
Začal psát svůj životní román „Cirkus Humberto“. Do kroniky tří generací cirkusáků vložil všechen obdiv k lidské pospolitosti a houževnatosti. Popisoval kočovnou rodinu, která společným úsilím vytváří zázraky v manéži, i strasti skryté za pozlátkem šapitó.
V čase poroby tím nenápadně posiloval sebevědomí českých čtenářů – jako by říkal: Podívejte, i malý národ může díky píli a jednotě dokázat velké věci. Román Cirkus Humberto vyšel v roce 1941 a okamžitě se stal senzací. V téhle zemi sužované strachem působil Bassův optimistický příběh jako pohlazení.
Lidé si knihu půjčovali pod pultem, četli ji potají po večerech a plakali dojetím. Cirkus Humberto se stal okamžitě nedostatkovým zbožím a půjčovala se z ruky do ruky – každý chtěl okusit aspoň trochu té naděje z příběhu Vaška Karase, chlapce, který se z chudáka vypracuje na ředitele slavného cirkusu.
Sám Bass našel v psaní útěchu. Denně usedal k psacímu stroji a utíkal do imaginárního světa artistů, klaunů a drezérů koní. Pod jeho perem ožívaly postavy s dobrým srdcem a pevnou morálkou – vlastnosti, kterých se ve skutečném protektorátu kriticky nedostávalo.
„Cirkus je krásné zařízení, ale žádá, aby se v něm umělo všechno. Poznamenává své vyznavače neporušitelným znamením a žádá po nich věrnost až za hrob,“ napsal Bass výstižně. Snad tím vyjadřoval i vlastní oddanost svému poslání. Jeho další knihy z té doby – Lidé z maringotek (1942), soubor povídek z cirkusového prostředí – pokračovaly v nalezené linii. I v temnotách okupace psal Bass o světle manéže, které člověka hřeje na duši.
Na jaře 1945, když už bylo jasné, že válka skončí, zasáhla Eduarda Basse osobní tragédie. Jeho milovaná žena Táňa zemřela 22. dubna 1945, pouhé dva týdny před osvobozením. Po třiceti společných letech zůstal Bass sám. Prožil toho s ní tolik – od kabaretních začátků až po hořké roky v ústraní.
Teď, ve chvíli kdy se svoboda vracela do ulic, zůstalo vedle něj prázdné místo. S tichou bolestí se vrhl zpět do práce, snad aby zapomněl na žal. Když v květnu vypuklo v Praze povstání, osmělil se a z novinářského důchodu se vrátil na své místo. Vyslyšel volání po svobodném slově a pomohl okamžitě obnovit vydávání Lidových novin pod novým názvem Svobodné noviny.
Poslední dějství
Krutá válečná léta a osobní ztráty však podlomily Bassovo zdraví. Trpěl těžkou srdeční chorobou. Po osvobození ještě krátce vedl redakci, ale slábnul. Už v srpnu 1945 musel funkci šéfredaktora předat mladším a stáhnout se do ústraní. Přesto neodolal pokušení ještě psát. Když na podzim téhož roku slavil nový stát první svobodný Den republiky, Bass naposledy usedl k novinářskému stolku.
28. října 1945 napsal svůj poslední článek, důstojné zamyšlení nad svobodou a odpovědností. Ještě téhož dne ho však postihla mrtvice. Pero vypadlo z ruky a Eduard Bass se zhroutil. Svůj boj o život nakonec prohrál o necelý rok později – zemřel 2. října 1946 v Praze ve věku 58 let. Jeho smrtí se uzavřela jedna pozoruhodná kapitola české kultury.
Hrob Eduarda Basse na Vyšehradském hřbitově
Na pohřeb Eduarda Basse přišli všichni, kdo ho milovali a uznávali. Sešli se někdejší členové kabaretu Červená sedma, v té době už šediví kmetové, aby svému „generálovi“ vzdali poslední poctu. U Bassovy rakve zazněly variace na jeho proslulou „Písničku z mládí“ – jemná melodie se nesla smuteční síní Vyšehradského hřbitova.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Eduard_Bass
https://dvojka.rozhlas.cz/eduard-bass-muz-ktery-se-narodil-pro-kabaret-9082958
https://novinari.fsv.cuni.cz/www/detail/37
https://www.databazeknih.cz/zivotopis/eduard-schmidt-194
https://biography.hiu.cas.cz/wiki/BASS_Eduard_1888%E2%80%931946
https://www.pravopisne.cz/autori/eduard-bass/
https://www.aktualne.cz/wiki/osobnosti/zaslouzili-umelci/eduard-bass/r~158e8c0248c711e4973a002590604f2e/
https://vltava.rozhlas.cz/eduard-bass-uvahy-zkuseneho-iluzionisty-vzpominka-na-herecke-mistrovstvi-rudolfa-8332761
