Článek
Římský Stadio Nazionale burácel a vibroval nervozitou. Desetitisíce italských fanoušků hnaly své hráče vpřed. Nad stadionem vlál národní prapor a v čestné lóži seděl Benito Mussolini – diktátor odhodlaný nepřipustit jiný výsledek než vítězství domácí Itálie.
Plánička cítil, že se schyluje k dramatickému závěru. Jeho tým, Čechoslováci, překazil vysněné finále dvou diktatur – postoupili přes Německo a teď čelili Itálii na její půdě. V těžkém ovzduší poloviny třicátých let to nebyl jen sportovní duel, ale i střet vůlí dvou režimů.
Zápas se vyvíjel nad očekávání dobře: v 70. minutě unikl útočník Antonín Puč, a přestože jej obránci faulovali a surově srazili k zemi, dokázal vystřelit – gól! Československo vedlo 1:0. Už jen dvacet minut…
Jenže euforie netrvala dlouho. Hra se přiostřovala každou minutou. Plánička s obavami sledoval, jak se italští hráči někdy víc soustředí na zranění protihráčů než na míč. Záložník Josef Krčil po jednom nevybíravém zákroku celý zbytek zápasu pouze kulhal.
Pak unikajícího Puče soupeři zastavili jen faulem a když už ležel v bezvědomí na trávníku, Ital Luis Monti mu ještě dupnul na nohu a Giovanni Ferraris ho kopl do hlavy – miláček pražské Sparty zůstal ležet bezvládně, zatímco rozhodčí Ivan Eklind klidně nechal pokračovat ve hře.
Když pořadatelé křísili omráčeného Puče čpavkem, Plánička jen nevěřícně svíral pěst zdravé ruky. Už pochopil, že dnešní finále se změnilo v surové fotbalové peklo, kde fair play nemělo místo.
Sám Mussolini si totiž nenechal nic náhodě – ještě před zápasem si předvolal švédského rozhodčího k rozhovoru, po němž se daly čekat všelijaké zvláštní verdikty. Říkalo se dokonce, že Duce pohrozil vlastním fotbalistům: „Vítězství, nebo smrt.“ Tato mrazivá zvěst se donesla i k československé výpravě a usadila se hluboko v myslích hráčů.
Pak to přišlo. Rána – gól. Raimundo Orsi, argentinský rodák ve službách Itálie, napřáhl v 81. minutě ke kroucené střele z dálky. Plánička se vrhl, co mu síly stačily, přesto míč prosvištěl kolem jeho rukavic a zaplul u tyče do sítě. 1:1.
Římským stadionem otřásla exploze jásotu. České lvy na hrudi Pláničkova dresu jako by rázem sevřel chlad. Vzápětí zazněl hvizd sudího – konec řádné hrací doby. Finále dospělo do prodloužení.
František Plánička se vždy řadil mezi menší brankáře (měřil pouhých 174 cm), přesto patřil k nejlepším na světě. V mládí mu dokonce v pražské Spartě řekli, že je na gólmana příliš drobný a neuspěl tam na zkoušce. Jenže nízký vzrůst vyvážil kočičí mrštností a odvážnými zákroky – proslul efektními robinzonádami, při nichž létal vzduchem a zpod břevna tahal i zdánlivě nechytatelné střely.
Chytával bez rukavic a míče doslova vyrážel holýma rukama z před brankové čáry, klidně i mezi protihráčovými koleny. Fanoušci jej za tu nebojácnost zbožňovali. Ve Slavii odchytal bezmála tisícovku zápasů a nikdy nevzal klubový dres jiného týmu. Od roku 1923 zůstal Slavii věrný po celou kariéru – jako symbol oddanosti a vůdčí postava zlaté éry meziválečného mužstva.
Byl to brankář-gentleman, jenž inspiroval spoluhráče skromností a píli: dvakrát týdně zůstával v úřadě přesčas, aby pak o polední pauze mohl běžet na kopec na Letnou a splnit si kondiční trénink. Přes svou slávu žil nenápadně. Když ho v roce 1934 italský tisk oslavoval coby nejlepšího gólmana mistrovství, on se po návratu domů druhý den ráno sebral, nastoupil do tramvaje a jel do své kanceláře ve Všeobecném penzijním ústavu, kde pracoval jako úředník. Žádné okázalé oslavy – prostě všední den rytíře sportu.
Na hřišti v Římě mezitím začalo prodloužení. Plánička zaťal zuby. Podvědomě vnímal, že v jednom kuse dýchá arogantní vůně vítězství nebo smrti, která se vznášela nad stadionem – jako by diktátorův stín halil celé finále. V páté minutě prodloužení pronikl naturalizovaný Argentinec Enrique Guaita po křídle až k brankové čáře. Obránce Krčil, který od faulu z druhé půle kulhal, už nedokázal zastavit centr.
Míč letěl do pokutového území; Plánička se s vypětím vrhl vpřed. Zahlédl volného útočníka Angela Schiavia, jak nabíhá před branku – nesmí mu to dovolit!
Míč mezitím doskákal k Schiaviovi, který vystřelil z pěti metrů – byla to překvapivě pomalá, slabá střela po zemi. Plánička věděl, že takový balón by jindy hravě chytil – stačilo se natáhnout a ztlumit ho do náruče. Jenže tentokrát se to nestalo. Míč proklouzl kolem něj k tyči, lehce lízl síť a zastavil se. Gól.
Když rozhodčí Eklind naposledy foukl do píšťalky, někteří českoslovenští hráči se bezmocně sesunuli na trávník. Bylo po všem. Sen o zlatých medailích se rozplynul v horkém italském večeru.
Nikdo z československého týmu to nahlas neřekl, ale mnozí v hloubi duše cítili, že v Římě neprohráli spravedlivě. Nezaujatí pozorovatelé jim dali za pravdu – britský Daily Telegraph druhý den napsal, že na neutrální půdě by o vítězství Čechoslováků nebylo pochyb.
Ale světový pohár zůstal v Itálii. A František Plánička odcházel ze hřiště se stříbrnou medailí na krku. Následujícího rána jako obvykle nastoupil do práce. Nenápadně prošel Prahou, kde jej den předtím vítaly ovace davů.
Plánička však o slávu nestál. Měl svou rodinu, své zaměstnání úředníka a svůj milovaný klub. Žil skromně. Stále byl tím tichým mužem, který na sobě tvrdě makal a nikdy si na nic nestěžoval. Už dávno se naučil, že fotbalová kariéra je vrtkavá a může skončit z chvíle na chvíli.
Kdysi se bál, že vážný úraz by ho připravil o živobytí, a tak si ještě z dělnické výplaty našetřil na kurs obchodní školy, aby měl do budoucna jistotu místa v kanceláři. Ta prozřetelnost se mu vyplatila – a přece když přišlo na fotbal, nikdy neuhnul ze souboje a šel do každého střetu naplno.
Jeho příběh tím ale neskončil. Plánička chytal za Slavii dál a vedl národní mužstvo až do roku 1938. Právě na světovém šampionátu ve Francii 1938 se pak odehrála poslední kapitola jeho reprezentační kariéry – a byla podobně bolestná jako ta římská. Ve čtvrtfinále proti Brazílii, v brutální řeži přezdívané bitva v Bordeaux, utrpělo československé mužstvo několik vážných zranění. Oldřich Nejedlý si zlomil nohu a musel odstoupit.
Krátce poté se i Plánička ocitl v ohni brazilských útoků. Brazilský útočník Perácio napřáhl k dělovce. Plánička skočil po míči a narazil do brankové konstrukce. Prásk! Tentokrát to slyšeli všichni – na ztichlém stadionu v Bordeaux zaznělo prasknutí kosti až hrůzostrašně. Gólmanova levačka visela bezvládně, zápěstí měl přeražené.
Přesto odmítl střídat. S neuvěřitelnou vůlí dochytal utkání do konce, ba dokonce i celé prodloužení – a už nepustil ani gól. Po 120 minutách skončil zápas s Brazílií 1:1, teprve v opakovaném duelu o dva dny později, už bez Pláničky, oslabené československé mužstvo vypadlo po výsledku 1:2.
František Plánička odešel z reprezentace jako legenda. Dodnes je řazen mezi nejlepší brankáře všech dob a jeho jméno nese cena pro nejvýraznější české gólmany. Zůstal věrný fotbalu i v dalších letech, byť už jen jako amatér – v brance starých pánů stál naposledy ve svých 66 letech.
Dočkal se mnoha poct za svou výjimečnou sportovní rytířskost: v roce 1985 převzal od UNESCO čestný diplom fair play a roku 1994 byl v devadesáti letech korunován „fotbalovým rytířem“. Ještě o rok později s dojetím sledoval, jak jeho milovaná Slavia po dlouhých 48 letech znovu vybojovala mistrovský titul – jako by čekala na něj.
Dva měsíce poté, v červenci 1996, František Plánička ve věku 92 let tiše zemřel. Odešel poslední žijící hráč památného finále 1934. Pohřeb národního hrdiny nemohl vynechat ani tehdejší člen reprezentace Karel Poborský – odložil podpis lukrativní smlouvy v Manchesteru, jen aby se mohl s Pláničkou naposledy rozloučit.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Pl%C3%A1ni%C4%8Dka
https://sport.ceskatelevize.cz/clanek/ostatni/fotbalovy-gentleman-s-hvezdou-v-srdci-legenda-slavie-frantisek-planicka-patril-k-nejlepsim-brankarum-10788
https://www.stoplusjednicka.cz/pustil-brankar-planicka-gol-ve-finale-mistrovstvi-sveta-schvalne
https://www.slavia.cz/article/2652-historie-Frantisek-Planicka
https://dvojka.rozhlas.cz/uzasne-zivoty-frantisek-planicka-podle-frantiska-kolare-9445367
