Fritz Haarmann: muž který desítkám chlapců prokousl hrdlo a lidské maso prodával řezníkům

Byl to predátor, který v tomto chaosu našel dokonalé loviště. Říkali mu Řezník z Hannoveru, Vlkodlak a Upír. Jmenoval se Fritz Haarmann a z bezprizorních chlapců, které město vyplivlo na dlažbu, dělal zboží pro černý trh. V zvráceném milostném vztahu se svým mladým komplicem Hansem Gransem proměnil svůj byt v jatka a řeku Leine v hromadný hrob, to vše pod blahosklonným a trestuhodně lhostejným dohledem policie, která ho sama zaměstnávala.

Všechno to začalo, jako v nějaké děsivé pohádce, u vody. V květnu 1924 si děti hrající si na břehu řeky Leine poblíž zámku Herrenhausen všimly něčeho podivného, co vyplavila voda. Byla to lidská lebka. O pár dní později se objevila další a pak ještě dvě. Panika se začala šířit Hannoverem jako požár.

Policie, pod obrovským tlakem veřejnosti, konečně nařídila prohledat koryto řeky. To, co našli, překonalo nejhorší noční můry. Z bahna a kalné vody vytahovali pytle plné kostí. Když byla část řeky odčerpána, odhalilo se hrůzné tajemství v plné nahotě: více než 500 kusů lidských ostatků, patřících nejméně 24 mladým mužům a chlapcům, proměnilo městskou řeku v tekutý hřbitov.

Abychom pochopili, jak se něco takového mohlo stát, musíme se ponořit do pekla, kterým bylo Německo Výmarské republiky. Země, zlomená porážkou ve válce, byla drcena podmínkami Versailleské smlouvy, kterou Němci opovržlivě nazývali „Diktát“. Zničující válečné reparace donutily vládu k zoufalému kroku: tisknout peníze. Stále víc a víc, až se z nich stal bezcenný papír.

Nastala hyperinflace, ekonomická apokalypsa, která zničila veškeré jistoty. V roce 1923 stál bochník chleba 100 miliard marek. Celoživotní úspory střední třídy se přes noc vypařily; za peníze, které by dříve koupily dům, si teď člověk nekoupil ani lístek na tramvaj. Lidé dostávali výplatu dvakrát denně a s tašky plnými bankovek spěchali do obchodů, než peníze ztratí hodnotu úplně.

Tento ekonomický kolaps vedl k naprostému společenskému rozvratu. Zákon a pořádek přestaly existovat. V ulicích propukaly hladové bouře, kriminalita raketově rostla a města zaplavily miliony nezaměstnaných a bezdomovců. Hannover, s jeho rušným hlavním nádražím, se stal magnetem pro ztracené existence z celé země.

Staré město (Altstadt) bylo labyrintem zchátralých, přelidněných činžáků, kde se člověk mohl snadno ztratit a nikdo by si toho nevšiml. Prostituce, mužská i ženská, se stala běžným způsobem přežití. A v tomto světě, kde peníze neměly žádnou cenu, se nejcennější komoditou stalo jídlo. Zejména maso, kterého byl zoufalý nedostatek a které se stalo hlavním artiklem vzkvétajícího černého trhu.

Tento svět nestvořil Fritze Haarmanna, ale poskytl mu dokonalé podmínky pro jeho zrůdné dílo. Ekonomický chaos mu nedodal jen kulisy, ale přímo zásoboval jeho vražedný stroj: nekonečným proudem zranitelných, anonymních obětí a dokonalým krytím pro jeho zvrácený obchod.

Uprostřed tohoto chaosu se pohybovala podsaditá, nenápadná postava Friedricha „Fritze“ Haarmanna. Jeho dětství bylo poznamenáno brutalitou otce, který byl alkoholik a násilník. Fritz byl vnímán jako zženštilý, šikanovaný a slabý chlapec. Už v mládí se u něj projevily sexuálně deviantní sklony, byl obviněn z obtěžování malých chlapců a na čas skončil v ústavu pro duševně choré, odkud však během požáru uprchl. Jeho vojenská kariéra byla krátká a neúspěšná, propustili ho kvůli záhadným „záchvatům“ a závratím.

Klíčovým momentem v jeho kriminální kariéře se stalo navázání spolupráce s policií. V přetíženém a zkorumpovaném systému se Haarmann stal cenným policejním informátorem, donašečem, který za peníze dodával zprávy z podsvětí.Tento status mu poskytl něco neocenitelného: plášť zdánlivé autority a především ochranu. Stal se nedotknutelným. Policisté nad jeho drobnými krádežemi a podvody přivírali oči, protože pro ně byl užitečný.

Tato zvrácená symbióza dosáhla svého tragického vrcholu v roce 1921. Otec pohřešovaného chlapce, Friedela Rotheho, přišel na policii a přímo obvinil Haarmanna, že s ním byl jeho syn naposledy viděn. Policie, „neochotná zasahovat proti svému důvěryhodnému zdroji informací“, Haarmanna sice zatkla, ale jen na základě vágního obvinění z „kriminální perverze“ a odsoudila ho na pár měsíců.

To nejdůležitější však neudělala: nikdy neprohledala jeho byt. Byla to fatální chyba. Kdyby to udělali, našli by, jak se později ukázalo, „hlavu Friedela zabalenou v novinách a zastrčenou za kamna“. Tato trestuhodná nedbalost, hraničící s komplicstvím, dala Haarmannovi pocit nepřemožitelnosti.

Věděl, že je v bezpečí. Pohyboval se po nádraží a okolních ulicích jako stín, obchodoval s oblečením z druhé ruky a masem z černého trhu – dokonalá zástěrka pro jeho skutečné řemeslo. Policie v Hannoveru tak nejenže selhala v chytání monstra; ona mu aktivně, byť nevědomky, pomáhala v jeho řádění.

Haarmannův vražedný apetit se naplno rozjel, když do jeho života vstoupil Hans Grans, mladý, pohledný a „zcela amorální“ tulák a podvodníček. Vznikl mezi nimi bouřlivý homosexuální vztah, ve kterém byl starší a silnější Haarmann dominantním partnerem. Jejich vztah však nebyl jen o lásce a sexu; byla to zvrácená obchodní aliance postavená na krvi a zradě.

Gransova role v hrůzných činech je dodnes předmětem debat. Haarmann u soudu tvrdil, že to byl právě Grans, kdo byl mozkem operace. Tvrdil, že Grans vybíral oběti a že vraždy páchal hlavně proto, aby uspokojil Gransovu „chamtivost po penězích“ a udržel si jeho lásku. Ať už to byla pravda, nebo jen snaha svalit vinu, důkazy o Gransově zapojení existovaly.

Podílel se na prodeji oblečení zavražděných a v hrdle jedné z obětí byl dokonce nalezen kapesník s jeho jménem. Jejich láska se tak proměnila v podnikání, kde kapitálem byly životy mladých mužů a ziskem jejich skromný majetek.

Jejich doupětem a zároveň popravištěm byl Haarmannův podkrovní byt v ulici Rote Reihe (Červená řada), nechvalně proslulé čtvrti červených luceren. Scénář byl téměř vždy stejný. Haarmann na nádraží vyhledával své oběti – mladé chlapce, kteří utekli z domova, bezprizorní, hladové a bez peněz.

Nabídl jim jídlo a nocleh. V bezpečí jeho bytu se však pohostinnost změnila v horor. Po sexuálním napadení je Haarmann, jak sám popsal, v záchvatu „sexuálního vzrušení“ zavraždil tím nejbestiálnějším způsobem: prokousl jim hrtan. Tento podpis mu vynesl přezdívky „Upír z Hannoveru“ a „Vlkodlak“.

Poté následovalo to, co mu dalo jeho nejznámější přezdívku – Řezník. V místnosti prosáklé krví, za použití řeznické sekery, rozřezal těla na kusy. Systematicky a pečlivě oškrabával maso z kostí. Měkké tkáně a vnitřnosti splachoval do záchodu na dvoře, zatímco kosti a lebky balil do pytlů a pod rouškou noci je házel do řeky Leine.

A pak přišla ta nejhorší, téměř neuvěřitelná část jeho zvráceného byznysu. V době, kdy bylo maso vzácnější než zlato, Haarmann našel pro své krvavé řemeslo další využití. Oškrabané lidské maso prodával na černém trhu a vydával ho za vepřové nebo koňské.

Jak se uvádí v dobových zprávách, „používal smrtelné ostatky svých obětí k zásobování svých zákazníků na trhu s masem“.

Smyčka se začala stahovat, když policie, konečně donucená k akci nálezem kostí v řece, zintenzivnila pátrání po pohřešovaných mladících. Poslední kapkou bylo, když jedna žena poznala na jednom náhodném mladíkovi kabát svého zmizelého syna. Stopa vedla k Haarmannovi.

Policie vtrhla do jeho podkrovního bytu a našla ho prosáklý krví a plný oblečení patřícího desítkám pohřešovaných. Během výslechu se Haarmann zpočátku bránil, ale nakonec se pod tíhou důkazů a po psychologickém nátlaku – vyšetřovatelé mu údajně umístili do cely lebky jeho obětí – přiznal.

Soudní proces, který začal v prosinci 1924, se stal celonárodní senzací, která Německo šokovala a zároveň fascinovala.Soudní síň byla plná novinářů a zoufalých rodičů, kteří doufali, že se dozvědí osud svých dětí. Atmosféra byla tak tíživá, že se soudce, sám otec, v jednu chvíli „zhroutil v záchvatu nervové hysterie“ a jednání muselo být přerušeno.

Hlavní hvězdou tohoto děsivého divadla byl však sám Haarmann. Jeho chování v soudní síni bylo jeho posledním mistrovským kouskem psychologické manipulace. Působil znuděně, lhostejně a nedbale, jako by se ho to celé vůbec netýkalo. Když se ho soudce s roztřeseným hlasem zeptal, kolik lidí vlastně zabil, Haarmann jen zívl a lhostejně pokrčil rameny. „Mohlo jich být třicet,“ řekl unaveně, „nebo možná čtyřicet. Je těžké si všechny tyhle věci pamatovat.“.

Když mu prokurátor četl jména pohřešovaných chlapců a ptal se, zda si na některého vzpomíná, odpověď byla vždy stejná, pronesená chraplavým mumláním. „Ne, nepamatuji si. Říkal jsem vám, přicházeli tak rychle, že jsem neměl šanci se s nimi seznámit.“.

Tímto postojem upíral rodinám i tu poslední útěchu – vědomí, co se stalo s jejich syny. Nebyla to ztráta paměti, ale poslední, krutý akt nadvlády. A když přišlo na otázku trestu, Haarmann se ujal režie svého vlastního konce. Několikrát během procesu teatrálně žádal o nejvyšší trest.

„Odsouděte mě k smrti. Žádám jen o spravedlnost. Nejsem blázen. Udělejte to rychle, udělejte to brzy. Osvoboďte mě od tohoto života, který je utrpením… Nebudu žádat o milost, ani se neodvolám.“.

Jeho nejznámější výrok byl však prostý a mrazivý: „Zasloužím si být sťat.“. Soud mu jeho přání splnil. Byl shledán vinným z 24 vražd a odsouzen k smrti stětím. Hans Grans byl za spoluúčast odsouzen k 12 letům vězení, trest mu byl však později výrazně snížen.

Dne 15. dubna 1925 dopadla čepel gilotiny a život Fritze Haarmanna skončil. Jeho příběh však teprve začínal. V bizarní dohře, která jen podtrhla hrůzu jeho činů, byla jeho hlava oddělena od těla a na 89 let naložena do formalínu pro vědecké účely.

Haarmann se rychle stal součástí německého folklóru, doslova strašákem, kterým matky děsily své děti. Po celém Německu se zpívala morbidní popěvek na melodii populární operety: „Warte, warte nur ein Weilchen, bald kommt Haarmann auch zu dir. Mit dem kleinen Hackebeilchen, macht er Hackefleisch aus dir.“ (Počkej, počkej jen chviličku, brzy přijde Haarmann i k tobě. S malou sekerkou z tebe udělá sekanou.).

Jeho případ byl také okamžitě zpolitizován. Protože byl Haarmann homosexuál, pravicový tisk a politici se jeho příběhu chopili jako zbraně. Využili ho k rozdmýchání nenávisti vůči homosexuálům, které vykreslovali jako zvrácené a nebezpečné predátory. Jeho zločiny tak posloužily jako záminka k zesílení perzekuce celé komunity.

Nejtrvalejší stopu však Haarmann zanechal ve filmu. Jeho případ se stal přímou inspirací pro přelomový snímek Fritze Langa z roku 1931, „M“ (Vrah mezi námi), s Peterem Lorrem v hlavní roli. Tento film, považovaný za první moderní thriller o sériovém vrahovi.

Zdroje:

https://trove.nla.gov.au/newspaper/article/275090749

https://en.wikipedia.org/wiki/Fritz_Haarmann

https://www.britannica.com/place/Germany/Years-of-crisis-1920-23

https://www.theholocaustexplained.org/the-nazi-rise-to-power/the-weimar-republic/invasion-of-the-ruhr/

https://time.com/archive/6841636/behavior-the-mind-of-the-mass-murderer/

https://en.wikipedia.org/wiki/Hannover_Hauptbahnhof

https://criminalminds.fandom.com/wiki/Fritz_Haarmann

https://podcasts.apple.com/us/podcast/fritz-haarmann-the-vampire-of-hanover/id1279731673?i=1000653845162