Článek
Narodila se jako Carmen Mária Štefánia Farkašová 20. října 1931 v Bratislavě. Pocházela z dobře situované rodiny bankovního ředitele. Její otec však měl i politické ambice a za druhé světové války se zapojil do vedení Slovenského štátu. Po válce tak rodinu čekala tvrdá odplata osudu.
Malá Carmen se stala nevinnou obětí otcových rozhodnutí. V létě 1945 musela opustit domov a uchýlit se do emigrace v Rakousku, aby unikla poválečným represím. Jako teenagerka zažila místo bezstarostné puberty exil a strach. Do vlasti se mohla vrátit až po uklidnění poměrů, ale nic už nebylo jako dřív.
Její rodina přišla o společenské postavení i majetek. Nový režim pohlížel na dceru bankéře a někdejšího prominenta s podezřením. Carmen vyrůstala ve světě, kde otcovo jméno bylo přítěží. Přesto v sobě nosila talent a vnitřní sílu, které jí postupně měly pomoci najít vlastní cestu – i proti proudu doby.
Po maturitě měla jiné sny – chtěla studovat ekonomii. Jenže poválečný režim nepřál dětem z „nesprávných“ rodin. Pro svůj buržoazní původ nemohla na vysněnou vysokou školu. Místo toho nastoupila do strojáren v Komárně jako úřednice. Denně bojovala s pocitem promarněné budoucnosti.
Jednoho dne se rozhodla, že osud vezme do vlastních rukou. V novinách našla seznam kurzů při konzervatoři – vybrala si ten nejdelší, herecký. Život na prahu dospělosti tak obrátila nečekaným směrem. Absolvovala dvouletý divadelní kurz v Bratislavě a poprvé ucítila, že na jevišti dokáže dýchat svobodněji.
V roce 1953 nastoupila do oblastního divadla v Žilině. Tehdy už vystupovala pod uměleckým jménem Hana Čelková – svoje skutečné jméno Carmen považovala na herečku za příliš okázalé. V Žilině našla první publikum i osudovou známost: mladého dramaturga Dalibora Hegera, za kterého se provdala.
Manželství přineslo syna Matúše, ale idyla netrvala. Mladá herečka stála před volbou: rodinný život, nebo kariéra? Byla plná elánu a uměleckých ambicí, zatímco domácí štěstí se rozplynulo v každodenních starostech. Po třech letech se manželství rozpadlo a Hana zůstala sama – i bez syna, který vyrůstal u otce.
Bydlela v podnájmu a plat v divadle stěží pokryl základní potřeby. Na uhlí do kamen či na ledničku to nestačilo. Ocitla se na hraně finančních sil. Když dostala nabídku zpívat v bratislavské Tatra Revue za honorář, který převyšoval její herecký plat, neváhala. „Kdybych doma měla ústřední topení, nikdy bych se nestala zpěvačkou,“ žertovala později.
Tímto paradoxem začala její pěvecká dráha. Z nouze zaskočila do světa písní – a objevila nový prostor pro své emoce. V kabaretech a malých revue se brzy ukázalo, že drobná žena s podmanivým altem dokáže strhnout pozornost. Bratislava pro ni však byla jen začátek. Mířila dál, do tepajícího srdce kultury: do Prahy.
Začátkem šedesátých let přijela do Prahy – velkého města plného kultury a příležitostí. Díky režiséru Jánu Roháčovi získala angažmá v divadle Rokoko a zanedlouho přešla do proslulého Semaforu. Tady se zrodila její pověst šansonové zpěvačky. Publikum okouzlila osobitým projevem, temným sametovým hlasem a hereckou přesvědčivostí, s níž každou píseň proměnila v malý příběh.
Zpívala v jazzové opeře „Dobře placená procházka“ i ve filmu „Kdyby tisíc klarinetů“ po boku tehdejších hvězd jako Karel Gott či Waldemar Matuška. Z neznámé tváře se rázem stala vycházející hvězda pražské scény. Kritici chválili její autentičnost a fanoušci milovali, jak se v jejím projevu odrážela radost i bolest života.
Právě v Semaforu potkala i svou životní lásku – režiséra Jána Roháče. Byl charismatický, talentovaný a pro Hanu osudový. Prožili spolu několik intenzivních let, plných společné tvorby i soukromého štěstí. Hana se do něj zamilovala bezhlavě a dokonce s ním čekala dítě. Osud však znovu zasáhl krutě: o miminko přišla a vztah s věčně zaneprázdněným Roháčem se začal rozpadat.
Když si Roháč v listopadu 1968 vzal jinou ženu, Hana zůstala sama se zlomeným srdcem. Ten podzim národ hořce vstřebával sovětskou okupaci a ona svou ztrátu v lásce. Bolest osobní se propojila s deziluzí doby. Přesto navenek dál zpívala – profesionálka, která na scéně nedala znát své trápení. Každý procítěný šanson však odrážel kus jejího smutku.
Uvolněná atmosféra šedesátých let jí přinesla úspěch, jaký si sotva dovedla představit. Její písně sice nebyly mainstreamové hity, ale přesto vyprodávala sály. Dokonce měla zahraničního agenta a vystupovala ve světě: roku 1967 zazpívala v pařížské Olympii, na světové výstavě Expo 67 v Montrealu i v klubech od Berlína po Stockholm.
Západní novináři jí začali říkat „Piaf z Prahy“, ale ona takovou přezdívku skromně odmítala. Její sláva ovšem rostla a publikum ji zbožňovalo pro opravdovost projevu. Ona sama však zůstávala nohama pevně na zemi.
Byla to žena silné vůle a zároveň přirozené pokory. Skromně tvrdila, že není žádná velká zpěvačka – prý jen pečlivě vybírá kvalitní písně a snaží se je zazpívat tak, aby lidem předala jejich obsah. Právě tímto přístupem si získala oddané publikum, které v jejích textech nacházelo vlastní emoce.
Na přelomu 70. a 80. let přišel nečekaný zlom. V lednu 1980 byla Hana zatčena a obviněna z finančního podvodu. Na jejím bankovním účtu se vinou chyby objevila vysoká částka – honorář, který ve skutečnosti patřil Karlu Gottovi. Hana jej omylem přijala a část peněz utratila, netušíc, že nepatřily jí.
I když nakonec sumu vrátila, totalitní spravedlnost byla neúprosná. Soud ji shledal vinnou ze zpronevěry. Za mřížemi strávila půl roku, během něhož se zdálo, že její kariéra definitivně skončí. Křehká žena, zvyklá na světla ramp, se ocitla v šedivém vězeňském mundúru. Každý den za mřížemi jí připadal nekonečný.
Její zářivá dráha se náhle ocitla v troskách. Pro režim, kterému nikdy nepochlebovala, byla najednou příliš svobodná a úspěšná. Někteří věří, že obvinění bylo záminkou, pastí na neposlušnou hvězdu. Ať tak či onak, vězení ji málem zlomilo. Málem – protože nakonec se našla nečekaná záchrana.
Za Hanu se přimluvili vlivní kolegové. Herečka Jiřina Švorcová, loajální tvář režimu, poslala prezidentu Husákovi žádost o milost. K překvapení mnohých bylo vyhověno. Hegerová byla propuštěna dřív a mohla se vrátit na svobodu. Vyšla s podlomenou důvěrou v spravedlnost, ale také s odhodláním začít znovu – tentokrát opatrně a po svém.
Po návratu na svobodu začínala opatrně a takřka od nuly. Na počátku 80. let nebylo jisté, zda jí publikum a režim dovolí opět zpívat. Nějaký čas vystupovala méně, s ostychem a v ústraní. Postupně se však její jedinečný hlas na pódia vrátil. A publikum, které na ni nezapomnělo, ji přijalo zpátky s otevřenou náručí.
V polovině 80. let zažila nečekaný comeback. Zpěvačka spojila síly s mladším skladatelem Petrem Hapkou a textařem Michalem Horáčkem, kteří pro ni psali šansony na tělo. Jejich spolupráce vyústila v album „Potměšilý host“ (1987) a v nový evergreen „Levandulová“. Hana Hegerová se znovu ocitla na výsluní a mladá generace objevila kouzlo jejích písní.
Po pádu komunismu v roce 1989 mohla konečně svobodně cestovat a koncertovat po světě. Její renomé proniklo do zahraničí. V roce 1994 vyprodala Mozartův sál ve Vídni a zpívala v sálech od Buenos Aires po Moskvu. Doma se zatím stala legendou, kterou uctivě nazývali první dámou šansonu. V anketách popularity pravidelně bodovala mezi nejlepšími zpěvačkami.
V novém tisíciletí se dočkala mnoha poct. Prezident Havel jí roku 2002 udělil medaili Za zásluhy, Francie ji vyznamenala Řádem umění a literatury a v roce 2013 převzala i Řád Tomáše Garrigua Masaryka. Navzdory těmto uznáním zůstávala skromná a ponořená do hudby. Ještě v osmdesáti vydala album „Mlýnské kolo v srdci mém“ (2010), jímž vzdala hold své celoživotní lásce k francouzskému šansonu.
Na jaře 2011 oznámila definitivní odchod ze scény. Se svým typickým nadhledem vzkázala, že končí, aby diváci nebyli v rozpacích z jejích případných selhání a ona se nemusela před publikem stydět. Rozloučila se včas a se ctí – jako legenda, která ví, kdy nastal její poslední potlesk.
Poslední dekáda jejího života plynula v ústraní. Zdraví ji začalo zrazovat. Po odchodu ze scény ji potkala série těžkých zkoušek: vyhořel jí byt v centru Prahy, podstoupila operaci nádoru a srdce ji donutilo k pobytu v nemocnici v umělém spánku. Ještě větší rány ale přišly záhy poté.
V roce 2014 zemřel její blízký přítel, skladatel Petr Hapka. Hegerová se chystala na jeho pohřeb, ale přemohly ji emoce – zkolabovala a lékaři museli zasáhnout. Počátkem roku 2015 prožila matka nejhorší bolest: ztratila svého jediného syna Matúše. Jeho smrt ji hluboce zasáhla a už se o ní téměř nevyjadřovala. Byla unavená a truchlila v soukromí.
V těch letech dožívala v poklidu, obklopená jen nejbližšími. Bojovala s podlomeným zdravím – nemocné srdce, selhávající ledviny, pohyb o berlích. Přesto v sobě nezapřela hrdost a humor. Na veřejnosti se už neobjevovala a přání po klidu jí všichni dopřáli. Na sklonku života žertovala o smrti s nadhledem: „Čekám jen na to, až brzy vylétnu komínem,“ prohodila jednou s ironickým úsměvem.
Hana Hegerová zemřela 23. března 2021. Bylo jí 89 let. Odešla obklopena rodinou v nemocnici Na Homolce poté, co ji zmohla komplikace po zlomenině krčku stehenní kosti.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Hana_Hegerov%C3%A1
https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/101725/doma-uveznena-hana-hegerova-83-cekam-jen-na-to-az-brzy-vyletnu-kominem.html
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/tim-konci-moje-balada-zemrela-hana-hegerova-36260
https://cesky.radio.cz/zivotopis-hany-hegerove-jediny-ktery-vznikl-s-jejim-svolenim-8750839
https://kultura.pravda.sk/hudba/clanok/582175-odisla-cesko-slovenska-kralovna-sansonu-vo-veku-89-rokov-zomrela-hana-hegerova/
https://www.krajskelisty.cz/praha/25485-potrat-tragicky-pad-alkohol-ti-nejdrazsi-ji-opousteli-prilis-brzy-z-kriminalu-ji-nastesti-vytahla-svorcova-tajnosti-slavnych.htm
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/hana-hegerova-rodina-popel-dunaj-fero-fenic.A210712_072116_lidicky_zar
