Článek
Narodil se roku 1898 ve Westfálsku jako Hubertus Strughold – syn učitele, který v chlapci od dětství pěstoval lásku k poznání. Mladý Hubertus byl svědomitý student a záhy ho okouzlilo nové odvětví medicíny spjaté s letectvím.
Studoval na prestižních univerzitách v Münsteru, Göttingenu, Mnichově i Würzburgu a získal doktoráty z filozofie a medicíny. První světovou válku prožil ještě jako student a hrůzy fronty se ho přímo nedotkly – o to víc chtěl později svými znalostmi přispět k tomu, aby další piloti a vojáci mohli přežít i v extrémních podmínkách.
Již ve dvacátých letech patřil k prvním, kdo se zabývali „leteckou fyziologií“. Nebál se být zároveň badatelem i pokusným subjektem – s proslulým válečným pilotem Robertem von Greimem podnikal vysokohorské lety, aby na vlastní kůži cítil, jak řídký vzduch a extrémní výška působí na lidský organismus.
Fascinovalo ho, co se děje s lidským tělem vysoko v oblacích, kde řídne vzduch a mráz zalézá pod kůži. Roku 1928 odjel na dvouletou stáž do Spojených států díky stipendiu od Rockefellerovy nadace. Navštívil laboratoře na Harvardu, Columbii či na klinice Mayo a sbíral zkušenosti po boku předních amerických fyziologů.
Když se na konci roku 1929 vrátil do Německa, měl už jméno respektovaného odborníka. Ve třiatřiceti letech se stal nejmladším řádným profesorem fyziologie. Byl plný energie a plánů – letectví se rozvíjelo a on chtěl přispět k tomu, aby létání bylo bezpečnější.
Osud však zasáhl v podobě dějinných okolností. V lednu 1933 získali v Německu moc nacisté a věda se ocitla pod tlakem ideologie. Strughold nebyl politikem; žil světem laboratoří a výzkumu.
Když mu roku 1935 nabídli, aby v Berlíně vedl nově zřízený výzkumný ústav letecké medicíny pod záštitou samotného Hermanna Göringa, byla to pro třicátníka obrovská kariérní příležitost. Přijal – s nadšením i s nadějí, že jeho práce zachrání životy pilotů. Svěřený ústav se stal předním centrem letecké medicíny v zemi a mladý profesor se rázem ocitl ve vysokých patrech společnosti.
Navzdory nátlaku se odmítl stát členem nacistické strany, přestože jako státní úředník a ředitel výzkumu spadal přímo pod Luftwaffe. Dával přednost roli vědce před ideologem. Dokonce byl ochoten sám na sobě zkoušet některé experimenty – riskoval vlastní zdraví v dekompresní komoře, aby lépe porozuměl účinkům vysoké nadmořské výšky.
Mezi vědou a zločinem
Pod emblémem říšské orlice se Strughold ocitl uprostřed válečné mašinérie, která hleděla na jeho obor jako na klíč k vítězství. Letecká medicína měla pomoci německým letcům létat výš, dál a bezpečněji než nepřítel. Strughold a jeho kolegové vyvíjeli kyslíkové přístroje, tlakové kabiny a studovali, co s piloty udělá nedostatek kyslíku či extrémní mráz ve velkých výškách.
Výzkum probíhal zprvu v mezích vědecké etiky – vědci používali laboratorní zvířata nebo dobrovolníky z řad vojáků. Jenže s postupem války rostla i bezohlednost režimu. Touha po vědění se začala míchat s temnotou nelidských experimentů.
V říjnu 1942 se v Norimberku konala tajná lékařská konference Luftwaffe. Mladý kapitán SS Sigmund Rascher na ní přednášel o výsledcích experimentů prováděných na vězních z koncentračního tábora Dachau. Několik stovek vězňů – Rusů a Poláků – tam bylo strkáno do tlakových komor, kde simulovali výškový let bez kyslíku. Desítky z nich při pokusech zahynuly v ukrutných bolestech.
Jiní nešťastníci byli ponořováni do ledové vody, aby se zkoumalo podchlazení a možnosti záchrany zmrzlých pilotů. V publiku toho dne seděl i profesor Strughold, tehdy uznávaný ředitel výzkumu letecké medicíny. Musel poslouchat chladné líčení pokusů, při nichž lidské bytosti umíraly v mukách ve jménu vědy a války.
O rok později, v roce 1943, proběhla v Strugholdově vlastním institutu v Berlíně série tajných experimentů, na které dodnes padá stín hrůzy. Z nedaleké psychiatrické léčebny v Braniborsku bylo do laboratoře přivezeno šest dětí ve věku 11 až 13 let, pacientů trpících epilepsií.
Vědci je zavřeli do podtlakové komory a úmyslně je vystavovali nedostatku kyslíku, dokud děti nezačaly dostávat epileptické záchvaty. Cílem bylo nasimulovat výškovou nemoc a zjistit, jak takové podmínky ovlivní lidský mozek. Ačkoliv všechny děti pokus přežily, samotný fakt, že vědci – včetně Strugholdových podřízených – byli ochotni využít nevinné děti jako „živý materiál“, vypovídá o morálním úpadku doby.
Profesor Strughold později tvrdil, že o těchto pokusech nevěděl. Možná si to namlouval, možná zavíral oči. Pravda zůstává zahalená, ale záznamy odhalené po letech naznačují, že se tyto experimenty skutečně děly v rámci jeho ústavu.
Hubertus Strughold se během války pohyboval na tenké hranici. Na jedné straně vedl špičkový výzkum, který mohl zachraňovat piloty před jistou smrtí v kokpitech letadel; na druhé straně byl součástí systému, jenž považoval vězně za pokusný materiál. Sám sebe zřejmě viděl jako lékaře, který má poslání chránit životy letců – a mohl si namlouvat, že špinavou práci konají druzí, bez jeho přičinění.
Nikdy nevstoupil do nacistické strany a některé zločiny v duchu odmítal. Později prohlašoval, že nelidské experimenty na vězních neschvaloval a osobně se jich neúčastnil. Ale zároveň setrvával ve funkci a nepokusil se veřejně protestovat; vědecká kariéra a povinnost vůči vlasti jej umlčely.
Americká odysea
Když Třetí říše v květnu 1945 kapitulovala, ocitl se osmačtyřicetiletý Strughold v rozvalinách poraženého Německa. Spojenecké úřady ho nejprve zadržely a vyslýchaly kvůli podezření ze spoluúčasti na nacistických zločinech v Dachau. Strughold důrazně popíral, že by měl s experimenty na vězních cokoliv společného.
A skutečně – žádný soud ho nakonec neobvinil. Místo trestu přišla záchrana. Zatímco jeho kolegové v Německu čekali na rozsudky, Strugholdovi se otevřela cesta k novému životu v zahraničí. Dostal druhou šanci – a pevně se jí chytil.
Strughold přitom nebyl zdaleka sám – do Ameriky mířily desítky a stovky bývalých německých expertů. V rámci operace Paperclip přivezli Američané více než 1 500 vědců z Třetí říše, nejen proslulé raketové inženýry typu Wernhera von Brauna, ale také lékaře, fyziology a další odborníky.
Z někdejších nepřátel se přes noc stali spojenci v boji proti novému soupeři – Sovětskému svazu. Pro Strugholda to znamenalo, že jeho minulost šla stranou: místo trestu ho čekaly plně vybavené laboratoře a štědrá podpora výzkumu v nové vlasti.
V rámci operace Paperclip – tajného programu náboru nacistických expertů do služeb USA – dostal Hubertus Strughold nabídku, kterou nemohl odmítnout. Již v roce 1947 přeletěl Atlantik, tentokrát jako cenný úlovek amerického letectva.
Usadil se opět v Texasu, na základně Randolph poblíž San Antonia. Stejné nebe, pod nímž o pár let dříve svištěly stíhačky Luftwaffe, se teď klenulo nad nekonečnou texaskou planinou posetou kaktusy. Pro Strugholda to byl nový svět a nová šance – možnost vykoupit své jméno prací pro lidstvo.
Na americké půdě se rychle stal uznávanou kapacitou. V roce 1949 spoluzaložil při letecké medicíně v San Antoniu první výcvikovou a výzkumnou sekci kosmické medicíny na světě. Právě on v té době přišel s termínem „space medicine“ – kosmická medicína.
Jeho výzkum se začal zabývat tím, co se stane s člověkem, opustí-li Zemi: jak se vypořádat s beztíží, uzavřeným prostorem kosmické lodi, radiací ve vesmíru či narušenými biorytmy. Strughold a jeho tým konstruovali simulátory kosmických kabin a vysílali dobrovolníky na dlouhé dny do uzavřených komor, aby studovali jejich psychiku a tělesné funkce.
Zkoumali, jak astronauti zvládnou týdny izolace, a objevili jev, že větší hrozbou než fyzické strádání může být osamělost a stres v klaustrofobické kapsli. Strughold dokonce přišel s kuriózním experimentem přezdívaným „marsovská sklenice“, v němž v uzavřené nádobě simuloval drsné podmínky na povrchu Marsu a zjišťoval, zda v nich mohou přežít jednoduché formy pozemského života – předjal tak o desítky let obor astrobiologie, než vůbec vznikl.
Strughold se podílel na vývoji prvních tlakových skafandrů a systémů podpory života, které později oblékali američtí astronauti v programu Apollo.
Vědecká komunita ho oslavovala – v očích Američanů byl geniální myslitel, který pomohl dostat člověka na Měsíc. Roku 1956 získal americké občanství a v následujících letech zastával klíčové pozice v letectvu a kosmickém programu USA. Jako vědecký šéf letecké medicíny na velitelství letectva úzce spolupracoval s NASA – podílel se na návrhu skafandrů a palubních systémů života pro mise Gemini a Apollo a osobně vedl výcvik lékařských týmů pro lety na Měsíc.
Jeho zásluhy shrnují desítky ocenění: od Dcer americké revoluce (státní instituce) obdržel cenu za vlastenectví, byl vyhlášen nejlepším státním zaměstnancem roku 1958, byl zvolen čestným členem Americké letecké asociace téhož roku; získal také Lysterovu a Bauerovu cenu téže asociace, německou Oberthovu medaili za výzkum kosmonautiky, Boyntonovu cenu Americké astronautické společnosti a řadu dalších poct.
Všechny ty pocty jen stvrdily, že Strugholda právem nazývali „otcem kosmické medicíny“.
Ve Spojených státech Strughold konečně nalezl i osobní štěstí. Po letech ponořených do práce zůstal starým mládencem, až se v roce 1959 na jedné oslavě seznámil s o šestnáct let mladší Mary Webb Delahite (rozenou Mary Cecilií Houston Webb).
Byla to energická jižanská dáma, která do jeho života vnesla pozdní lásku. Vzali se v roce 1964. Strughold, jenž neměl vlastní děti, se tak stal alespoň nevlastním otcem třem dospělým dcerám své ženy.
Usadil se s Mary na klidném ranči v Texasu, daleko od evropských vzpomínek. S blížícím se důchodem se proměnil z vědce-dobrodruha ve váženého patriarchu obklopeného knihami a vnoučaty své ženy.
Stíny minulosti
Strugholdova minulost však nikdy zcela nespala. V tichých nocích mohly hvězdy nad Texasem připomínat jinou, mrazivou oblohu – tu nad Bavorskem, kde v Dachau umírali lidé v ledové vodě. A i když v Americe Strugholda zprvu vítali jako cennou posilu, zcela očištěn od podezření nikdy nebyl.
Už roku 1958 americké úřady prošetřovaly, zda se nový občan USA Dr. Strughold nepodílel na nacistických zločinech – nenašly však nic průkazného a případ odložily. Podobně dopadlo i druhé vyšetřování v roce 1974. Ještě v roce 1983 zvláštní komise Ministerstva spravedlnosti znovu otevřela jeho případ, ale Strughold mezitím zemřel a s ním zaniklo i vyšetřování.
Strughold tehdy nadále působil jako konzultant NASA a na veřejnosti měl pověst váženého experta a vlastence. Obdržel řadu ocenění a poct.
Z rukou západoněmeckého prezidenta převzal v roce 1983 nejvyšší civilní vyznamenání Spolkové republiky, Záslužný kříž (Bundesverdienstkreuz), jako gesto smíření a uznání jeho celoživotního díla.
Texaský senát dokonce v červnu 1985 vyhlásil „Den Dr. Hubertuse Strugholda“ na oslavu jeho zásluh o Ameriku v kosmickém výzkumu. Zdálo se, že minulost je definitivně zapomenuta.
Ale nebyla. Když profesor Strughold v září 1986 ve věku 88 let zemřel, začaly se brzy poté objevovat nové informace a staré stíny se protáhly na světlo. Koncem 80. let a v 90. letech historici a novináři po otevření některých archivů odhalili dokumenty, které znovu spojily Strugholdovo jméno s hrůzami druhé světové války.
Například v archivech americké armády se našel seznam hledaných válečných zločinců z roku 1945 – a figurovalo na něm i Strugholdovo jméno vedle ostatních lékařů z Dachau. V Německu se lékařské společnosti začaly ptát, co jejich vážený člen dělal za války doopravdy.
Vyšlo najevo, že pokusy na dětech s epilepsií, provedené roku 1943 v jeho institutu, nebyly jen fámou, ale zdokumentovanou skutečností. A byť děti nezemřely, stačilo to k otřesení pověsti. Strughold, kdysi hrdina, se náhle v očích mnohých proměnil v komplic zločinců.
Reakce na sebe nenechaly čekat. Organizace zastupující přeživší holokaustu a lidskoprávní aktivisté začali protestovat proti tomu, aby jméno údajného účastníka nacistických experimentů nadále hyzdilo pocty v demokratickém světě. Roku 1993 byl Strugholdův portrét odstraněn z prominentní lékařské nástěnné malby na Ohijské státní univerzitě.
V roce 1995 americké letectvo na nátlak židovských organizací přejmenovalo knihovnu letecké medicíny na základně Brooks, která od 70. let nesla Strugholdovo jméno. A v květnu 2006 byl na základě rozhodnutí muzea v Novém Mexiku vyškrtnut z Mezinárodní síně slávy vesmírných průzkumníků v Alamogordu. Někdejší „otec kosmické medicíny“ tak postupně mizel z panteonu cti – symbolicky vymazáván, jako by se tím dala vymazat i část historie.
Nejcitelnější byla kontroverze kolem prestižní Ceny Hubertuse Strugholda, kterou od roku 1963 udělovala americká Space Medicine Association (dříve pobočka leteckomedicínské asociace). Tato cena nesoucí jeho jméno byla pro generace odborníků poctou – vždyť ji pojmenovali na počest muže, jenž stál u zrodu jejich oboru.
Avšak s novými odhaleními se americká lékařská obec rozdělila. Někteří volali po tom, aby se cena přejmenovala či zrušila: nechtěli mít mezi svými hrdiny člověka podezřelého z účasti na válečných zločinech. Jiní – často Strugholdovi někdejší kolegové a následovníci – se ho zastávali.
Připomínali, že Spojeným státům obětavě sloužil a že žádný soud jeho vinu neprokázal. Při debatách padala silná slova. Bývalý výkonný ředitel asociace Russell Rayman označil Strugholda za „součást velkého vražedného stroje“ a žádal vymazání jeho jména z ceny.
Naopak jiní líčili Strugholda jako čistého vědce, bez něhož by Amerika možná nepředstihla Sověty ve vesmírných závodech. Strugholdův přítel a kolega Dr. Mark Campbell prohlásil: „Nebýt jeho, nejsme tam, kde jsme ve vesmíru; nebyl to žádný válečný zločinec.“
Emoce v odborné komunitě vřely. Nakonec v roce 2013 – téměř půlstoletí od prvního udělení – byla Cena Hubertuse Strugholda definitivně zrušena. Stejně tak německá společnost pro leteckou medicínu již dříve zrušila svou Strugholdovu cenu v roce 2004. Jméno kdysi oslavovaného vědce se stalo přítěží.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Hubertus_Strughold
https://news.uchicago.edu/big-brains-podcast-secret-nazi-past-and-billionaire-future-us-space-innovation
https://spacemedicineassociation.org/download/journal_archives/member_historical_archives/Strughold%20ASEM%20Article.pdf
https://www.raoulwallenberg.net/press/2006-press/former-nazi-removed-space-hall/
https://www.aero-news.net/index.cfm?do=main.ajTextPost&id=f684dd0e-60c2-4c4c-89bb-67fab1639c07
https://www.tolmein.de/bioethik/details/artikel/der-nuernberger-aerzteprozess-und-die-neue-debatte-ueber-menschenversuche-1113.html
https://spacemedicineassociation.org/download/strughold_award_documents/Strughold-Accomplishments.pdf
