Irena Sendlerová zachránila 2500 židovských dětí. Svět na ni poté zapomněl.

Na druhé straně je nepředstavitelné peklo varšavského ghetta v roce 1942. Vězení o rozloze pouhých 1,3 čtvereční míle, kde bylo namačkáno téměř půl milionu duší a kde každý měsíc umíralo 5 000 lidí hladem a nemocemi. Dva světy, oddělené oceánem a půlstoletím, které by se nikdy neměly protnout. A přesto se tak stalo.

Všechno začalo jedním mužem a jedním citátem. Učitel dějepisu Norm Conard měl nad tabulí ve své třídě pověšené motto, větu z Talmudu, která formovala jeho pedagogiku: „Kdo změní jednoho člověka, změní celý svět.“.

Jednoho dne podal třem svým studentkám – Megan Stewartové, Liz Cambersové a Sabrině Coonsové – záhadný výstřižek z časopisu U.S. News and World Reportz roku 1994. Obsahoval jedinou, neuvěřitelnou větu: „Irena Sendlerová zachránila 2 500 dětí z varšavského ghetta.“.

Ta věta nedávala smysl. Jak mohla jedna žena zachránit více lidí než slavný Oskar Schindler, jehož příběh znal celý svět, a přesto být naprosto vymazána z historie?. Bylo to číslo, 2 500, pouhý překlep, jak se učitel i studentky zpočátku domnívali?. Tak se zrodila dvojí záhada, která pohltila jejich životy.

První byla historická: co přesně Irena udělala? A druhá, ještě znepokojivější: proč byla zapomenuta?

Pro studentky Megan, Liz a Sabrinu – dvě deváťačky a jednu studentku jedenáctého ročníku – byl holocaust něco vzdáleného, tragédie jiných lidí na jiném kontinentu. Jejich svět byla škola, rodina a běžné starosti mladých dívek.

Nebyly zatíženy složitou politickou historií poválečného Polska ani jizvami studené války. Díky tomu mohly k příběhu, pohřbenému pod desítkami let politického útlaku a společenského traumatu, přistoupit s čistým štítem. Jejich úkol byl zpočátku prostý: vytvořit projekt pro Národní den historie, soutěž, která měla studenty povzbudit k hlubšímu zkoumání minulosti.

Když jim jejich učitel, pan Conard, ukázal onen krátký článek, něco je zaujalo. Číslo 2 500 bylo tak obrovské, že se zdálo nemožné. „Musí to být překlep,“ říkali si. Ale co když ne? Tato otázka je poháněla.

Ponořily se do výzkumu s odhodláním, které překvapilo i jejich učitele. Pročetly tisíce stran materiálů, kontaktovaly historické společnosti a nadace.Postupně se před nimi začal odkrývat obraz pekla na zemi – varšavského ghetta, kde byly rodiny trhány na kusy a smrt byla všudypřítomná. Dozvěděly se o neuvěřitelném riziku, které podstupoval každý, kdo se odvážil Židům pomoci – okamžitá poprava pro celou rodinu. A uprostřed toho všeho se vynořila postava Ireny Sendlerové a tajná odbojová organizace zvané Żegota.

Už to nebyl jen školní projekt; stalo se to jejich posláním. Rozhodly se, že nejlepším způsobem, jak Irenin příběh sdělit, bude divadelní hra. Nazvaly ji „Život ve sklenici“ – přímý odkaz na geniální a zároveň zoufalou metodu, kterou Irena používala k uchování skutečných jmen dětí, jež zachránila. Tento tvůrčí akt byl jejich prvním krokem k „záchraně zachránkyně“.

S každým dalším představením a každou další stránkou výzkumu rostla jejich úcta k Ireně. Byly přesvědčeny, že taková hrdinka musela zemřít během války nebo krátce po ní. Jejich další logický krok byl tedy najít její hrob. Chtěly uctít její památku, položit květiny na místo jejího posledního odpočinku.

Začaly systematicky prohledávat záznamy hřbitovů a obrátily se na organizace, jako je Židovská nadace pro spravedlivé, s prosbou o informace, kde by mohla být pohřbena.Netušily, že toto pátrání po smrti je přivede k největšímu šoku jejich života – k objevu samotné zapomenuté hrdinky.

Irena Sendlerová se narodila v roce 1910 a její hodnoty formoval její otec, Stanisław, lékař, který zasvětil svůj život pomoci druhým. Zemřel na tyfus, kterým se nakazil při léčbě chudých židovských pacientů, které ostatní lékaři odmítli ošetřit. Před svou smrtí vštípil mladé Ireně zásadu, která se stala jejím životním krédem a která se v jejím příběhu opakuje jako refrén:

„Když vidíš někoho tonout, musíš skočit a zachránit ho, i když neumíš plavat.“. Naučil ji také, že lidé se dělí pouze na dobré a zlé, a že jejich rasa, náboženství nebo národnost nehrají žádnou roli. Její odvaha tedy nebyla jen reakcí na hrůzy války, ale přirozeným projevem její identity, hluboce zakořeněné v soucitu a spravedlnosti.

Když v roce 1939 nacisté vtrhli do Polska a v roce 1940 uzavřeli varšavské ghetto, Irena, tehdy sociální pracovnice, okamžitě začala jednat. Zpočátku pašovala jídlo, léky a peníze svým židovským přátelům a kolegům uvězněným za zdí. Brzy si uvědomila, že to nestačí.

Získala povolení ke vstupu do ghetta pod záminkou kontroly šíření tyfu – nemoci, které se nacisté panicky báli. Při svých návštěvách nosila na paži Davidovu hvězdu na znamení solidarity s trpícími. To, co viděla, popsala jako „peklo, které se nedá popsat“. Děti umírající hlady na ulicích, zoufalství v očích rodičů – to vše ji přimělo k radikálnímu rozhodnutí.

Irena se připojila k podzemní Radě pro pomoc Židům, známé pod krycím jménem Żegota. Tato organizace, podporovaná polskou exilovou vládou v Londýně, byla jedinečným příkladem organizovaného odporu. Irena, pod krycím jménem „Jolanta“, se stala vedoucí dětské sekce.

Zorganizovala síť přibližně 25 spolehlivých dobrovolníků, převážně žen, jejichž úkolem bylo pašovat židovské děti z ghetta a zajistit jim bezpečí. Její síť fungovala s neuvěřitelnou efektivitou a odvahou v srdci nacisty okupovaného území.

Nejtěžší částí její mise nebylo přelstít nacistické stráže, ale přesvědčit židovské rodiče a prarodiče, aby se vzdali svých dětí. Byla to nepředstavitelně krutá volba. Irena jim nemohla slíbit nic jistého, jen malou, mihotavou naději na přežití.

Musela jim říct tu nejstrašnější pravdu: že pokud děti zůstanou, zemřou buď v ghettu, nebo ve vyhlazovacích táborech. Scény, které se odehrávaly za zavřenými dveřmi, byly plné slz, agónie a tichého loučení.

„Někdy jsme museli ty nešťastné rodiny opustit, aniž bychom od nich děti vzali,“ vzpomínala později. „Když jsem se tam druhý den vrátila, často jsem zjistila, že všichni byli odvezeni… do táborů smrti.“.

Metody záchrany byly stejně odvážné jako děsivé. Děti byly pašovány v sanitkách ukryté pod nosítky, v rakvích, v bednách na nářadí, v pytlích na brambory nebo dokonce skrze kanalizační stoky. Kojencům se podávaly uspávací prostředky, aby jejich pláč neprozradil operaci. Každý takový útěk byl malým zázrakem, vykoupeným obrovským rizikem.

Irena věděla, že záchrana života je jen polovina úkolu. Chtěla dodržet slib daný rodičům – že se jednoho dne jejich děti dozvědí, kým skutečně jsou. Na tenké proužky hedvábného papíru proto pečlivě zapisovala původní jména dětí a jejich nové, falešné identity.

Tyto seznamy pak vkládala do skleněných lahví a zavařovacích sklenic. Sklenice zakopala pod starou jabloní na zahradě své přítelkyně, přímo naproti německým kasárnám. Byl to zoufalý, ale geniální archiv paměti, křehká záruka, že identita 2 500 dětí nebude navždy ztracena. Byla to sázka na budoucnost, na svět, ve kterém bude opět záležet na pravdě.

Irenin příběh se vrací do nejtemnějšího okamžiku jejího života. Je 20. října 1943, den jejích jmenin. Do jejího bytu vtrhne gestapo. Byla prozrazena.

Je převezena do nechvalně proslulé věznice Pawiak, místa, odkud se téměř nikdo nevrátil živý. Zde je brutálně mučena. Její vlastní slova, zaznamenaná o desítky let později, popisují hrůzu s mrazivou prostotou:

„Zmlátili mě. Mučili mě. Proto mám, víte, špatné nohy.“. Gestapo jí zlomilo nohy a chodidla, ale ona nepromluvila. Nevyzradila jméno jediného spolupracovníka ani jediné dítěte. Je odsouzena k trestu smrti zastřelením.

Żegota se však o osudu své klíčové agentky dozvěděla. Věděli, že Irena je jediná, kdo zná zakódované seznamy a umístění dětí. Její smrt by znamenala, že 2 500 dětí by navždy ztratilo svou identitu. V den plánované popravy, kdy ji strážný vede na nádvoří, se stane nemožné.

Muž, kterého Żegota podplatila, ji místo na popraviště odvede na ulici a přikáže jí, aby utekla. Její jméno je druhý den vyvěšeno na veřejných seznamech popravených. Irena Sendlerová je pro nacisty oficiálně mrtvá. Zbytek války prožije v ilegalitě, neustále se skrývající, stejně jako děti, které zachránila.

Studentky, stále pátrající po Irenině hrobě, obdrží dopis od Židovské nadace pro spravedlivé. Obsah je strohý, ale jeho dopad je jako výbuch bomby: Irena Sendlerová je naživu. Žije ve Varšavě. Hrdinka, kterou oplakávaly a jejíž památku chtěly uctít, je devadesátiletá žena z masa a kostí. Šok je nepopsatelný. Jejich historický projekt se právě stal současností.

Dívky, stále v ohromení, okamžitě píší Ireně dopis. Popisují svou hru, vyjadřují svůj obdiv a ptají se na detaily jejího života. „Jste jednou z největších žen minulého století,“ píší. Odpověď, která přijde, je psaná polsky a studentky si ji musí nechat přeložit od polského studenta z místní vysoké školy. Když konečně slyší její slova, jsou ohromeny její pokorou a vděčností. Irena jim píše:

„Mé dojetí je zastíněno skutečností, že nikdo z okruhu mých věrných spolupracovníků, kteří neustále riskovali své životy, se nedožil toho, aby se mohl těšit ze všech poct, které nyní připadají mně… Nenacházím slov, abych vám poděkovala, mé drahé dívky… “.

Sen o setkání s Irenou se zdál být finančně nedosažitelný. Dívky sice na svých představeních vybíraly peníze, ale na cestu do Polska to nestačilo. Zlom nastal v lednu 2001. Po jednom z představení hry „Život ve sklenici“ v nedalekém městě se s nimi setkal židovský podnikatel a filantrop z Kansas City.

Byl příběhem tak hluboce pohnut, že jim položil jednoduchou otázku: „Chcete se s ní setkat?“ Když přikývly, slíbil jim, že peníze sežene. A dodržel slovo. Během pouhých 24 hodin získal dostatek prostředků na cestu pro studentky, jejich učitele a několik rodičů do Varšavy.

V květnu 2001 se sen stal skutečností. Setkání v malém varšavském bytě bylo plné emocí. Drobná žena, vysoká sotva metr a půl, je pevně objala. Během jejich rozhovoru neustále odmítala jakékoli označení za hrdinku. Vždy zdůrazňovala, že zásluhy patří celé její síti spolupracovníků a především židovským rodičům, kteří učinili tu nejvyšší oběť.

„Hrdinové byli ti rodiče a prarodiče, kteří se vzdali svých dětí, oni byli skutečnými hrdiny,“ opakovala. Studentky jí předaly velkou růžovou papírovou srdcovku podepsanou všemi studenty z jejich školy v Uniontownu.

Návštěva amerických studentek se stala v Polsku mediální senzací. Polský tisk je nazval „zachránkyněmi zachránkyně“. Jejich projekt prolomil desítky let trvající ticho. Právě zde se odhaluje klíčový důvod, proč byl Irenin příběh tak dlouho neznámý. Poválečná komunistická vláda v Polsku, dosazená Sovětským svazem, brutálně pronásledovala členy polské Zemské armády (Armia Krajowa) a všech odbojových skupin loajálních exilové vládě v Londýně, včetně Żegoty.

Hrdinové jako Irena byli považováni za nepřátele státu, byli vyslýcháni, vězněni a někteří dokonce popraveni. Komunistická propaganda je označovala za „reakční živly“ a „fašisty“, které je třeba „bez milosti odstranit“. Jejich příběhy byly systematicky potlačovány a vymazávány z oficiální historie.

Mezinárodní pozornost, kterou studentky vyvolaly, byla nezastavitelná. Polsko začalo svou hrdinku znovu objevovat. Irena Sendlerová byla vyznamenána Řádem bílé orlice, nejvyšším polským státním vyznamenáním, a v roce 2007 byla nominována na Nobelovu cenu za mír. To, co začalo jako školní projekt v malé kansaské škole, skutečně „změnilo Polsko“. Tři dospívající dívky, které se jen snažily pochopit jednu větu z novinového výstřižku, vrátily národu jednoho z jeho největších hrdinů.

Přátelství mezi Irenou a studentkami přetrvalo. Navštívily ji ještě několikrát a udržovaly s ní vřelý vztah až do její smrti 12. května 2008 ve věku 98 let. V dojemné shodě okolností je toto datum zároveň dnem narozenin Megan Stewartové, dívky, která Irenu ztvárnila na jevišti a jejíž život se s Ireniným tak hluboce propojil.

Zdroje:

https://moralheroes.org/irena-sendler/

https://www.lowellmilkencenter.org/programs/projects/view/life-in-a-jar/storytellers

https://www.patriotspoint.org/events/life-jar-irena-sendler-project

https://holocaust.georgia.gov/irena-sendler

https://www.jackmayer.net/life-in-a-jar

https://www.polskieradio.pl/395/7784/artykul/3484464,poland-marks-83rd-anniversary-of-home-army-honors-wwii-resistance-fighters

https://en.wikipedia.org/wiki/%C5%BBegota

https://en.wikipedia.org/wiki/Irena_Sendler

https://www.youtube.com/watch?v=udSn4kY65_w