Článek
Píše se rok 1918 a na scéně se objevuje nečekaná zbraň: devatenáct mladých mužů z kmene Čoktavů, kteří používají svůj mateřský jazyk jako neprolomitelný kód.
Nepřítel naslouchá
Na západní frontě zuří poziční válka a každé slovo může rozhodnout o životě či smrti. Spojenci se zoufale snaží udržet své rozkazy v tajnosti, jenže Němci jsou mistry v odposlechu – dokonale rozumí angličtině a podařilo se jim rozluštit většinu běžných šifer spojenecké armády.
Telefonní linky natažené mezi zákopy jsou neustále tajně napojovány německými agenty. Jakákoli nešifrovaná zpráva tak okamžitě prozradí nepříteli polohu jednotek či plánovaný útok. Američtí velitelé musí volit: buď posílat zprávy přímo a riskovat, že je Němci uslyší, nebo je složitě šifrovat a ztrácet drahocenný čas.
Koncem října 1918, během mohutné ofenzívy spojenců, se zdá, že Němci mají navrch – znají každý krok protivníka dopředu. Situace volá po novém nápadu, téměř zázraku, který by odposlechům učinil přítrž.
Nečekaný nápad
Tím zázrakem se stali mladí Čoktavové sloužící v 36. pěší divizi americké armády. V této jednotce z Texasu a Oklahomy bylo několik příslušníků kmene Čoktavů – indiánského národa z jihovýchodní části USA. Mnozí z nich se přitom doma setkali s diskriminací a byli ve školách nuceni zapomenout svůj rodný jazyk.
Teď se však právě jejich mateřská řeč nečekaně ukázala být tím, co armáda potřebovala. Podle jedné verze si důstojník, plukovník Alfred Wainwright Bloor, náhodou všiml dvojice vojáků, jak se baví neznámým jazykem – a uvědomil si, že nerozumí jediné slovo.
Pokud on sám, rodilý mluvčí angličtiny, není schopen jejich řeči porozumět, pak Němci na drátě nebudou mít nejmenší šanci. Podle jiné vzpomínky přišel s nápadem sám jeden z Čoktavů: vojín Albert Billy údajně navrhl svým velitelům, aby indiáni zkusili komunikovat přes telefon ve své čoktawštině.
Ať už myšlenka vznikla jakkoli, důstojníci neváhali a rozhodli se experimentovat s živoucím kódem – lidskými hlasy hovořícími neznámou řečí.
Ještě téhož dne byli vybráni první čtyři muži – rodilí mluvčí čoktawského jazyka – a rozděleni ke spojovacím úsekům. Velitelé jim svěřili citlivý úkol: mají přes polní telefony tlumočit rozkazy v čoktawštině. V narychlo improvizovaném systému se každý z těchto „kódových mluvčích“ stal živým enkodérem a dekodérem.
Jeden Čoktav hlásil zprávu z velitelství v rodném jazyce a druhý na druhém konci linky překládal hlášení zpět do angličtiny pro příslušného velitele jednotky. První ostrá zkouška tohoto nápadu nastala 26. října 1918 ve francouzském Champagne, kde se americká 36. divize chystala k ústupu z vyčerpávajících bojů.
Bloor vydal choulostivý rozkaz stáhnout dvě roty 2. praporu z nebezpečné pozice u vesnice Chufilly – a právě tento příkaz poprvé předal po telefonu čoktawský kode talker. Němci sice jako obvykle hltali každé slovo na lince, ale tentokrát slyšeli jen nesrozumitelnou směs hlásek.
Výsledek? Spojenecké jednotky se stáhly nepozorovaně a bez ztrát. „Nepřítel byl zcela zmatený a z odposlechu vůbec nic nezískal,“ konstatoval později spokojeně plukovník Bloor. První indiánský kód obstál na výbornou.
Šifrované zprávy v jazyce Čoktavů
Po úspěchu první akce se sbor čoktawských radiotelegrafistů rozrostl. Z původní hrstky osmi mužů, kteří byli nasazeni okamžitě, se postupně utvořila skupina celkem devatenácti čoktawských vojáků.
Armáda je rozptýlila po různých jednotkách na frontě, aby byl u každé důležité telefonní linky alespoň jeden mluvčí čoktawštiny. Tito mladíci nadále sloužili jako běžní vojáci, ale když šlo do tuhého, chopili se telefonních sluchátek. Během následujících dnů pomohli zašifrovat desítky zásadních hlášení – od přesunů jednotek až po souřadnice pro dělostřeleckou palbu.
27. října byly čoktawské hlasy využity k koordinaci překvapivého protiútoku na německé pozice v lokalitě zvané Forest Farm. Němci, zvyklí dosud předvídat americké manévry, tentokrát netušili, co se děje. Spojenecká dělostřelecká palba i pěchotní útok je zastihly nepřipravené.
Během pouhých 24 hodin od nasazení „telefonních bojovníků“ z řad Čoktavů se tak poměr sil na bojišti začal obracet. Do tří dnů ustupovali Němci o několik kilometrů zpět a spojenci přešli do rozhodného útoku. Významný podíl na tomto vítězství nesly právě utajené rozkazy v indiánském jazyce.
Aby čoktawští „tlumočníci“ zvládli přenášet i složitější zprávy, museli bleskově vymyslet ekvivalenty pro vojenské termíny, které jejich mateřský jazyk neznal. Například pro slovo batalion (prapor) použili opis „dvakrát velká skupina“, pro dělostřelectvo zavedli výraz odpovídající „velká puška“ a kulomet označovali jako „malá puška, která střílí rychle“.
Pojmy pro hodnosti, jednotky či zbraně si takto dohodli předem. Někdy si vypomohli i jednoduchými šiframi – třeba jednotlivé prapory označovali čísly jedna, dvě a tři v podobě počtu zrnek kukuřice. Vytvořili tak jedinečný hybridní kód: byl založen na běžné čoktawštině, ale obohacen o krycí slova a znamení pro potřeby moderního boje.
Díky tomu dokázali přeložit prakticky jakoukoli zprávu z angličtiny do své řeči a zase zpět. To vše navíc velmi rychle – rozhodně rychleji, než kdyby se používaly tehdejší mechanické šifrovací stroje či složité kódové knihy.
Zmatená německá rozvědka
Čoktawština se ukázala jako neproniknutelný jazykový štít. Šance, že by Němci tato slova rozluštili, byla prakticky nulová – jak trefně poznamenal plukovník Bloor, pravděpodobnost byla „jedna k milionu“. Jednalo se o jazyk izolované komunity, který neexistoval v psané podobě a žádný Evropan se ho neměl kde naučit.
Německé rozvědce tak byly veškeré odposlechnuté hovory k ničemu. Zaskočení nepřátelští důstojníci zprvu ani netušili, co se děje – zaslechli jen nesrozumitelný proud slov, jaký nikdy předtím na bojišti nezazněl. Není divu, že zajatí němečtí důstojníci po takovém fiasku nevěřili vlastním uším.
Jeden z nich zoufale vznesl dotaz: „Jaká národnost to včera v noci mluvila ?“ – na což mu americká strana s úsměvem odvětila: „Pouze Američané.“. Nepřítele mátlo, že slyší anglickou intonaci hlasů, a přesto nerozumí jedinému slovu.
Německé velení záhy pochopilo, že narazilo na zcela nový způsob šifrování, proti kterému nemá obranu. Během posledních válečných týdnů se už vůbec nepodařilo odposlechnout ani rozluštit žádnou důležitou spojeneckou komunikaci vedenou přes čoktawské „mluvící kódy“.
Nasazení čoktawských code talkers přišlo v posledních týdnech první světové války, ale o to cennější výsledky přineslo. Jejich zakódované hovory zajistily spojencům taktickou výhodu v několika rozhodujících střetnutích na podzim 1918. Velitelé mohli opět rychle koordinovat útoky telefonem, aniž by se báli prozrazení plánů.
Historici se shodují, že tito indiánští vojáci svým přispěním uchránili bezpočet životů spojeneckých vojáků – a možná i uspíšili pád nepřítele. Německé armádě už se do konce války nepodařilo tento originální kód prolomit. P
Přesto po válce upadla jejich mise do zapomnění. Vojáci zůstali skromní a armáda navíc uvalila na celou operaci přísné tajemství – co kdyby se podobný trik hodil znovu? A hodil se. O dvě desetiletí později totiž sehráli podobnou úlohu ve druhé světové válce proslulí Navažové, kteří pomohli americké námořní pěchotě v Tichomoří. To už je ale jiná kapitola válečné historie.
Zdroje:
https://www.okhistory.org/historycenter/militaryhof/inductee.php?id=19
https://tmd.texas.gov/before-there-were-wind-talkers-texas-had-the-choctaw-code-talkers
https://www.choctawnation.com/wp-content/uploads/2022/06/code-talkers-educational-booklet.pdf
https://en.wikipedia.org/wiki/Choctaw_code_talkers
https://www.thenmusa.org/articles/world-war-i-code-talkers/
