Článek
Narodila se 12. června 1941 v Praze na Vinohradech, uprostřed temné válečné doby. Přesto Madla – jak jí od dětství všichni říkali – vyrůstala v překvapivě slunečném světě. Byla jedináček, a rodiče, dobře situovaný stavební inženýr a jeho žena, jí podle jejích slov vytvořili „přepychové dětství“.
Maminka nepracovala a věnovala se dceři. V domácnosti Drahokoupilových se prý nikdy nehádalo, místo toho byl svět plný smíchu a porozumění. „Odborníci říkají, že se povaha formuje v prvních pěti letech života. Všichni příbuzní a známí, kteří k nám přicházeli, měli dobrou náladu“, vzpomínala Marie po letech na bezpečný rodinný kruh, který ji naučil životnímu optimismu.
V rodném listě má sice jméno Marie – po babičce z otcovy strany – ale maminka prosadila Magdalenu, takže celý život jí nikdo neřekl jinak než Madla.
Už od druhé třídy recitovala básničky a hrála ochotnické divadlo v dramatickém kroužku. Talent a lásku k herectví v ní zažehla právě matka, nadšená ochotnice, která malou Madlu seznámila s významnými herci své doby – Jiřím Plachým a Hanušem Theinem.
Jako dítě se Marie stala členkou Dismanova dětského rozhlasového souboru, což byla výjimečná průprava pro budoucí uměleckou dráhu. Ve válečných a poválečných letech neměla rodina mnoho hraček ani luxusu, ale dívka z Vinohrad to nevnímala nijak trpce – měla milující rodiče a svět fantazie, do nějž unikala s poezií a divadlem.
Na střední škole v Kubelíkově ulici v Praze samozřejmě nechyběla v dramatickém souboru. Dokonce ještě jako studentka získala svou první malou filmovou roli ve snímku Štěňata.
Mohlo by se zdát, že její cesta k herectví byla přímočará, ale mladá Marie zvažovala i opačný pól života – původně se chtěla stát lékařkou a zasvětit kariéru medicíně. Když však udělala talentové zkoušky na DAMU, lékařský plášť nechala být.
Chladné krásky
Na Divadelní fakultě Akademie múzických umění (DAMU) patřila ke skvělému ročníku. Jejími spolužáky byli například budoucí hvězdy Iva Janžurová či Miroslav Nohýnek a učili ji mistři herectví jako Vlasta Fabiánová nebo Vítězslav Vejražka.
Absolvovala v roce 1963 a závěrečným představením byla hra Dvanáct, již pro ně na tělo napsal dramatik Pavel Kohout. Přestože mladá herečka dostala umístěnku do oblastního divadla v Karlových Varech, nakonec nastoupila do menší scény v Kolíně, kde odsloužila dvě sezóny.
Pražské děvče však táhlo srdce zpět do hlavního města – jakmile to šlo, využila první příležitosti a získala angažmá v libeňském Divadle S. K. Neumanna (dnešní Pod Palmovkou). Této pražské scéně zůstala věrná až do roku 1980.
Divadlo, televize, film – v druhé polovině 60. let měla práce nad hlavu a přesně to ji naplňovalo. „Etapa do třiceti let mi utekla velice rychle, naplněná prací. Dopoledne zkouška v divadle, odpoledne rozhlas nebo televize, večer představení a v noci učení textů“ líčila svůj hektický denní rytmus, v němž téměř nebylo místo pro osobní život.
Už během studií na DAMU si zahrála menší role ve filmu a brzy se začala objevovat i v televizi. Její herecké vklady směřovaly specifickým směrem: více než cokoli jiného ji bavilo ztělesňovat elegantní dámy, často bohaté a manipulativní ženy oplývající sebevědomím a silnou osobností.
Naopak role maminek či ctnostných manželek ji nelákaly – připadaly jí ploché a nudné. Režiséři toto rozpětí brzy rozpoznali a začali ji obsazovat převážně do postav krásných, leč chladných a osudových žen.
Vrcholnou příležitost na filmovém plátně dostala v roce 1969, kdy režisér Václav Gajer hledal představitelku femme fatale do psychologického dramatu Flirt se slečnou Stříbrnou. Drahokoupilová v něm ztvárnila nepřístupnou, přitažlivou Lenku Stříbrnou, kterou se marně snaží svést provinční donchuán v podání Jana Kačera.
Byla to první a vlastně poslední hlavní role, která jí ve filmu připadla – ale dokonale využila svůj půvab a tajemný výraz. Obecenstvo si ji zapamatovalo jako půvabnou ženu s ledovým pohledem, která na jevišti i před kamerou intrikuje, svádí nebo dokonce vraždí, zkrátka většinou zosobňuje záporné hrdinky.
Svým zjevem a charismatem směle konkurovala světovým sex-symbolům té doby – mnozí ji přirovnávali k italské Sophii Loren nebo francouzské Brigitte Bardot.
V polovině 70. let znalo Marii Drahokoupilovou už široké publikum. Nejen díky filmu a častým televizním inscenacím, ale i poněkud nečekaně díky vzdělávací show: spolu s kolegyní Irenou Kačírkovou se stala tváří televizního kurzu francouzštiny.
Ačkoli zpočátku francouzsky neuměla, rychle se naučila základy a brzy v elegantním televizním studiu učila diváky vyslovovat „bonsoir, messieurs“ a „bonne nuit, mesdames“. V době tuhé normalizace představoval tento pořad malé okénko do západního světa a těšil se oblibě větší, než bychom od jazykového kurzu čekali.
Ironií osudu tak herečka, která nikdy nehrála „soudružky“ ani prosté ženy z lidu, vstoupila do povědomí národa coby průvodkyně po tajích cizí řeči – a také jako okouzlující kráska, která ztělesňovala cosi kosmopolitního a zakázaně lákavého.
Osamělá mezi obdivovateli
Veřejnost ji měla za jednu z nejvíce sexy hereček své doby. Muži na ní mohli oči nechat – a ženy možná trochu tiše záviděly její aristokratický půvab. Jenomže za oponou slávy zůstávala Marie dlouho sama.
O pozornost nápadníků sice nouzi neměla; během studia na DAMU například prožila romance se spisovatelem Pavlem Kohoutem či s charismatickým psychiatrem Miroslavem Plzákem. Okouzlení to však byla krátká a pomíjivá. Hereččin pracovní zápřah a svobodná duše nepřály usedlému rodinnému životu – zkoušela jednu roli za druhou a na vážný vztah či děti nezbýval čas.
Trvalo velmi dlouho, než potkala toho pravého, a když už se někdo zdál být osudový, stejně to nevyšlo. Sama Marie nevěřila, že je pro muže skutečně přitažlivá; paradoxně se o svém půvabu dozvídala spíše nepřímo, třeba od manželek kolegů, které jí s úsměvem svěřovaly, že jejich muži jsou do ní potají blázni. Možná právě aura nedostupné osudové ženy mnohé ctitele odrazovala.
„Madlo, ty to máš těžký. Holky ti závidí, ale ony se všechny dobře vdají – a na tebe si troufnou jenom grázlové,“ řekl jí jednou trpce v žertu herecký kolega Jan Faltýnek. Tahle slova v sobě nesla kus pravdy.
Marie Drahokoupilová přiznala, že lásce často a ráda podlehla, ale opravdové štěstí v ní dlouho nenacházela. A tak se poprvé vdávala až ve svých 39 letech – v době, kdy už mnohé její vrstevnice dávno vozily kočárky.
Láska, která všechno změnila
Osudovou lásku potkala nečekaně na filmovém festivalu v Karlových Varech koncem 70. let. Šarmantní Rakušan Erwin Neuhart, obchodní zástupce jedné firmy, ji tam okouzlil galantním vystupováním. O Mariině herecké slávě mnoho nevěděl, možná i proto se k ní choval bez předsudků a nebál se projevit city naplno.
Pro herečku, která byla léta obletovaná spíše z povzdálí, to bylo jako závan čerstvého větru. Zamilovala se. Svatba však nebyla jednoduchá. Psal se rok 1980 a československé úřady nedůvěřivě hleděly na sňatky s cizinci. Marie dokonce před svatbou nesměla vycestovat do Vídně, aby se seznámila s budoucí tchyní.
Povolení ke sňatku s cizím státním příslušníkem trvalo nekonečné tři měsíce – režim tak ženám dával „čas na rozmyšlenou“, zda opravdu chtějí provdat svůj život za cizinu. Navzdory překážkám si Marie a Erwin nakonec řekli své „ano“, ale místo pohádky začal příběh plný stínů.
Téměř čtyřicetiletá herečka se ocitla na životní křižovatce. Manžel byl z Vídně, a tak se rozhodla udělat radikální řez – opustila své milované divadlo Pod Palmovkou, dala výpověď a odstěhovala se za mužem do Rakouska. Fakticky tím ukončila svou slibnou kariéru v Československu. Z talentované herečky na vrcholu sil se ze dne na den stala žena v domácnosti v cizí zemi.
Vídeň si sice rychle zamilovala; připadala jí vstřícnější a veselejší než ponurá atmosféra normalizační Prahy – v parcích tam cizí lidé zdravili a usmívali se, člověk si nepřipadal sám. Jenže doma, za zavřenými dveřmi společného bytu, byl její manžel k nepoznání. To, co se zpočátku jevilo jako vášnivá láska, se postupně proměnilo v lhostejnost a odcizení.
Erwin se choval úplně jinak, než jak ho poznala ve společnosti – jako by se s každým zavřením dveří stal jiným člověkem. Křehká herečka v sobě musela najít velkou vnitřní sílu, aby vydržela po jeho boku. Jedinou skutečnou útěchou jí bylo, že manžel býval díky práci často mimo domov.
Brzy se ukázalo, že sňatek s cizincem jí štěstí nepřinesl – ba naopak, postupně ji připravil o všechno, co dosud měla. Po svatbě přestala dostávat pracovní nabídky z vlasti; normalizační kultura neměla zájem o herečku „dezertérku“, jež si vzala Rakušana. Ve filmu a televizi pro ni rázem nebylo místo a z hereckých aktivit jí zbyl jen milovaný dabing.
Navzdory nespokojenosti a smutku vydrželo manželství dlouhých třináct let. Marie Drahokoupilová jej nakonec s neblahým tušením definitivně ukončila v roce 1993 rozvodem. Bylo jí přes padesát let a vracela se domů – do země, která mezitím přestala být komunistická a prošla bouřlivými změnami.
Návrat domů
Když se po pádu železné opony vrátila zpět do vlasti, čekala ji studená sprcha. Z někdejší herecké hvězdy se stala neznámá tvář v novém světě. Její profesní kontakty byly dávno zpřetrhané a filmový i televizní průmysl 90. let měl své nové idoly.
Drahokoupilová rychle pochopila, že na vysněný comeback už to nevypadá. Ani se o něj příliš neusilovala – možná byla unavená bojem, možná jen přijala realitu. Po letech zklamání a ztrát se stáhla do ústraní. Začala znovu úplně od nuly, jako obyčejná žena bez slávy.
Herectví se nevzdala úplně – přijala aspoň drobné role v dabingu a sem tam se objevila v malé episodní úloze v televizi. V českých seriálech si zahrála pár drobných postav a naposledy ji diváci mohli zahlédnout v televizním filmu Past z roku 2020.
Po rozvodu už se znovu nevdala, ale samotu v osobním životě nepoznala. Ve stáří se po jejím boku objevil blízký přítel – „přítele mám a jsem s ním spokojená,“ prozradila s úsměvem, aniž by odhalila jeho jméno.
Když v roce 2016 oslavila pětasedmdesátiny, novináři ji opět přirovnávali k Sophii Loren a konstatovali, že stále vypadá báječně a má elánu na rozdávání.
Otevřeně a lehce ironicky vyprávěla o tom, že bez lásky si život neumí představit. „To nemusí být láska spojená se sexem. Prostě láska jako taková. Něco milovat, něco zbožňovat – to jsem já,“ prohlásila a její tvář se rozzářila.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Marie_Drahokoupilová
https://www.csfd.cz/tvurce/1136-marie-drahokoupilova/biografie/
https://www.kafe.cz/celebrity/marie-drahokoupilova-zivotopis-30000316.html
https://www.tvguru.cz/ceske-sophii-loren-marii-drahokoupilove-je-uz-83-let-stale-je-krasna-a-to-diky-lasce-a-pozitivnimu-pristupu-k-zivotu/
https://zeny.iprima.cz/ceska-sophia-loren-promluvila-strasny-konec-hvezdy-se-nekonal-zari-laskou-111164
