Pavlína Němcová: světová topmodelka, která musela 12 let bojovat o právo na svého syna

Na počátku příběhu stojí malá holčička z Děčína na severu Čech. Narodila se začátkem sedmdesátých let v časech normalizace, do rodiny, která jí dala lásku, hodnoty a pevné zázemí. Maminka Věra učila ruštinu a dějepis, tatínek Miroslav pracoval ve státní správě lodní dopravy – oba se v Děčíně ocitli pracovně a doma vládla přísná, ale laskavá atmosféra.

Pavlína vyrůstala obklopená rodičovskou péčí a se dvěma bratry po boku. Od dětství milovala pohyb a umění – věnovala se baletu, gymnastice i lyžování. V socialistickém Československu nic nenasvědčovalo tomu, že by jednou mohla dobýt svět módy. O dráze modelky tehdy ani nesnila.

Byla pilnou žačkou, rodiče ji vedli k poctivosti a vzdělání. Když Pavlína v dětství s očima doširoka otevřenýma četla knihy a snila, její sny patřily spíše herectví a dobrodružství než pozlátku přehlídkových mol. Netušila, jak nečekaně se její život brzy změní.

Osudný zlom přinesl až konec 80. let. Československo se nadechlo svobody a do země začali pronikat západní módní skauti. Šestnáctiletá Pavlína jednoho dne kráčela pražskou ulicí, když ji oslovila elegantní dáma – Milada Karasová.

Tato známá agentka právě hledala nové tváře pro pařížskou modelingovou agenturu Elite. Pavlína zpočátku nechápala, oč jde – vždyť modeling pro ni byl velkou neznámou. Nabídka však zněla lákavě: cesta do Paříže, města snů, a možnost zkusit něco zcela nového. Dospívající dívce se zrychlil tep. Opravdu bych mohla jet do Paříže? honilo se jí hlavou. Myšlenka navštívit Paříž byla jako splněný dívčí sen a Pavlína se rozhodla tu šanci nepromarnit.

Nebyla to lehká rozhodnutí – rodiče měli obavy pustit dospívající dceru do neznáma. Pavlína je ale dokázala přesvědčit. Slábila, že dokončí školu, a rodičovská láska nakonec zvítězila nad strachem. A tak se na jaře roku 1989 Pavlína ocitla s Miladou Karasovou a další začínající modelkou, krajankou Evou Herzigovou, ve Francii.

Paříž ji přivítala vůní jara a ruchem velkoměsta. Mladá dívka vystoupila z letadla s kufříkem v ruce a očima zářícíma vzrušením i nejistotou. Vzduch voněl příslibem svobody – doma ještě vládl komunismus a tady se před Pavlínou otevíral zcela nový svět.

První týdny v cizině byly hektické a plné dojmů. Pavlína nerozuměla ani slovo francouzsky a dorozumívala se rukama nohama. „Brala jsem to jako skvělý výlet,“ vzpomíná naivní odvahu, s jakou se vrhla do neznáma. Nebála se – nebezpečí si nepřipouštěla. Pařížská agentura se o ni i ostatní dívky starala jako o vlastní.

Pavlína cítila podporu, přesto stesk po domově čas od času zabolel. Když volala rodičům domů do Československa, uklidňovala je: má se dobře a poctivě studuje francouzštinu. Slíbila totiž maturitu dodělat a svým slibům vždy dostála. Často se proto vracela do Prahy, aby složila zkoušky a nezklamala důvěru rodičů.

Mezitím se ale v Paříži naplno rozbíhala její kariéra modelky. Castingy, zkoušky, první menší přehlídky – a brzy si půvabné modrooké brunetky začali všímat i velcí hráči. Nádherná tvář s jemnými rysy a 178 centimetrů vysoká štíhlá postava zaujaly návrháře i fotografy. Pavlína působila křehce, ale ukrývala v sobě nezměrnou vůli a pracovitost, kterou v ní vypěstovali rodiče.

Disciplína, tu jsem měla od dětství, říkávala s vděčností. Když poprvé vyšla na přehlídkové molo v Paříži, třásla se jí kolena, avšak profesionální světlo ramp ji pohltilo. Uvědomila si, že když už tu šanci dostala, musí ji maximálně využít. Skromná česká dívka se začala měnit v sebevědomou mladou ženu schopnou prosadit se mezi světovými topmodelkami.

Pavlínin život v Paříži však netvořily jen přehlídky a focení. Do jejího příběhu záhy vstoupila láska jako z románu. Bylo jí sedmnáct, když se bláznivě zamilovala do charismatického cizince jménem Nicola.

On byl o mnoho let starší, světaznalý, zajištěný – pro okouzlenou dívku představoval oporu i vzrušení. Neváhala a brzy stála před oltářem. V městě zamilovaných se tak Pavlína vdala dříve, než vůbec stihla dospět. Do roka po svatbě přivedla Pavlína na svět syna Alaina. Ve věku osmnácti let se stala matkou a zdálo se, že její pohádka je dokonalá.

Mateřství Pavlínu hluboce proměnilo. „Porodem jsem dospěla, z holčičky se stala žena,“ říkávala později. Mladinká maminka se s něhou starala o malé miminko a byla odhodlaná být dobrou mámou, přestože sama byla téměř dítě. V prvních měsících žila pro syna a rodinu. Jenže jak čas plynul, růžové brýle první lásky se pomalu sundávaly.

Pavlína se konečně naučila plynně francouzsky a najednou svému manželovi skutečně rozuměla – a poznala, jak moc jsou odlišní. Co dříve neviděla, vyplulo na povrch. V sedmnácti si Nicolu vzala okouzlená jeho šarmem, ale v devatenácti vedle sebe místo životního partnera viděla cizího člověka.

Rozdíly mezi nimi byly propastné. On byl usedlý muž ve středních letech, ona teprve objevovala svět a měla hlavu plnou snů. Láska se vytratila a Pavlína náhle pochopila, že takhle žít nedokáže.

Následoval rozpad manželství. Mladá žena sbalila sebe i malého Alaina a odjela od Nicoly pryč, zpátky k rodičům do Čech. Vrátila se do rodného domu v Děčíně s dítětem v náručí, zraněná a vyčerpaná.

Místo nebeské Paříže klid českého maloměsta – Pavlína cítila úlevu, že unikla z nefunkčního vztahu. Netušila však, že to nejtěžší ji teprve čeká. Její odloučení s manželem se proměnilo v rozvodovou bitvu. A v té bitvě měla mladá matka jen pramalé šance.

Rozvodový soud ve Francii byl pro Pavlínu krutým probuzením. Francouzská justice pohlížela na dvacetiletou cizinku, živící se modelingem, s nedůvěrou. Kariéra modelky se úředníkům jevila jako příliš nejistá a Pavlínin věk jako příliš nízký na zodpovědnou výchovu dítěte. Zatímco ona sama už cítila, jak ji mateřství posílilo a naučilo obětavosti, soudci to viděli jinak. A tak padlo ono zničující rozhodnutí: malý Alain byl svěřen do výhradní péče otci.

Pro Pavlínu to byl šok. „S rozvodem mi začalo peklo na zemi,“ přiznala později otevřeně. Ve dvaceti letech přišla o to nejcennější – nemohla dál vychovávat svého syna. Cítila nespravedlnost a obrovskou bolest. Jeden den byla milující mámou, druhý den jí zůstaly prázdné ruce a dětský pokojíček plný hraček, na které nikdo nečeká. Mladá žena však odmítla složit zbraně. Rozhodla se bojovat, i kdyby to mělo trvat roky.

A roky to skutečně trvalo – celých dvanáct let. Pavlína vstoupila do neúnavné právní bitvy o získání syna zpět do své péče. Každé soudní stání, každý zamítnutý návrh, to vše podstupovala s vytrvalostí lvice chránící mládě. „Po každém neúspěchu jsem věřila, že příště už soud rozhodne v můj prospěch,“ vzpomíná.

Co ale mezitím? Pavlína se ocitla prakticky sama – mladičká rozvedená žena v cizí zemi, bez rodiny, bez prostředků. Pokud chtěla jednou dosáhnout spravedlnosti a mít Alaina u sebe, musela se postavit na vlastní nohy. A tak udělala jediné, co v dané situaci mohla: opřela se naplno do práce.

Po mateřské pauze a rozvodu Pavlíně nezbylo než znovu rozjet svou modelingovou kariéru – tentokrát ne už z rozmaru, ale z existenční nutnosti. „Byla to jediná možnost, jak si vydělat peníze a zároveň se soudit o dítě,“vysvětlovala později. Ve dvaceti se tedy vrátila do Paříže, tentokrát ne jako bezstarostná dívka, ale jako odhodlaná matka bojující o syna. Modeling se pro ni stal prostředkem, jak získat finanční nezávislost a stabilitu potřebnou v očích soudu.

A Pavlína se vrhla do práce s neuvěřitelnou vervou. Agentury si rychle uvědomily, jak silnou osobnost v ní mají. Nebyla to už ta plachá Češka, co před pár lety začínala. Životní zkoušky jí dodaly hloubku a odhodlání, které se promítaly i do jejího projevu před objektivem. Její fotky získaly nový náboj – v očích jako by se zračil příběh. Fotografové ji milovali pro profesionalitu, návrháři pro spolehlivost a eleganci.

Devadesátá léta byla zlatou érou topmodelek a Pavlína se vypracovala mezi mezinárodní špičku. Spolupracovala s prestižními agenturami jako Viva či Elite a zakázky na sebe nenechaly čekat. Stala se tváří luxusních značek – objevila se v kampaních Dior, Cartier, Yves Saint Laurent, Celine, ale také kosmetických firem jako Lancaster, Garnier či Wella.

Její půvabná tvář zdobila titulní strany časopisů Harper’s Bazaar, Elle, Cosmopolitan, Marie Claire a dokonce i Vogue. Jeden den pózovala před objektivem Patricka Demarcheliera, jindy kráčela po molu pro Valentina či Jeana-Paula Gaultiera. Z té nesmělé české dívky se stala uznávaná supermodelka.

Navzdory lesku světa módy však Pavlína nezapomínala, proč to všechno dělá. Každý vydělaný honorář pro ni znamenal další zbraň v boji o syna. Dokonce se pokusila pracovat i v Americe: agentura ji vyslala do New Yorku, centra světového modelingu. Tam Pavlína zkusila prorazit znovu a sbírat ještě lukrativnější zakázky. Jenže její srdce zůstávalo v Evropě u synka.

Každý víkend sedala na letadlo z New Yorku do Paříže, jen aby s Alainem strávila aspoň pár hodin. Po čtyřech vyčerpávajících měsících takového života vše vzdala – žádná kariéra nestála za to připravit se o drahocenný čas s dítětem. Odmítala pracovní nabídky z dalekých destinací, Ameriku i jiné kouty světa, aby mohla být co nejblíž synovi a francouzským soudům.

Přesto její pracovní nasazení bylo obdivuhodné. „Modelingu jsem nikdy neholdovala – byl to pro mě jen job jako každý jiný, dělala jsem ho pro peníze,“ prohlásila bez obalu. Svět přehlídek a focení brala profesionálně, ale stála nohama na zemi. Vyhýbala se excesům, nikdy nepropadla večírkům ani drogám, jak bývá v branži úskalím. Držela si odstup a soukromí, v duši měla jiné starosti než skandály.

Odmítala se svlékat pro lacinou slávu – nabídky na focení pro Playboy či erotické projekty zásadně odmítla. „Nikdy jsem se neodhalovala a dělat to nechci,“ řekla pevně. Stejně tak odmítala myšlenku plastických operací: věřila v přirozenou krásu a neměla nikdy potřebu měnit své tělo. Tyto zásady jí možná uzavřely některé cesty k rychlému zviditelnění, ale Pavlína raději zůstala věrná sama sobě.

Když se zpětně ohlédla na devadesátá léta, říkala, že modeling pro ni byl práce jako každá jiná. Přinesl jí však nejen obživu, ale i neocenitelné zkušenosti. Poznala svět, naučila se plynně pět jazyků – vedle rodné češtiny a školní ruštiny zdokonalila francouzštinu, angličtinu i němčinu. Naučila se spoléhat sama na sebe, cestovala po světě, potkávala inspirativní lidi. To všechno z ní dělalo silnějšího člověka. A v neposlední řadě, přes všechen stres, ji práce v módě i bavila: „Nejvíc se mi líbilo poznávání nových míst a lidí. Ty špatné stránky jsem se snažila odsouvat stranou,“ říkala. Přesto uvnitř stále cítila, že tuhle dráhu nevolila z lásky, ale z nutnosti.

Jak šly roky, Pavlína pomalu dospívala v zralou ženu. Modeling má jepičí život a ona dobře věděla, že nebude na výsluní věčně. Když se blížila třicítce, začala přemýšlet, co dál. Jako by v dálce znovu zaslechla ozvěnu dívčího snu – herectví ji lákalo odmalička. Tehdy se však bála o takové ambici vůbec uvažovat. Nyní, po tolika zkušenostech a se synem dospívajícím po boku, si řekla: proč nezkusit splnit i tento sen?

Napřed ale vsadila na jistotu: dokončila vysokoškolská studia práv. Ano, navzdory všem životním peripetiím Pavlína nezapomněla na slib rodičům a na vlastní touhu po vzdělání. Vystudovala práva na prestižní pařížské Sorbonně, a získala tak diplom z mezinárodního práva. Nejedno obočí v módní branži se tehdy pozvedlo – topmodelka s právnickým titulem, to není obvyklé spojení. „Bylo to hlavně kvůli rodičům,“ přiznává skromně, jako by šlo o maličkost. Ale právě tato kombinace krásy a inteligence jí dodala sebevědomí i mimo světla ramp.

S právnickým diplomem v kapse se Pavlína mohla kdykoli vydat úplně jinou cestou. Otevřeně říkala, že nikdy neví, kdy možná jednou opravdu bude právničkou. Zatím však volání umění bylo silnější. Zapsala se do hereckých kurzů v proslulém Actors Studio v New Yorku, kde studovala u uznávaného Jacka Waltzera.

Na rok se vrátila do víru newyorského velkoměsta – tentokrát ne jako modelka, ale jako jedna z mnoha začínajících hereček, které sedí v lavicích, učí se monology a trénují emoce před kamerou. Bylo jí přes třicet a připadala si znovu jako školačka, ale nesmírně ji to naplňovalo. „Být herečkou je podle mých zkušeností mnohem těžší než se stát modelkou,“ poznamenala s pokorou. Přesto cítila, že po letech v modelingu je připravena zkusit něco nového, co bude skutečně její vášní.

Po roční průpravě v New Yorku natočila několik nezávislých filmů v Los Angeles. Nebyly to žádné trháky – spíše studentské a menší projekty jako experimentální krátké filmy Salome’s Kiss či Damaged. Pavlína se tak rozjela ve zcela novém oboru od nuly. Ocitla se na place mezi ostřílenými filmaři a učila se za pochodu. Nešlo jí o slávu, spíš o zkušenosti a radost z tvorby. Po těchto prvních krůčcích před kamerou se vrátila zpět do Evropy, kde přece jen měla jméno a kontakty.

A skutečně – přišla průlomová šance v podobě malého, ale výrazného hereckého angažmá. Francouzský režisér Olivier Dahan natáčel životopisný velkofilm Edith Piaf (La Vie en Rose) o legendární šansoniérce. Pavlína Nemcová uspěla v konkurzu na roli americké novinářky, která v závěru filmu zpovídá stárnoucí Edith Piaf (ztvárněnou Marion Cotillardovou).

Drobná role novinářky na pláži v Malibu – pár minut před kamerou – ale pro Pavlínu znamenala obrovský úspěch. Konečně si zahrála v mezinárodně úspěšném filmu po boku hvězd. Když pak v roce 2007 film Edith Piaf triumfoval (Cotillardová dokonce získala Oscara), s potěšením sledovala Pavlína jeho úspěch. A zároveň netušila, že právě díky této roli si jí vůbec poprvé pořádně všimne i české publikum.

Až do té doby byla Pavlína Němcová paradoxně v rodné zemi téměř neznámá. Zatímco ve světě slavila úspěchy jako modelka a pronikala do filmu, doma v Česku o ní širší veřejnost moc nevěděla. To se změnilo právě po filmu o Edith Piaf. „Díky roli novinářky se o mě najednou začali zajímat i v Čechách,“ líčila Pavlína trochu pobaveně.

Začala dostávat pracovní nabídky z Česka – na focení, na rozhovory, ba dokonce i herecké příležitosti v domácích projektech. „Je to trochu paradox, ty nabídky přišly v době, kdy už se modelingu tolik nevěnuju,“ dodala s úsměvem. V Čechách se stala zajímavou osobností teprve poté, co uspěla venku – osud mnoha talentů, kteří prorazili nejprve za hranicemi.

Pavlína však české pozornosti neunikala – naopak. Po roce 2008 se začala v Česku objevovat často, ať už na společenských akcích, filmových premiérách či módních přehlídkách jako vážený host. Svou mezinárodní zkušeností imponovala domácí scéně. A Pavlína sama cítila, jak ji to táhne zpátky ke kořenům. Po téměř třech desetiletích strávených převážně v Paříži nastal čas návratu domů.

Definitivní rozhodnutí padlo v roce 2016, kdy se Pavlína Němcová natrvalo přestěhovala zpět do Prahy. „První dva roky jsem byla ještě jednou nohou v Paříži, ale teď už jsem trvale v Čechách,“ řekla po svém přesunu. Paříž jí sice učarovala, ale také se za ta léta změnila.

„Město se stalo svým způsobem nebezpečné a hodně jiné,“ vysvětlovala, proč se nakonec těšila zpátky. Pravý domov pro ni byl vždy v Česku – měla tu rodiče, rodinu, rodnou řeč a krajinu dětství. Proto i během dlouhých let v zahraničí dbala, aby syn Alain neztratil kontakt s českou kulturou: každé prázdniny jezdili za prarodiči do Čech, četla mu české knížky, mluvili spolu občas česky. Pavlína by se bývala styděla, kdyby její syn zcela počeštěl.

Návrat do Prahy jí usnadnila i zvláštní shoda okolností. Alain, kterého tak pracně získala do své péče, se mezitím stal dospělým mužem a nakonec i on zakotvil v Praze. Při studiích ekonomie ve Francii získal stáž v České republice a během ní se tu zamiloval do mladé české ženy. Po škole tak syn s partnerkou přesídlili do Prahy natrvalo.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavlína_Němcová

https://www.newstream.cz/newstream-tv/pavlina-nemcova-o-syna-jsem-se-soudila-dlouhych-12-let-pomahala-mi-vira

https://pavlinanemcova.com

https://www.vlasta.cz/clanek/rozhovor-pavlina-nemcova-dobro-funguje-nejlip-20260525.html

https://www.prestigemag.co/2015/12/paulina-nemcova/

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/742632/topmodelka-pavlina-nemcova-bilancuje-vztahy-po-nevydarenem-manzelstvi-nevysly-kvuli-mne.html

https://www.dotyk.cz/magazin/pavlina-nemcova-dnes/