Joe Jenčík: Zámečník, který naučil Prahu tančit. Choreograf V+W zemřel jen dva dny po konci války

Narodil se v říjnu 1893 – do skromných poměrů pražských Královských Vinohrad. Jmenuje se Josef Jan Jenčík, ale svět ho jednou bude znát spíše pod zdánlivě cizokrajným jménem Joe. Dětství nemá právě idylické.

Maminka mu umírá, když je malý chlapec, a Josef vyrůstá s otcem řezníkem a nevlastní matkou v typické činžovní zástavbě vinohradské čtvrti. Už od útlého věku vede rodina Josefa k poctivé práci rukama – ve čtrnácti nastupuje do učení na strojního zámečníka.

Dopoledne tvrdá řemeslná práce v Českomoravské strojírně, večer vyučovací hodiny v průmyslové škole. Mladý Jenčík je šikovný a pečlivý, školu i učení dokončí s vyznamenáním. Získá dobrou průpravu pro dělnickou dráhu a krátce skutečně pracuje jako montér v továrně i v tiskárně.

Přesto v něm cosi zůstává neuspokojeno. V době dospívání navštěvuje se sestrou večerní představení v Národním divadle a jedno z nich mu navždy změní život. Není podstatné, jak se ta inscenace jmenovala - důležité je, že Josef sedí v publiku jako uhranutý. Poprvé vidí balet a v hrudi ucítí jiskru, která se vzápětí rozhoří v plamen.

Vrací se znovu a znovu, prý dokonce sedmdesátkrát zhlédne tutéž baletní scénu, jen aby pochytil každičký pohyb. Když potom zkusmo zvedne paže a zatančí sám v tichu svého pokoje, pochopí, že tohle je jeho svět. Balet a tanec se mu stanou posedlostí.

Jenčík se rozhodne vytrvat. Proti vůli rodičů, kteří by z něj raději měli dobře zajištěného mistra zámečníka, začne v sedmnácti potají docházet na soukromé lekce baletu. Ujímá se ho proslulý italský choreograf Achille Viscusi, tehdejší hvězda pražského baletu.

Josef je sice starší než většina začínajících tanečníků, nemá konzervatorní průpravu, ale nadšení a talent mu nechybí. Během dvou let dře každý den, aby dohnal, co jiní pilují odmalička. A vyplácí se – mladičký tanečník dostává první šanci na velkém jevišti. Roku 1912 odjíždí s Viscusiho souborem do Londýna, kde vystupuje v proslulém revuálním divadle Hippodrome.

Poprvé stojí pod září reflektorů před cizím publikem a nic ho nezastaví. Ani tréma, ani cizí jazyk, ani zranění z náročných akrobatických čísel. Odhodlaný mladík cítí jediné: Tady patřím. Tady chci zůstat.

Po návratu do Prahy v roce 1913 se mu otevírají dveře domovské scény. Nastupuje jako člen baletního sboru Národního divadla. Euforie však netrvá dlouho – Jenčík se záhy nepohodne s baletním mistrem Augustinem Bergerem, konzervativní autoritou vyznávající starou ruskou školu.

Mladý tanečník je ctižádostivý a plný novátorských nápadů, zatímco Berger nesnese odpor či odchylky od tradice. První konflikt na sebe nenechá čekat. Joe, jak si říká i v českém prostředí, raději opouští angažmá, než aby potlačil vlastní názor. Není mu ještě ani dvacet, ale už ví, že nebude dělat kompromisy, které by ho ponižovaly nebo nutily zradit přesvědčení.

Následující rok hledá uplatnění jinde. Přijímá nabídku Městského divadla na Královských Vinohradech, kde záhy získá menší sólové role. Zkouší i štěstí v zahraničí – tančí ve vídeňské Volksoper a Karlstheatru.

Kariéra Josefa Jenčíka se slibně rozbíhá, každý další měsíc mu přináší větší zkušenosti i popularitu u diváků. Pak ale Evropu zachvátí válečné běsnění. V létě 1914 vypukne 1. světová válka a stejně jako tisíce jeho vrstevníků musí i jednadvacetiletý Jenčík obléknout uniformu.

Nadějný tanečník je odvelen na haličskou frontu. V zákopech v Karpatech poznává zcela jiný svět – studený a krutý. Místo potlesku slyší dunění děl, místo vůně divadelních šaten ho dusí pach střelného prachu a bláta. Několikrát si dokonce střihne improvizované vystoupení pro znavené spolubojovníky, když má jednotka chvíli volna v týlu.

Ty okamžiky se stávají ostrůvky světla v moři temnoty. Každý večer usíná s jedinou modlitbou: aby mohl ještě někdy tančit na opravdovém jevišti. V závěru války ho však stihne těžká zkouška – v mrazivé zimě utrpí na frontě omrzliny nohou, které se nehojí. Zdravotní stav je vážný; v polním lazaretu padají slova o možném amputování obou končetin.

Pro tanečníka absolutní noční můra. Jenčík se nevzdává a s pomocí kamaráda lékaře zkouší vše, aby nohy zachránil. Po týdnech bolesti a horeček se stane malý zázrak – léčba zabere a Josef postupně zase cítí prsty u nohou. Když ve 26 letech vychází z války, je vyčerpaný, pohublý a má podlomené zdraví, ale to nejdůležitější mu zůstalo: může chodit, a tedy i tančit.

Zpátky v rodné Praze přichází spolu s mírem i velký hlad po životě. Lidé, unavení hrůzami války, chtějí zapomenout v zábavních podnicích – kabaretech, varieté, tančírnách. Joe Jenčík cítí, že klasický balet zatím musí stranou. Pokud chce uspět a především uživit sebe i rodinu, musí se přizpůsobit duchu nové doby.

Nasazuje tedy civilnější tvář a vrhá se do víru kabaretní scény, která v prvorepublikové Praze jen kvete. Na podzim roku 1918 získává první angažmá v populárním Tabarinu Parlament, což je moderní tančírna v centru města. Ukáže se, že veselá kabaretní čísla mu vyhovují – může do nich vložit svou energii, akrobacii i smysl pro dramatický efekt.

Z Parlamentu brzy přechází do legendární Červené sedmy, prvního českého kabaretu založeného ještě před válkou. Tamní publikum si zamiluje jeho excentrické a expresivní taneční výstupy, jaké do té doby neviděli: bizarně svůdnou Danse macabre, surovou Danse brutale, divoký Apačský tanec inspirovaný pařížským podsvětím, nebo morbidně laděný Tanec s mrtvou, v němž se pohybuje po jevišti s figurínou jako se zosobněním smrti.

Tyto originální kusy šokují konzervativní měšťanské obecenstvo, ale mladší generace jimi nadšeně žije. Jenčík se stává pojmem pražské meziválečné avantgardy.

Na prknech kabaretů a malých scén po celé Praze prožívá Joe intenzivní dekádu. Vystupuje snad všude, kde to žije – v elegantním Rokoku na Václavském náměstí, v kabaretu Lucerna pod legendárním palácem, v malostranské smíchovské Aréně, v pařížsky laděném baru Grand Gri-Gri.

Publikum ho obdivuje pro odvahu bořit hranice umění. Jeho tance balancují mezi baletem a akrobacií, mezi krásou a drsnou karikaturou. Vymýšlí ohromující choreografické obrazy pro velká jeviště i masové akce pod širým nebem. Už roku 1923 na Jubilejní výstavě v Holešovicích se podílí na monumentální pohybové skladbě Nová Oresteia.

Později, v roce 1927, ohromí davy choreografií Prací ke svobodě na II. dělnické spartakiádě – stovky cvičenců v pohybech symbolizujících osvobození práce. O několik let později, 1932 na IX. všesokolském sletu, uvádí velkolepý inscenovaný sen zakladatele Sokola Miroslava Tyrše s tanci mytických kněžek.

Za tanečním úspěchem přichází i osobní štěstí. V kabaretech se Joe seznamuje s talentovanou mladou tanečnicí Hanou Škrdlantovou. Stávají se slavnou dvojicí – na jevišti sehraní partneři, v soukromí životní druzi. Hana, sdílí s Joem jeviště i domácnost.

Po boku energického choreografa vyroste ve výbornou tanečnici, společně podniknou například úspěšné turné po Německu. Řadu let vystupují ruku v ruce; pro okolí jsou takřka manželé, i když oficiální sňatek možná neproběhl.

Pro Joea, který neměl lehké dětství, je Hana kotvou a nejbližším člověkem. Jejich soužití však není ušetřeno zkoušek – umělecký život je plný cest, nočních návratů a také Joeovy neústupné povahy.

Mezitím v Lucerna kabaretu, kde Jenčík na sklonku dvacátých let působí jako umělecký ředitel, vzniká něco výjimečného. Joe tu roku 1928 zakládá vlastní dívčí taneční skupinu Šest děvčátek z Lucerny – půltucet nadaných a odvážných tanečnic, které cvičí podle svých představ. Ze skromných začátků se rodí vyhlášený soubor, jenž brzy dostane familiární jméno Jenčíkovy girls.

Jejich revue jsou na svou dobu odvážné, plné moderní muziky, rytmů jazzu a smělých choreografií. Část konzervativního publika i kritiků kroutí hlavou – prý příliš provokativní, málo „vkusné“ pro měšťanské publikum. Joe Jenčík však na maloměšťácký vkus nedbá. Sám jednou prohlásí: „Mým heslem je zbořit a vystavět.“

Staré pořádky je podle něj třeba nekompromisně rozmetat a na jejich troskách vybudovat nové, moderní umění pro novou dobu. Když vedení Lucerny tlačí na poněkud umírněnější program, raději na jaře 1929 rezignuje na dobře placené ředitelské místo. Neprodá svou invenci ani za cenu jistoty.

Neuplyne však ani pár měsíců a pro Joea se otevírá další osudová kapitola. Přichází nabídka od dvojice mladých divadelníků, kteří na pražské scéně způsobují revoluci: Jan Werich a Jiří Voskovec ho zvou do svého nového Osvobozeného divadla.

Je to scéna proslulá politickou satirou, improvizací a právě i moderními revuálními prvky. Prostorem svobody – umělecké i společenské. Jenčík neváhá ani chvíli. Tady může tvořit naplno a svobodně, bez ústupků cenzuře vkusu. Sbalí svou dívčí skupinu, opustí Lucernu a od roku 1929 natrvalo zakotví u Voskovce a Wericha.

V Osvobozeném divadle, zbožňovaném pokrokovou inteligencí i mladými lidmi, čeká Joea několik nejlepších let kariéry. Jenčíkovy girls se stávají nedílnou součástí každé nové revue. Svými tanečními výstupy zpestřují slavné V+W inscenace jako Fata morgana, Ostrov Dynamit, Sever proti Jihu, Golem, Caesar, Osel a stín či Kat a blázen.

Diváci si z těch představení často pamatují právě oslnivé choreografie – ačkoli trvají jen pár minut, dodávají hrám kouzlo velkolepé show. Joe připravuje pro své svěřenkyně každý pohyb s puntičkářskou pečlivostí. Je to náročný pedagog – laskavý v soukromí, ale tvrdý drillmaster při zkouškách.

Herec František Filipovský vzpomíná, že Jenčík měl na dívky přísné nároky: i to nejobtížnější se musí publiku jevit lehké a samozřejmé. Dokonalost nebo nic. Děvčata ho sice občas proklínají, když po několikáté opakují tutéž scénu, ale zároveň cítí respekt – jejich šéf jde vždy příkladem, sám vše předvede a odtančí s ohromnou vervou.

Na této svobodné scéně stráví Joe Jenčík s malými přestávkami sedm let. Zažívá tu tvůrčí vrchol – jeho jméno je skloňováno mezi nejprogresivnějšími umělci první republiky. Zároveň však cítí, že divadlo Voskovce a Wericha je solí v očích mocných. Jejich satira dráždí tehdejší konzervativce i později nastupující fašisty. A ačkoli je Joe apolitický bohém, nelze přehlédnout, že i on svými díly provokuje zastaralé pořádky a zesměšňuje maloměšťáctví.

V jeho choreografiích se stále častěji objevují skryté symboly odporu proti nastupujícímu útlaku. Když Voskovec a Werich na konci roku 1935 dočasně divadlo opouštějí, aby se později vrátili s novým souborem, je to i pro Jenčíka předěl. V té době se navíc proměňuje jeho osobní život – dlouholetý vztah s Hanou Škrdlantovou se rozpadá. Možná v tom bylo prosté odloučení kvůli práci, možná vnitřní krize.

Když pak roku 1930 oficiálně vstupuje do manželství s jistou Jaroslavou Pauerovou, je to pro Hanu definitivní tečka. Hana Jenčíková mizí z jeho života i z plakátů (její stopa se ztrácí kdesi ve 30. letech). Pro Joea to není snadné období: opouští milovanou scénu a zároveň uzavírá jednu osobní kapitolu.

Krátce poté však přichází nabídka, která se neodmítá – Národní divadlo volá zpět. Přední představitelé české divadelní scény si totiž konečně uvědomují, jakého talentu v Jenčíkovi léta přehlíželi. Otakar Ostrčil, šéf opery ND, i Karel Hugo Hilar, šéf činohry, dobře pamatují Joea z vinohradského angažmá. Teď společně hledají způsob, jak pozvednout zatuchlý repertoár baletu Národního divadla a chtějí dát prostor moderním trendům, které jinde v Evropě již dávno bují.

Jenčík je pro ně ideální kandidát – zkušený tanečník, novátor a navíc s hvězdnou reputací z Osvobozeného. V sezóně 1933 dostává první velkou příležitost: je přizván jako choreograf k premiéře baletu Špalíček od soudobého skladatele Bohuslava Martinů.

Joe se svého úkolu zhostí s vervou. Studuje partituru, vymýšlí, jak skloubit klasický tanec s moderní scénografií a svižným tempem revuálních obrazů. Premiéra dopadne skvěle – dobová kritika oceňuje, že Jenčík přinesl na první scénu průvan svěží kreativity. A co hlavní, autor Martinů sám je nadšen, jak jeho folklórně laděné dílo ožilo tancem.

Zdálo by se, že od této chvíle bude cesta otevřená. Jenčík postupně pracuje na dalších projektech v Národním: choreografuje opery, činohry, a konečně i čistě baletní kusy. V roli hostujícího choreografa tu působí celá léta 1933–1936 a dělá si jméno u diváků i řady kolegů. Dirigent Václav Talich, který nastupuje k opeře ND, je jeho velkým příznivcem a podporuje jeho vize.

Jenčík proniká i do ryze klasických baletů – uvádí vlastní moderní verzi slavného Dona Giovanniho či Gluckova Orfea. V roce 1937 je konečně oficiálně přijat do stálého angažmá jako baletní mistr a choreograf Národního divadla. Mohl by to být triumf – kluk ze Žižkova, co se vlastní pílí vyšvihl až na vrchol baletní hierarchie. Jenže to by nebyl Joe Jenčík, aby jeho život nepoznamenalo drama a rozpor.

Ve stejnou dobu, kdy Jenčík dostává smlouvu v ND, totiž do souboru přichází jiná výrazná osobnost: Jelizaveta Nikolská. Primabalerína ruského původu, technicky brilantní tanečnice vychovaná carským baletem, je protikladem všeho, co Joe představuje. Nikolská miluje oslnivou klasiku starých mistrů; modernímu tanečnímu výrazu a experimentům příliš nefandí. A co hůř – těší se přízni konzervativní společnosti i vysoce postavených lidí, kterým vyhovuje její aristokratický styl.

Osud svede tyto dvě silné osobnosti do jednoho orchestru a od počátku je jasné, že to bude souboj. Jenčík má sdílet post choreografa a šéfa baletu s Nikolskou, což si vykládá jako omezení vlastní tvůrčí svobody. Ona zase vidí v Jenčíkovi nebezpečného bořitele tradic, který ohrožuje její koncepci baletu coby vznešené a neměnné krásy.

Zpočátku se oba umělci střetávají „jen“ názory a stylem. Jenčík vehementně prosazuje původní českou tvorbu – hledá náměty ve folklóru, české literatuře, u soudobých skladatelů. Touží po specificky českém národním baletu. Naproti tomu Nikolská se drží osvědčeného kánonu a považuje experimenty za výstřelek. Baletní soubor ND je rozpolcen: část, zejména mladší tanečníci, stojí za Jenčíkem a chtějí zkusit nové věci.

Jiní, věrní Nikolské nebo prostě bázliví, odmítají opustit zajeté koleje. Atmosféra houstne. V jeden večer roku 1937 dokonce Národní divadlo uvede dva balety najednou: Nikotina v choreografii Nikolské a Signorina Gioventù v nastudování Jenčíka. Přímá konfrontace dopadne jasně – Jenčíkovo pojetí strhne publikum i kritiky svou moderností a duchem doby.

Mělo by následovat povýšení vítěze, logicky jmenování Jenčíka jediným šéfem baletu. Jenže zákulisní intriky rozhodnou jinak – obě soupeřící osobnosti zůstávají, kompromisně vedle sebe, jako dva kohouti v ringu.

Joe cítí hořkost, ale zatím pokračuje. Dře do úmoru, aby dokázal kvality. Připravuje jednu inscenaci za druhou: uvádí inovativně české pohádky (Král Lávra), choreografuje Janáčkovy Lašské tance, pomáhá režisérovi Václavu Kašlíkovi vytvořit působivý balet Krysař s podobenstvím, kterému protektorátní publikum dobře rozumí – když krysař píská a odvádí z města krysy, všichni cítí odkaz k touze zbavit se nacistických „krys“.

Protektorát Čechy a Morava je totiž od března 1939 krutou realitou a i v divadle se atmosféra mění. Vedení ND je pod dohledem okupační správy, cenzura trne nad každou novinkou. Přesto se Krysaře roku 1942 podaří uvést a má ohromný ohlas – publikum cítí sílu podobenství a vstoje tleská.

To však neušlo pozornosti kolaborantským kruhům. Množí se anonymní udání, že balet ND je „nakažen“ pokrokářstvím a vlastenectvím. Jenčík se dostává na černou listinu extremistů, co prý do vznešeného Národního divadla nepatří.

Ředitel ND Ladislav Šíp se sice snaží svého choreografa krýt a podržet, jenže tlak sílí. Uvnitř souboru navíc Nikolská a její přítelkyně rozhodně nehodlají nechat svého soka vyniknout. Dochází k osudnému incidentu: při jedné z posledních zkoušek na obnovenou inscenaci Don Giovanniho v roce 1943 dojde ke konfliktu mezi Jenčíkem a několika tanečnicemi nakloněnými Nikolské.

Dívky záměrně provokují – snad lajdáckým přístupem, snad drzými poznámkami. Joe, pověstný svou nekompromisností, se neudrží. Ve vzteku se s nimi pustí do ostré hádky. Ve zkušebním sále zavládne ticho; všichni tuší, že tohle už je za hranou. Pro s režimem kolaborující ředitelství je to vítaná záminka. Joe Jenčík je označen za potížistu a s okamžitou platností propuštěn z Národního divadla.

Pro padesátiletého umělce, který celý život zasvětil tanci, je to drtivá rána. Náhle má svázané ruce – oficiální scény jsou mu uzavřeny, protektorátní tisk o něm nesmí ani zmínit. On, který ještě včera připravoval velkolepé vize českého baletu, se ocitá na dlažbě. Jenčík se však nezlomí.

Stejně jako kdysi po válce uměl začít znovu, i nyní hledá cestu, jak přestát temné časy. Vrací se ke kořenům – doslova do továrny. Přijme obyčejné zaměstnání v průmyslu, kde splyne s davem dělníků. Ráno montuje stroje, odpoledne, když nikdo nevidí, zapisuje nápady na poválečnou obnovu baletního souboru. A hlavně píše.

Krom tance totiž vždy miloval literaturu. Už dříve sepsal několik románů z divadelního prostředí a vydal i pár esejů o smyslu umění. Teď, v přítmí nucené anonymity, píše své životní dílo. Od listopadu 1942 do jara 1943 vzniká rozsáhlý román s tajuplným názvem Byly ztráty na mrtvých. Název symbolizuje oběti i nesmyslnost války.

Jenčík do textu promítá autentické obrazy života v okupované Praze, mezi dělníky a vlastenci, a líčí odbojové akce komunistických proletářů proti nacistům. Píše tajně, po nocích, a kapitolové rukopisy schovává u přátel, aby je neobjevilo gestapo.

V té době už je totiž zapojen do podzemního domácího odboje – stýká se s bývalými kolegy z opery ND, kteří ve sklepě tisknou ilegální letáky, pomáhá předávat zprávy, drobnou měrou přispívá ke společnému boji. Nikdy nevstoupil do komunistické strany, srdcem byl spíš levicový idealista, romantik věřící v sociální spravedlnost. Nyní riskuje život, protože věří, že svoboda za to stojí.

Gestapo ho naštěstí nikdy neodhalí. Rukopis románu přežije válku ukrytý u známých a vyjde až několik let po osvobození – roku 1948. Kritikové pak nadšeně vítají Byly ztráty na mrtvých jako první velký román o protinacistickém odboji. Objevují v něm i obraz autora samotného: muže z lidu, dělníka a umělce v jednom, který se stal revolucionářem tance.

Pozdější ideologové ho sice titulují poněkud káravě „revoluční romantik nemarxistického typu“, ale upřímnost a objektivnost románu nemohou popřít. Jenčík však toho úspěchu už neužije.

Ještě v posledních měsících války totiž chřadne na těle i duchu. Drží ho jen vidina blížícího se konce nacistické hrůzovlády. Když začátkem května 1945 v Praze vypukne povstání, Joe je u toho – nikoli s puškou v ruce, ale s nadějí v srdci.

Staré bolesti srdce se ozývají stále častěji, unavený organizmus těžce snáší stres i nedostatek jídla. Když 9. května přijíždějí do osvobozené Prahy první sovětské tanky, Joe Jenčík je vítá s dojetím. Dva dny šťastné svobody – a pak ho zradí to, co nejvíc symbolizovalo jeho život: jeho srdce.

V odpoledních hodinách 10. května 1945 Joe náhle kolabuje ve svém vinohradském bytě. Lékař už jen konstatuje infarkt. Ve věku 51 let tak odchází muž, který za svůj život stihl tolik různých rolí – byl tanečníkem, choreografem, kabaretiérem, filmovým hercem, spisovatelem, učitelem i odbojářem.

Jeho pohnutý osud se uzavírá paradoxně ve chvíli, kdy se naplnilo to, za co vždy bojoval: svoboda a nová naděje pro české umění. Ještě pár týdnů před smrtí snil a sepisoval plány, jak v osvobozené vlasti povede moderní baletní školu, jak naváže na své ideje specificky českého tance. Tyto sny už osobně nenaplní.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Joe_Jenčík

https://img.amu.cz/moodle/kt/oppa/files/tanec_navzdory_joe_jencik_web.pdf

https://operaplus.cz/jubileum-dvou-choreografu/

https://dvojka.rozhlas.cz/poklady-narodniho-divadla-tajemny-osud-z-osvobozeneho-divadla-voskovce-a-wericha-7480493?player=on

http://rudakultura.blogspot.com/2012/03/joe-jencik-proletar-tanecnik.html

https://www.tanecniaktuality.cz/osobnosti/portret-joe-jencik