Článek
Josef Líkař byl na první pohled obyčejný muž. Šikovný klempířský mistr, manžel a otec, který žil poklidně se svou rodinou v malém domku na Bílé Hoře na okraji Prahy. Každé ráno pracoval ve své dílně – cínoval plechy a spravoval okapy.
Večer sedával doma s milovanou manželkou Marií a malým synem Jindřichem. Nikdo netušil, že tento tichý řemeslník jednou obětuje vše v boji za svobodu své vlasti.
Narodil se v květnu 1903, ještě za dob Rakousko-Uherska. Mládí prožil v čase rodícího se samostatného Československa. Už jako chlapec se vyučil klempířem a miloval poctivou práci rukama. Byl pečlivý a svědomitý – vlastnosti, které ho později proslavily i v odboji.
Koncem dvacátých let se Josef seznámil s Marií, dívkou z blízké rodiny Řehákových. Zamilovali se do sebe a brzy se vzali. Jejich společný život byl prostý, ale šťastný. Domek na Bílé Hoře voněl cínem z dílny a domácí polévkou z Mariiny kuchyně. Narodil se jim syn Jindřich a Josef cítil, že jeho svět je úplný – měl milovanou rodinu, živnost a klidný domov.
Ten poklid však netrval dlouho. V září 1938 se nad malou středoevropskou zemí stáhla temná mračna. Mnichovská dohoda odtrhla československé pohraničí a republika byla zrazena mocnostmi. Josef seděl toho večera u rádia a nevěřil vlastním uším. Cítil směs hořkosti, ponížení a strachu.
O půl roku později, v březnu 1939, vjely německé okupační jednotky bez boje do Prahy. Ulice zaplavily kolony vojenských vozů s hákovými kříži a lidé v šoku přihlíželi konci své svobody. Josefovi se sevřelo srdce – jeho vlast byla obsazena cizí mocí. Věděl, že nesmí zůstat nečinný.
Právě tehdy se v něm probudil vzdor. Později se přes známého poštmistra Jana Drobného se tajně sešel s podplukovníkem Josefem Mašínem, legionářským hrdinou z první války a členem odbojové skupiny zvané Tři králové. Mašín hledal spolehlivé lidi pro připravovaný odboj – a tichý klempíř z Bílé Hory ho zaujal svou odhodlaností.
Josef Líkař tehdy podplukovníkovi slíbil pomoc. V tu chvíli jakoby znovu našel smysl života. Rozhodl se bojovat, nenápadně, ale statečně – za budoucnost svého syna i celé země.
Brzy do odbojové činnosti zapojil i své nejbližší. Jeho manželka Marie souhlasila, že dílna i domácnost poslouží tajným účelům. Také její bratři, Václav a František Řehákovi, se k odboji přidali. Celá rodina držela při sobě.
Při konspirativních schůzkách v malém obýváku Líkařových ztišovali všichni hlasy, aby sousedé nic netušili. Malý Jindřich nejspíš nechápal, proč tatínek s maminkou šeptají s cizími pány nad mapami. Marie ho vždy odvedla do ložnice a hladila po vláskách, aby usnul, zatímco vedle v dílně se plánovaly nebezpečné akce.
Krátce před okupací, dostal podplukovník Mašín první velký úkol pro svou novou skupinu pomocníků. Využil chaosu a rozhodl se odvézt co nejvíce zbraní československé armády do bezpečí.
Josef Líkař neváhal. Spolu se švagrem Václavem Řehákem v noci zajistili několik nákladních aut a pronikli do ruzyňských kasáren. S napětím nakládali bedny plné pušek, kulometů a munice. Kolona se rozjela temnými ulicemi k Bílé Hoře.
Líkařův domek se přes noc proměnil v arzenál. Zbraně ukryli všude, kam se dalo – do sklepa pod dílnou, do velkých sudů zahrabaných v zemi nebo na různých místech za Prahou. Pět plně naložených nákladních aut tak díky nim nezískali okupanti, ale zmizelo bezpečně pod podlahou a hlínou.
Marie chodila kolem těch skrýší s úzkostí, ale i s hrdostí. Ve dne prodávala ve svém malém krámku potraviny a zavařeniny – paradoxně právě mezi sklenicemi marmelády ukrývala trhaviny.
Líkařova klempířská dílna se brzy stala pojmem v odbojářských kruzích. Když podplukovník Mašín poznal, jak zručného spojence v Josefovi má, začal u něj zadávat výrobu speciálních sabotážních zařízení. V dílně na Bílé Hoře vznikaly plechové krabice na trhaviny, obaly na malé bomby i různé zápalné nálože.
Josef pracoval soustředěně a Václav „Fešák“ Řehák mu asistoval – společně odlévali výbušniny maskované jako obyčejné uhlí. Výsledek byl ďábelský: černé brikety plněné třaskavinou a obalené uhelným prachem vypadaly neškodně, dokud je někdo nehodil do kotle lokomotivy. Jediná taková „briketa“ mohla způsobit výbuch a vykolejení vlaku.
Nenápadné dílně na Bílé Hoře začali jejich spolubojovníci s trochou černého humoru říkat „cukrárna“. Jako by to byla obyčejná výrobna sladkostí. Místo dortů a bonbonů se tu ovšem rodily pekelné stroje – výbušniny, kterým se krycím jménem říkalo „cukroví“.
Výrobky z Líkařovy dílny nezůstaly ležet bez užitku. Na podzim 1939 se dvě trhaviny zhotovené patrně v „cukrárně“ dostaly až do srdce nacistické říše. Mašínův švagr Ctibor Novák je propašoval do Berlína a načasoval jejich explozi.
Na podzim 1939 tak před budovou policejního ředitelství na Alexanderplatz a u ministerstva letectví na Leipziger Straße vybuchly bomby, které v Němcích vyvolaly šok – „Angličani jsou tady!“ volali prý zmatení lidé.
Další úder následoval v prosinci 1940. Časovaná bomba ukrytá v cestovním kufříku explodovala v berlínském Anhaltském nádraží právě ve chvíli, kdy tudy projížděl vlak šéfa SS Heinricha Himmlera. Himmler jen těsně unikl – vlak na poslední chvíli odklonili jinam.
Výbuch přesto poničil kolejiště, kam se přistavovaly vlaky nacistických pohlavárů, a způsobil v nejvyšších kruzích třes nervů. Pokus o atentát na tak mocného muže a exploze v centru Berlína výrazně posílily morálku českého odboje. .
Bílá Hora však nebyla jen dílnou zkázy. Stala se i centrem ilegálního tisku a odbojářských zpráv. Od podzimu 1939 se v Líkařově domku scházeli vlastenci ke konspirativním poradám. Na cyklostylu a starém psacím stroji se množily letáky a ilegální tiskoviny a po nocích se tu připravovala řada odvážných akcí.
Gestapo ovšem pomalu začínalo tušit, že na Bílé Hoře něco nehraje. Tři králové – Mašín, Balabán a Morávek – patřili mezi nejhledanější osoby v Protektorátu. Jejich drzé sabotáže a nepolapitelnost doháněly vyšetřovatele k šílenství. Zvláště komisař Oskar Fleischer, pověřený jejich dopadením, zuřil nad tím, jak dlouho mu unikají.
Odbojáři si z gestapa dokonce tropili žerty. Kapitán Morávek se vsadil, že si nechá připálit cigaretu od samotného komisaře Fleischera – a skutečně to dokázal. Takové historky kolovaly mezi lidmi a dodávaly jim odvahu.
Ale zatímco se jedni smáli, jiní padali do pastí. Na jaře 1941 zatklo gestapo prvního z Tří králů, podplukovníka Josefa Balabána. V květnu téhož roku dopadli i Josefa Mašína. Oba hrdiny při výsleších krutě mučili, ale oni nic podstatného nevyzradili. Václav Morávek zůstal poslední na svobodě a o to zuřivěji pokračoval v boji – i za své uvězněné druhy.
Josef Líkař v té době cítil, že se smyčka kolem něj stahuje. Gestapo hledalo jejich „cukrárnu“, ale zatím nemělo důkazy. On i jeho rodina žili v permanentním napětí.
Osudná rána přišla 21. března 1942. Kapitán Václav Morávek a Václav Řehák – Josefův švagr a blízký spolupracovník – se toho podvečera měli v Praze setkat s agentem A-54 Paulem Thümmelem. Netušili, že je to léčka.
Řehák šel napřed zkontrolovat okolí u Prašného mostu, když zničehonic vyskočili muži z gestapa a srazili ho k zemi. Nestihl ani sáhnout po pistoli. Václav Morávek, opodál kryjící schůzku, to viděl a sám vytasil zbraň, odhodlán přítele bránit. Strhla se krátká přestřelka. Když se kouř rozplynul, Václav Morávek ležel na zemi mrtev – poslední ze Tří králů padl.
Václav Řehák byl zajat a odvlečen do temných kobek Petschkova paláce, sídla pražského gestapa. Sloužil v odboji také jako spojka a pobočník kapitána Morávka, takže o něj gestapo stálo.
Ta zpráva otřásla všemi spolupracovníky. Josef Líkař ztratil velkého vůdce Morávka i švagra, který mu byl jako bratr. Přesto neztratil víru. Doufal, že Václav Řehák nic neprozradí – a nemýlil se. Řehák mlčel i pod nelidským mučením. Nepokusil se svůj život vykoupit žádnou zradou.
Gestapo teď mělo konečně stopy a rozjelo zběsilý hon. Dne 15. května 1942 udeřilo i na Bílé Hoře. Bylo brzy ráno, když před domkem Líkařových zastavilo černé auto a ozbrojení muži v kožených kabátech vtrhli dovnitř.
Dveře se rozlétly a gestapáci ho popadli. Josef Líkař zmizel v útrobách Petschkova paláce – nechvalně proslulé mučírny pražského gestapa. Ocitl se v chladné cele, kde ještě nedávno seděl jeho přítel Morávek. Čekaly ho týdny výslechů. Nikdo se nikdy nedozví, čím vším si prošel. Jisté je, že se ho vyšetřovatelé snažili zlomit.
Možná ho bili, nechali dlouhé hodiny stát nebo ho psychicky týrali. Možná mu slibovali život výměnou za zradu druhů. Josef však mlčel nebo gestapu namluvil nepodstatné lži. Nic zásadního z něj nedostali.
Na konci května 1942 spáchali českoslovenští parašutisté atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Nacistická odplata byla strašlivá a neúprosná. Začalo druhé stanné právo a s ním kolotoč poprav.
Exekuce probíhaly denně od konce května do začátku července 1942. Každý podvečer přivezly nákladní vozy z pankrácké věznice skupinu odsouzených. V Kobylisích je vždy v podvečer postavili ke zdi a zastřelili. O následný „úklid“ se staralo pracovní komando, které mrtvé odváželo v noci pryč.
Do této smrtonosné mašinerie se brzy dostali i všichni zbývající členové skupiny kolem „cukrárny“. Dne 24. června zatklo gestapo Františka Mandyse, posledního z bělohorských spolupracovníků, který dosud unikal.
Mandysova dvanáctiletá dcera Hana mu toho dne nesla oběd do dílny. Už na prahu však potkala otce v poutech vedle ozbrojeného strážce. Hana netušila, že ho vidí naposledy – o tátově odbojové činnosti neměla tušení ani ona, ani její maminka.
Gestapo vtrhlo i do jejich chudého bytu. Muži zákona se jen rozhlédli a kroutili hlavami, v jak prostých poměrech ti „nebezpeční sabotéři“ žijí. Za pár minut bylo po všem. Hana zůstala s maminkou sama – stejně jako malý Jindřich u Líkařů.
Na sklonku června 1942 už byly cely na Pankráci přeplněné hrdiny čekajícími na ortel. Stanný soud vynesl 30. června 1942 nad Josefem Líkařem a mnoha dalšími odbojáři rozsudek smrti. Ještě téhož večera je všechny odvezli do Kobylis. Josef stál v řadě odsouzených, vyhublý, ale vzpřímený. Po boku měl Václava Řeháka i Františka Mandyse. Nemohli spolu mluvit, ale krátkým pohledem se rozloučili.
Možná Josefa v tu chvíli zaplavil zvláštní klid – věděl, že svůj slib splnil a bojoval do poslední chvíle. Před očima se mu míhaly tváře jeho milované Marie a malého Jindříška. Chtěl, aby na něj byli hrdí. Potom zazněl povel, salva výstřelů prořízla ticho a těla hrdinů se zhroutila k zemi.
Tak skončil život Josefa Líkaře – obyčejného člověka, který se ve výjimečné době zachoval neobyčejně statečně. Byl to milující manžel, otec a řemeslník, z něhož se stal odhodlaný bojovník. Jeho žena Marie a syn Jindřich zůstali sami.
Gestapo sice Marii na čas uvěznilo, ale naštěstí ji nepopravilo. Matka se synem se dožili konce války. Když v květnu 1945 Praha povstala proti okupantům, Marie Líkařová neváhala. Otevřela tajné skrýše, které s manželem kdysi připravili, a předala zbraně povstalcům.
Pušky, jež Josef před lety riskantně ukryl, tak přece jen posloužily svobodě – v posledních dnech války bránily Prahu před nacisty.
Po válce byla skupina z Bílé Hory připomínána spíše potichu v pamětech a kronikách. Marie Líkařová vypověděla vyšetřovatelům mnoho detailů o tajné dílně a jejich akcích, aby se na oběť jejího muže nezapomnělo. Jenže přišly nové časy.
V komunistickém Československu se na hrdiny odboje vzpomínalo někdy rozpačitě – zvlášť na ty kolem plukovníka Mašína. Mašínovy děti totiž po válce odešly do exilu a pak vedly ozbrojený odpor proti novému režimu.
Bývalému režimu tak jméno Mašín poněkud vadilo, a s ním i osudy lidí kolem něj. Josef Líkař proto dlouho zůstával v pozadí oficiálních příběhů o druhé světové válce. Pro svou rodinu a pamětníky však zůstal navždy hrdinou.
Teprve po roce 1989 se o příběhu bělohorské „cukrárny“ mohlo otevřeně mluvit a psát. Historici znovu objevili rozsah jejich činnosti a obdivovali, co všechno dokázali obyčejní lidé podniknout proti okupantům. Josef Líkař, Václav Řehák i František Mandys jsou dnes právem řazeni mezi národní hrdiny protinacistického odboje.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_L%C3%ADka%C5%99
https://zpravy.tiscali.cz/josef-likar-vaclav-rehak-a-belohorska-cukrarna-315135
https://www.irozhlas.cz/regiony/zasobovali-odboj-vybusninami-gestapo-je-popravilo-ted-se-dockali-pomniku_201305131957_kwinklerova
https://www.pametnaroda.cz/cs/pavelkova-hana-1930
https://www.reflex.cz/clanek/historie/121532/hajit-svobodu-je-povinnosti-kazdeho-cecha-vzkazal-pred-popravou-josef-masin-svym-detem.html
