Článek
Jane Russellová byla ve 40. a 50. letech symbolem hollywoodské smyslnosti – vysoká, tmavovlasá herečka s podmanivým úsměvem a ještě podmanivějšími křivkami. Za pozlátkem filmové bohyně se ale skrýval život plný dramat, vášní, vnitřních bojů a hluboké víry.
Narodila se roku 1921 jako nejstarší z pěti dětí v rodině amerického armádního důstojníka a matky herečky, která se později stala kazatelkou. Dětství trávila na kalifornském ranči mezi koňmi a čtyřmi mladšími bratry. Byla spíše klukem v sukních – milovala džíny, koně a svobodu venkova.
Když Jane přišla v patnácti o otce, rodinný život se otřásl v základech. Musela dospět rychle. Na střední škole ve Van Nuys objevila lásku k divadlu a začala chodit na hodiny herectví. Původně snila i o dráze módní návrhářky, ale nakonec zvítězilo herectví – snad i díky povzbuzení zbožné maminky.
V osmnácti letech ji čekal osudový zlom: doprovázela kamarádku k fotografovi, kde si její portrét všiml známý hledač talentů. Z fotografie nadšený producent Howard Hughes hledal neznámou tvář pro svůj připravovaný western. Jane se tak roku 1940 ocitla na kamerových zkouškách k filmu Psanec.
Natáčení westernu Psanec bylo pro devatenáctiletou Jane tvrdou lekcí reality v Hollywoodu. Miliardář Hughes byl posedlý zdůrazněním jejích půvabů – nechal jí dokonce zkonstruovat speciální podprsenku, aby vynikl její hrudník. Jane ji však tajně odložila a vystačila si s vlastní. Hughes k ní navíc záhy začal chovat osobní city, ale Jane jeho návrhy zdvořile odmítla.
Film byl dokončen v roce 1941, ale narazil na cenzory kvůli provokativním záběrům dekoltu. Hughes neustoupil – vycítil, že skandál mu přinese reklamu. Psanec proto šel do kin omezeně a bez schválení úřadů. Církev varovala diváky a cenzoři vystřihli desítky scén, ale film přesto budil pohoršení.
Místo hereckého umění tak svět nejprve poznal především její křivky – na plakátech ležela Jane smyslně v seně se spadlými ramínky šatů a slogan se ptal: „Chcete se porvat s Russellovou?“ Nad městy létalo letadlo vypisující název filmu a dva obrovské kruhy jako narážku na její poprsí. Skandál zafungoval: jméno Jane Russellové bylo rázem slavné.
Ačkoli široké publikum film ještě nevidělo, Jane byla náhle hvězdou a idolem Ameriky. Stala se oblíbenkyní vojáků ve 2. světové válce – její fotografie zdobily kasárna i trupy letadel a námořníci v anketách žertovali, že by ji chtěli mít „v každém přístavu“. Vojáci v Koreji dokonce dvě strategická návrší pojmenovali po jejích slavných křivkách.
Když byl Psanec roku 1946 konečně uveden celonárodně, kritika film strhala – Jane dokonce označili za „královnu nehybných obrázků“. Publikum ale stejně proudilo do kin. Russellová zůstávala hlavně smyslnou kráskou.
Sama Jane se ke své pověsti symbolu sexappealu stavěla se smíšenými pocity. Uznávala, že být sexy k hvězdě patří, ale trvala na vkusu: „Sex appeal je fajn – ale ne v nevkusu. Pak je to ošklivé.“ Odmítala pózovat vulgárně a raději vynikala rafinovaným šarmem. Byla plná rozporů: zbožná křesťanka a současně plakátová svůdnice.
Po bouři kolem Psance Jane paradoxně několik let téměř netočila. Hughes ji držel pod smlouvou, ale další film jí dal až roku 1946 (válečné melodrama Mladičká vdova, jež propadlo). Skutečný comeback nastal roku 1948, kdy ji studio Paramount půjčilo do bláznivé westernové komedie Zrzounka (The Paleface) po boku Boba Hopea.
V roli drsné Calamity Jane ukázala komediální talent a užila si natáčení ve svižném tempu, což po vleklých peripetiích s Hughesem vítala. Zrzounka se stal kasovním trhákem a Jane se poprvé mohla ukázat i jinak než jen jako plakátová kráska – byla vtipná, pohotová a sebevědomá. S Hopeem navíc uzavřela pevné přátelství na celý život.
Následovaly další filmy, někdy zdařilé, jindy méně. S charismatickým Robertem Mitchumem vytvořila nezapomenutelnou dvojici ve film noirech Její druh mužství a Macao (1951–52), kde mohla i zpívat. Hůř dopadla hudební komedie s Frankem Sinatrou Double Dynamite, kterou Hughes držel v trezoru a po letech vypustil k chladnému ohlasu publika.
Vrcholem kariéry se stal muzikál Páni mají radši blondýnky (1953). Jane tu zářila vedle Marilyn Monroe jako zkušená brunetka Dorothy, která s nadhledem glosuje situace – přesný opak naivní, diamanty posedlé Lorelei v podání Marilyn. Jejich duet „Two Little Girls from Little Rock“ si získal srdce publika a ukázal jejich oddané přátelství.
Právě v této roli dokázala Jane naplno využít svůj humor a šarm. Ve slavné scéně v tělocvičně plné atletů zpívá „Není tu vhodný někdo na lásku?“ obklopená polonahými svalnatými muži – žena, která ví, co chce, a zůstává přitom svrchovaně vtipná a sebejistá. Tato dvojsmyslně hravá scéna předběhla dobu a stala se milníkem, zejména pro ženské publikum.
Jenže po tomto triumfu už dobrých rolí ubývalo. Zatímco film Pánové preferují blondýny se stal klasickou komedií, jeho volné pokračování Pánové se žení s brunetkami (1955) už takový úspěch nemělo. Jane najednou neměla mnoho příležitostí naplno rozvinout svůj talent.
Tou dobou stále ještě plnila titulky i jako symbol skandálu: v muzikálu Francouzská linie (1954) vystoupila v přiléhavých plavkách. Tyto scény s písní „Lookin’ for Trouble“ tehdejší mravokárci opět kritizovali a v Británii je cenzura vystřihla. Filmu to nepomohlo – byl finančním zklamáním.
Ve snaze vymanit se z nadvlády studií založila roku 1953 s manželem Bobem Waterfieldem vlastní produkční společnost Russ-Field. Western The Tall Men (1955), kde hrála po boku Clarka Gablea, patřil k nejvýdělečnějším filmům roku. V dramatu Revolta Mami Stoverové (1956) přesvědčivě ztvárnila ženu z polosvěta bojující o lepší život.
Na dotaz, proč kolem třicítky téměř přestala točit, odpověděla s hořkým humorem: „Protože jsem stárla! Tenkrát herečky nad třicet neměly šanci pokračovat.“ Mladší krásky ji zastínily a Hollywood pro ni nenacházel nové role. Jane proto obrátila svou energii jinam – k hudbě a rodině.
Diváci tak o Jane nepřišli docela. Od konce 40. let také zpívala – nejprve s dámským gospelovým kvartetem, s nímž vydala singl „Do Lord“, a později natočila i vlastní album. Roku 1957 začala vystupovat v lasvegaských nočních klubech a sklízela ovace.
Vraťme se ale zpět k osobnímu životu – i ten byl jako na houpačce. Svou první lásku, sportovce Boba Waterfielda, potkala Jane už jako školačka. Když s ním v roce 1942 neplánovaně otěhotněla, okolí nařizovalo jedinou možnost: potrat. Osmnáctiletá dívka podstoupila nelegální zákrok, který se krutě zkomplikoval. Jane málem vykrvácela a navždy přišla o možnost mít děti.
Tato hrůzná zkušenost ji hluboce poznamenala – fyzicky i duševně. Po zotavení se Jane upnula ještě více k víře a stala se zapálenou odpůrkyní potratů. Věřila, že právě ten nešťastný zákrok ji připravil o vlastní děti, a otevřeně prohlašovala, že interrupci neuznává ani v případech znásilnění. V budoucnu raději volila jinou cestu – adopci.
Jane se s Bobem Waterfieldem vzali v dubnu 1943. Svoji středoškolskou lásku podporovala i během jeho sportovní kariéry. Vlastní děti však mít nemohla, a tak zkusili adopci. V 50. letech rozšířili rodinu o tři adoptované potomky – dceru Tracy a syny Thomase a Roberta.
Osvojení jednoho ze synů – irského chlapečka – provázely skandály a soudní tahanice, ale Jane se nevzdala. Naopak ji to povzbudilo k činu: roku 1955 založila nadaci WAIF (World Adoption International Fund), významný program mezinárodní adopce. Díky němu našly domov tisíce opuštěných dětí. Tím si získala uznání mnoha žen, které v ní spatřovaly inspiraci – ačkoli její striktní odmítání potratů jiné naopak popuzovalo.
Manželství s Waterfieldem však nebylo pohádkové. Po dvaceti pěti letech soužití se začalo hroutit. Jane později připustila, že Bob dokázal být hrubý a tvrdý a ona sama hledala lásku jinde. Roku 1968 podala žádost o rozvod s obviněním z krutosti a násilí. Uzavřela tak jednu velkou kapitolu svého života – a ocitla se poprvé bez manžela.
Ještě téhož roku ale zkusila štěstí znovu. Seznámila se s charismatickým hercem Rogerem Barrettem a v srpnu 1968 si ho vzala. Plánovali společnou budoucnost, jenže osud udeřil: Roger dostal infarkt a zemřel nečekaně v listopadu, pouhé tři měsíce po svatbě. Jane zůstala v šoku, zdrcená a znovu sama – tentokrát jako vdova.
Několik dalších let hledala rovnováhu a smiřovala se s dalším tragickým zlomem. Až v roce 1974 přišla do jejího života nová láska – realitní makléř a bývalý pilot John Calvin Peoples. Jane se potřetí vdala a prožila s Johnem klidné a harmonické manželství mimo záři reflektorů. Přestěhovali se do Arizony, vlastnili tam malý bar a Russellová si dopřála únik od Hollywoodu.
Třetí manželství trvalo pětadvacet let, až do Johnovy smrti v roce 1999. Devětasedmdesátiletá Russellová tak zůstala v závěru života znovu sama, obklopená už „jen“ svými dětmi a vnoučaty.
Ztráta milovaného muže na ni těžce dolehla. Po léta bojovala s nadměrným pitím alkoholu – už v roce 1978 byla zatčena za řízení v opilosti – a po jeho smrti se její závislost prohloubila.
Na sklonku života o sobě říkala s úsměvem, že „už je jen stará konzervativní babča“. Zemřela 28. února 2011 ve svém kalifornském domě ve věku 89 let.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jane_Russellová
https://www.theguardian.com/film/2011/mar/01/jane-russell-obituary
https://www.theguardian.com/film/2011/mar/01/jane-russell-outlaw-gentlemen
https://www.independent.co.uk/news/obituaries/jane-russell-actress-who-caused-a-scandal-in-lsquo-the-outlaw-rsquo-and-sang-with-monroe-in-lsquo-gentlemen-prefer-blondes-rsquo-2229429.html
https://www.vanityfair.com/hollywood/2022/01/01/jane-russell-autobiography-marilyn-monroe?srsltid=AfmBOooq1zFSWUYONcx6Y_cHXXVKZrDf-ltSmcvcb6fEp_yW7rE_W_BJ
https://www.latimes.com/archives/blogs/24-frames/story/2011-02-28/jane-russell-an-outlaw-in-more-ways-than-one-dies-at-89
