Jaroslav Průcha: hvězda filmů Vlčí jáma, Spanilá jízda a Občan Brych, zemřel při oslavě narozenin

Bylo mu pětašedesát, když se uprostřed bouřlivého potlesku znenadání zhroutil s náručí plnou rudých růží. Kinosál pražského Světozoru právě tleskal jeho životu – hereckým rolím, kterými tolikrát dojímal obyčejné lidi, a jubileu, jež mělo být oslavou odolnosti a talentu.

Jenže Jaroslav Průcha se toho večera svého posledního aplausu nedožil do konce. Jeho unavené srdce vypovědělo službu přímo ve chvíli, kdy přijímal gratulace k narozeninám.

Jaroslav Průcha byl herec z lidu, který dokázal na jevišti ztělesnit tvrdé venkovany i moudré dělníky tak věrohodně, až měl člověk pocit, že je důvěrně zná. Narodil se 24. dubna 1898 ve Škvrňanech, dělnické čtvrti Plzně, kde v dětství okoušel chudobu i první okouzlení divadlem.

Poznal, co je bída, jak později napsala jedna pamětnice, proto stál vždycky na levicové straně společnosti. Vyrůstal v rodině továrního zámečníka z plzeňské Škodovky a odmala vídal tvrdou práci i odhodlání prostých lidí bavit se a snít. Už jako kluk utíkal na kočovná představení loutkářů a ochotníků. Divadlo ho přitahovalo jako tajemství, kterému zatoužil porozumět.

Roku 1914 Evropu zachvátilo válečné peklo a mladý Průcha musel své sny odložit. Ještě než narukoval, učil se lakýrníkem, ale štětec vyměnil za montérskou práci ve zbrojovce, když jeho rodné město mobilizovalo továrny pro císařskou armádu.

Tehdy večer co večer utíkal z hlučných hal do světa ochotnických spolků. Na prknech malých scén nacházel smysl – zatím jen jako komparzista s okouzlenýma očima v pozadí plzeňského divadla. Roku 1917 se osudu nevyhnul: v devatenácti letech oblékl uniformu a odjel na frontu.

Na frontu byl povolán až roku 1918, konce války se dočkal v Itálii. Roku 1919 pak sloužil v československé armádě na Slovensku, kde zároveň s kolegy pořádal improvizované kabaretní večery pro vojáky a poprvé si zkusil Lízala z Maryši – roli, která ho provázela celý život.

Když byl v červnu 1920 konečně ze zdravotních důvodů propuštěn do civilu, nezaváhal ani den. Ve dvaadvaceti letech stál Jaroslav Průcha na prahu svobody a rozhodl se vsadit vše na jednu kartu: odešel k divadelní společnosti Jana Otakara Martina, kočovné scéně putující po malých městech.

Neměl žádné herecké školy ani protekci, jen talent, pevný hlas a odpozorované triky od zkušenějších kolegů. Brzy se ukázalo, že tenhle štíhlý mladík s pronikavým pohledem dokáže na jevišti zestárnout o desítky let – od mládí hrával role starců a charakterních postav, protože působil vážně a uměl se nalíčit k nepoznání.

V kočovné „Martinkově“ společnosti odehrál za tři sezóny na sto rolí – od pohádkových dědečků po ruské klasiky a negativní charaktery, které se nebál ztvárnit se vší temnotou.

Ve volném čase hltal všechno o moderním divadle. Zbožňoval Václava Vydru a další hvězdy plzeňské scény, okukoval jejich herecké finesy. Když v roce 1922 do Prahy zavítal slavný soubor Moskevského uměleckého divadla Konstantina Stanislavského, Průcha se jako ve snách vypravil na jejich představení.

Byl uchvácen realistickou hloubkou ruských herců a přísahal si, že právě takovou pravdivost chce na jevišti předávat. Už tehdy v něm zrálo přesvědčení, že divadlo má člověka zasáhnout pravdou o životě, byť by byla sebebolavější.

Jenže realita divadelního kočovníka byla tvrdá: dlouhé cesty, mizerné platy, noclehy po hospodách. Mladý Jaroslav spolu s kolegy brzy bouřil proti nízkým mzdám a dokonce se roku 1921 pokusili založit vlastní „Hereckou komunu“ – družstevní divadlo, kde by si herci spravedlivě rozdělili zisk.

Tento idealistický projekt ale neuspěl a společnost se rozpadla, když došly peníze. Průcha okusil první velké zklamání v životě: naivní sen o spravedlivém divadle narazil na realitu. Musel se pokorně vrátit k řediteli Martinovi, aby vůbec měl práci. Hlad a nejistota ho tenkrát provázely doslova na každém kroku potulného komedianta. Přesto to nevzdal.

Koncem roku 1924 se Jaroslavu Průchovi otevřela nová šance v městském divadle v Kladně. V ochozech sice sedávali převážně horníci a drobní obchodníci, ale Průcha tam díky tvrdé práci vyzrál ve výborného charakterního herce. Zvládl padesát premiér ročně – neuvěřitelný zápřah, kdy večer co večer hrál jinou postavu.

Nejsilnější byl v rolích prostých lidí, které uměl podat s uvěřitelnou lidskostí a promyšlenou detailní kresbou. V Kladně vydržel do roku 1928 a v místním ansámblu si našel celoživotní přátele. Sblížil se s režisérem Antonínem Podhorským a hercem Jiřím Skřivanem, se kterými pak putoval za dalšími angažmá. Když se kladenská scéna dostala do finančních potíží, všichni tři odešli společně hledat štěstí jinam.

Chvíli zakotvili ve Východočeském divadle v Pardubicích, avšak i tento soubor se záhy rozpadl. Byla to pro Průchu skoro rána osudu – zůstal bez práce, s rodinou na krku. Roku 1928 se totiž oženil s pardubickou herečkou Amalií Kubicovou a hned v březnu 1929 se jim narodil syn Jiří.

Mladičký otec Průcha teď musel shánět obživu pro rodinu, a tak vzal zavděk angažmá, které by jinak považoval za riskantní: odešel do Prahy k Osvobozenému divadlu Voskovce a Wericha.

Na slavné avantgardní scéně se ocitl vedle hvězdných komiků V+W, ale jeho realistický herecký styl tam narážel. Improvizační pojetí Osvobozeného divadla Průchovi nesedělo – necítil se dobře v pozici pouhého „křoví“ pro hvězdy.

Dostal sice pár menších rolí, ale skutečně zazářit v téhle společnosti nemohl. Nelíbil se mu zdejší star-systém a klauniády, v nichž pro psychologickou drobnokresbu nebylo místo. Po necelé sezóně proto zklamaně odešel do moravské Olomouce, kam ho přizvali kolegové.

V olomouckém divadle naopak rychle získal velké příležitosti a zaujal v několika výrazných hrách – jeho ztvárnění venkovského hrdiny Karel a Anna dojalo publikum upřímností, úplně se proměnil v tragickou postavu německého zajatce a na jevišti doslova oněměl bolestí.

Právě v Olomouci si Průchy poprvé všimli pražští kritici. Při hostování v Brně na něj upřel pozornost K. H. Hilar, obávaný šéf činohry Národního divadla, a vyzval ho ke zkušebnímu vystoupení. Byla to životní šance, která se nemusí opakovat – uspět před komisí prvního českého divadla.

V září 1931 Jaroslav Průcha nastoupil do činohry Národního divadla v Praze. Po jedenácti letech kočování konečně stanul na vrcholu – jako stálý člen Zlaté kapličky. Jenže euforie brzy vyprchala. Jako nový herec musel nejdřív vzít zavděk bezvýznamnými rolemi sluhů, strážníků a komparsů.

Trpělivě hrál lokaje a portýry a čekal, až život přihraje příležitost větší. Jeho talent si ale postupně získával obdiv režisérů. Mladý ambiciózní režisér Jiří Frejka jej už v drobné roličce havíře Matouše pochválil a zařadil mezi své „oblíbence“.

Průcha se nevzdával – pracoval na sobě dál. Díky stipendiu ministerstva dokonce vycestoval roku 1935 do Moskvy na tamní divadelní festival. Viděl tam moderní sovětské inscenace a vrátil se nadšený: utvrdil se v tom, že základem dobrého herectví je poctivá znalost skutečného života a jeho pravdivé zobrazení na jevišti.

Skutečný průlom přišel v roce 1936. Tehdy náhle onemocněl slavný kolega Eduard Kohout, představitel titulní role v Puškinově tragédii Boris Godunov. Průcha dostal nečekanou šanci zaskočit místo něj.

Vložil do role ruského cara celé své srdce – hrál Godunova jako krutovládce s šíleným pohledem a zároveň zlomeného člověka pronásledovaného vlastní vinou. Jeho výkon otřásl hledištěm. Kritik Emil František Konrád tehdy napsal, že se Průcha „z herce lidových charakterů stal velikým hercem svědomí“.

Za ztvárnění Borise Godunova i další roli havíře ve hře Zač lidský život získal Jaroslav Průcha Státní cenu. Finanční odměnu neváhal darovat československé armádě na obranu svobody – na nákup zbraní proti nastupujícímu fašismu. Psal se rok 1937, hrozba nacismu byla ve vzduchu a Jaroslav Průcha v sobě spojoval hereckou slávu s občanskou uvědomělostí.

Od té chvíle patřil k oporám Národního divadla. Ve druhé polovině 30. let vytvořil hvězdnou generaci mladých herců spolu s Ladislavem Peškem, Zdeňkem Štěpánkem, Janem Pivcem a dalšími. Hrával jednu významnou roli za druhou, ale vždycky ho to táhlo k postavám „prostých a ponižovaných“.

Byl ideálním představitelem uražených a utlačených, jak psaly dobové recenze. Svým typickým nalíčením a maskou dokázal přidat postavám originální rysy – třeba prostý horník v jeho podání na jevišti působil jako skutečný člověk z masa a kostí, kterého můžete potkat na ulici.

Podruhé do Průchova života krutě zasáhla válka v září 1938. Mnichovská dohoda otřásla Československem a herec, který rok předtím daroval svůj honorář na obranu země, cítil hořké zklamání a vztek.

Nacistická okupace pak otupila i kulturní život: cenzura zakazovala mnohé hry, židovští kolegové mizeli z divadel. Průcha se snažil hrát dál, přestože se kolem rozhostil strach. V temných protektorátních letech ztvárnil na prknech Národního divadla řadu symbolických postav – třeba císaře Diokleciána, kterého zahrál s tak mrazivou chladnokrevností, až ho publikum vnímalo jako předzvěst blížícího se pádu tyranů.

Jeho herectví získávalo na vnitřní síle: i když hrál padoucha, dokázal na jevišti poodhalit jeho skryté emoce, vzkypět náhle jako sopka a zase se stáhnout do klidu, což okouzlovalo diváky.

Na podzim 1944 Němci česká divadla zavřeli úplně a herce poslali na nucené práce. Průcha musel balit léky ve firmě Interfarm a národ přišel o své milované kumštýře. On se však nevzdal. Vystupoval tajně jako recitátor na neoficiálních večerech s kolegy, objížděl venkov a svým zvučným hlasem předčítal českou poezii, aby povzbudil lid.

Z úcty k divadelní tradici také sestavil pásmo monologů Hrdinové okamžiku, v němž připomínal slavné herce minulosti a poukazoval na nezlomný význam českého divadla pro národní ducha. Byl to jeho tichý odboj – slovo místo zbraní.

Když jaro 1945 přineslo osvobození, Jaroslav Průcha se ocitl rázem v nové pozici: ministr Zdeněk Nejedlý ho jmenoval členem kolektivního vedení Národního divadla. Měl pomoci obnovit činohru po válce a svým elánem strhnout ostatní.

Divadlo pro něj bylo posláním i politickou tribunou zároveň. V říjnu 1946 se dokonce stal zástupcem šéfa činohry a také profesorem herectví na nově vzniklé divadelní akademii DAMU. Studenti k němu vzhlíželi – učil je pokoře k řemeslu a vedl k tomu, aby herectví brali jako službu pravdě, nikoli jako cestu ke slávě.

Únor 1948 zastihl Jaroslava Průchu v euforii z konce války a zároveň v ideologickém pnutí studené války. Byl přesvědčený komunista a propagátor socialismu – sám to o sobě otevřeně říkal. Podepsal prohlášení „Kupředu, zpátky ni krok!“ na podporu komunistického převratu a věřil, že nastává spravedlivější doba.

Toho roku obdržel za své postoje Řád 25. února a brzy se vyhoupl do čela činohry Národního divadla. Stal se uměleckým šéfem v letech 1951–1953, tedy v nejtvrdším stalinistickém období, kdy se od divadla vyžadovala naprostá loajalita ke straně.

Průcha tento tlak přijímal s neochvějnou vírou ve stranické ideály. Režíroval i hrál v tendenčních inscenacích – například jako první v Československu herecky ztvárnil vůdce ruské revoluce Lenina ve hře Kremelský orloj už v roce 1945.

Na jevišti Národního divadla budoval socialistický realismus, kdy dělnické hrdiny hrál s pýchou a zápalného kapitalistu s patřičnou tvrdostí. Nevyhýbal se agitaci: postavu sovětského vojína v jedné inscenaci pojal jako typ uvědomělého dělníka, který přesto neztrácí lidské city. V té době to myslel upřímně – věřil, že divadlo má být revoluční a pomáhat obyčejným lidem.

Za oddanost nové moci ho neminuly pocty. Třikrát dostal Státní cenu (1937, 1949, 1951) – za herectví i za politickou činnost. Roku 1953 mu prezident Antonín Zápotocký udělil titul Národní umělec, nejvyšší ocenění pro umělce té doby. Později přibyly Řád práce (1958) a Řád republiky (1961) – medaile, které nosil s hrdostí na saku.

Jaroslav Průcha byl na vrcholu moci i slávy, ale ne všichni kolegové s ním souzněli. Pro některé starší umělce byl příliš ideologický, někdo mu vyčítal, že se podílí na vyhazovech nepohodlných kolegů (což byl úděl šéfování v 50. letech).

On však věřil, že slouží dobré věci. Jako režisér uváděl na scénu hry oslavující dělnictvo – třeba sovětskou Makar Dubrava či budovatelské drama Vstanou noví bojovníci, v nichž i sám hrál. Divadlo se pod jeho vedením proměnilo: klasické kusy musely ustoupit novinkám s politickým obsahem.

Pod tou tvrdou slupkou stranického funkcionáře si ale Průcha uchovával citlivé srdce. Byl kolegy vnímán jako upřímný, bezelstný člověk, který umí říct pravdu za všech okolností – tak o něm později napsal jeho blízký přítel Jan Pivec.

K mladším hercům se choval jako mentor. Jednu ze svých životních lásek nalezl opět v divadelních kruzích: po rozvodu s Amalií roku 1949 se podruhé oženil s Bělou, o šest let starší ženou, která byla matkou mladičké herečky Jiřiny Petrovické.

Jaroslav se tak stal nevlastním otcem začínající hvězdy a pomáhal Petrovickou zasvětit do hereckého řemesla – při studiích k němu docházela na hodiny herectví a on její talent podporoval. Domov našel v tomto pozdním manželství, v němž získal i dospělou dceru „z druhé ruky“.

Koncem 50. let se na Jaroslavovi začala podepisovat léta vyčerpávající práce. Od poloviny dekády trpěl vážnou srdeční chorobou. Musel zvolnit tempo – v roce 1958 ukončil aktivní činnost v divadle a stáhl se do ústraní jako emeritní člen souboru. Přestože už tolik nehrál, ještě několik rolí si nenechal ujít. V roce 1960 se například objevil v televizi jako průvodce svým autorským pásmem Hrdinové okamžiku, kde znovu vzdával hold hercům minulosti. Loučil se tak symbolicky se světem, který miloval.

S přibývajícími léty ho provázela i samota. Syn Jiří dospěl a vydal se vlastní cestou, první manželka zůstala v Pardubicích, a tak hlavní oporou Jaroslava Průchy byla jeho druhá žena Běla. Každé ráno mu připomínala vzít léky na srdce a on se v duchu trápil tím, že už nemůže na jeviště.

Začal psát paměti, chtěl svoji „cestu k divadlu“ popsat od dětských let. Ale ruka se mu často zastavovala nad papírem – snad cítil, že některé věci, třeba těžká rozhodnutí v politicky zlých časech, se ani na sklonku života nedají lehce vyslovit. Rukopis už nestihl dokončit; kniha vzpomínek vyšla až posmrtně roku 1977 jako neúplné torzo jednoho hereckého osudu.

Na jaře 1963 se Průcha dočkal 65. narozenin. Přátelé a kolegové se rozhodli, že mu uspořádají velkolepou oslavu. Byl to večer plný dojetí: v kině Světozor promítali filmy, v nichž hrál, a on seděl v první řadě, dojatý a nenápadně si otíral oči. Když promítání skončilo, vystoupal Jaroslav pomalu na pódium – šedivé vlasy pečlivě učesané, na sobě oblek a na tváři skromný úsměv.

Přátelé mu nosili kytice, až jich měl plnou náruč. Sál vestoje tleskal. Průcha se mírně uklonil, a vtom mu náhle poklesla kolena. Růže se rozsypaly po podlaze a on se zhroutil. Ticho, které následovalo, bylo děsivější než cokoliv, co kdy zažil na jevišti.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_Pr%C5%AFcha

https://encyklopedie.idu.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=5940:prucha-jaroslav&lang=cs

https://archiv.narodni-divadlo.cz/umelec/3305

https://www.databazeknih.cz/zivotopis/jaroslav-prucha-44731

https://www.csfd.cz/tvurce/21851-jaroslav-prucha/biografie/

https://www.fdb.cz/osobnost/3365-jaroslav-prucha

https://iportal24.cz/nazory/prucha-jaroslav-aneb-levicovy-nazor-jako-provineni/

https://zeny.iprima.cz/jirina-petrovicka-se-nikdy-nechtela-vdat-do-svatby-ji-nutila-trikrat-rozvedena-matka-450153

https://www.c-d-f.cz/knihy/jaroslav-prucha