Jaroslava Tvrzníková: výhrůžky smrtí od StB, tajný útěk a život uklízečky. Režim ji však nezlomil

Narodila se uprostřed válečných let – 17. dubna 1940 v Praze. Přes těžkou dobu vzpomíná na dětství jako na šťastné období. Rodina jejího otce, venkovského cukráře, patřila k prostým lidem, ale soudržnost příbuzných dokázala vytvořit láskyplný domov i ve skromných podmínkách.

„Jak jsme se tam vešli, nevím, příslušenství nebylo, koupelna nebyla, ale já jsem se cítila šťastná,“ směje se Jaroslava při líčení svého raného dětství stráveného v jednopokojovém bytě ve Vysočanech spolu s rodiči, prarodiči a dalšími členy rodiny.

Jako nejmladší všem připadala výjimečná. Venku sice zuřila válka a občas pocítila strach – „lidé plakali, volali na sebe a ten strach tam byl tak zjevný, že já jsem také dostala strach a začala brečet,“ vzpomíná na dětský zážitek náletu v roce 1945 – ale láska blízkých jí dávala pocit bezpečí.

Po válce se rodina musela vyrovnat s nástupem nového totalitního režimu. Roku 1948 přišel otec Jaroslav o svou malou cukrářskou firmu – znárodnili mu ji stejně jako tisícům jiných živnostníků. Rodiče směli zpočátku pracovat aspoň jako zaměstnanci ve vlastním bývalém obchodě, ale zanedlouho je komunistické úřady přeložily jinam.

Starší bratr Jiří dostal kvůli „špatnému původu“ zákaz studovat. Musel nastoupit k armádě a ke vzdělání se dostal složitě, oklikou až po letech. Jaroslavu samotnou poznamenala třídní perzekuce také – ředitel jí nechtěl povolit přestup na vyšší jedenáctiletou střední školu, protože byla „dcera živnostníka“. Teprve když se za ni kdosi přimluvil, mohla v 13 letech pokračovat ve studiu a současně se věnovat své rozvíjející se filmové kariéře.

Do světa filmu nahlédla už jako dítě. Již ve třinácti letech byla vybrána na natáčení dětského snímku Můj přítel Fabián. Skutečný průlom přišel o tři roky později, kdy režisér Jaromír Pleskot hledal představitelku pro hlavní roli osiřelé dívky Blaženy ve filmu Robinsonka.

Patnáctiletá Jaroslava postoupila do nejužšího výběru, ale cesta k roli nebyla přímočará. Otec zprvu nechtěl o filmování ani slyšet – prostředí filmařů považoval pro dceru za nevhodné a obával se, aby ji nezanedbávala škola. Pak se objevila další překážka: spisovatelka Marie Majerová, autorka předlohy, si po zhlédnutí Jaroslaviny fotografie postavila hlavu, že takhle si svou Robinsonku nepředstavuje, a odmítla ji.

„Nechtěla mě. Ale nakonec po dlouhém přemlouvání souhlasila,“ popisuje Jaroslava těžce vybojovanou šanci, která jí změnila život. Natáčení filmu Robinsonka (1956) probíhalo několik měsíců, během nichž mladinká herečka téměř nechodila do školy. Učitelé však stáli při ní – látku ji po večerech doučovali, aby mohla úspěšně dokončit ročník.

Film samotný slavil úspěch a Jaroslava Tvrzníková se rázem stala vycházející hvězdou. Následovaly nabídky na další snímky: hrála v mládežnických filmech Štěňata a Ročník 21 (1957), v komediích Páté kolo u vozu (1958) či Sedmý kontinent (1960). Její tvář i hlas – díky dabingu – začaly být dobře známé filmovým divákům konce 50. let.

Původně přitom snila o úplně jiné kariéře. Na střední škole Jaroslavu uchvátila archeologie; dokonce plánovala, že bude studovat vykopávky a staré civilizace. Zlomový úspěch před kamerou ale její kroky nasměroval jinam. Po maturitě v roce 1957 zatoužila stát se profesionální herečkou. Jenže termíny pro přihlášky na DAMU už propásla.

Dozvěděla se však, že avantgardní divadelník E. F. Burian zakládá nové herecké studio, kam je možné nastoupit i dodatečně. Jaroslavě bylo teprve sedmnáct, ale nebála se odvahy ani drzosti – jednoduše zašla přímo k Burianovi domů. Zazvonila u jeho bytu na Hradčanském náměstí a požádala, zda by směla složit zkoušky dodatečně.

Uznávaného režiséra tím šokovala, ale její odhodlání na něj zapůsobilo. Jaroslava Tvrzníková byla přijata. Hned po pár měsících ji ovšem čekalo tvrdé vystřízlivění. Studium ve Studiu E. F. Buriana nesplnilo její představy: starý mistr se studentům osobně téměř nevěnoval a co hůř, uvalil na ně přísný zákaz brát jakékoli filmové nebo televizní role.

Pro Jaroslavu, která si právě užívala rozmach své kariéry a ze všech stran dostávala nové nabídky, to bylo frustrující omezení. Vydržela to do druhého ročníku – pak jednou zákaz porušila a vystoupila v živém televizním vysílání. Okamžitě dostala vyhazov ze studia.

Nevzdala se. Napsala stížnost rektorovi DAMU a dosáhla mimořádných zkoušek, po nichž mohla ve studiu herectví pokračovat. Na DAMU pak přešla do řádného ročníku, i když si musela některé roky zopakovat.

Na vlastní kůži zažila i ideologické tlaky ve školství 50. let. Dodnes má v paměti aféru kolem studentského majáles v roce 1962, kdy jeden z jejích spolužáků – budoucí herec Ladislav Mrkvička – vystoupil příliš svobodomyslně a stal se terčem stranické disciplinárky.

Celá škola ho musela „veřejně odsoudit“. Jaroslava, která na majáles chyběla kvůli nemoci, si tehdy dovolila nevinný dotaz: před plným shromážděním spolužáků a pedagogů zdvihla ruku a požádala, aby jí někdo vysvětlil, co se vlastně stalo. Jen za tuto troufalou otázku ji stihl trest – nesměla jít k zkoušce z marxismu-leninismu a studium se jí o rok protáhlo.

Režim nepřipouštěl žádné pochyby o své „pravdě“ a Jaroslava se už ve dvaceti přesvědčila, co stojí držet se vlastní hlavy. Přesto školu zdárně dokončila (DAMU absolvovala v roce 1962) a čekal ji rychlý vzestup na divadelní scéně.

Okamžitě po absolutoriu o mladou nadanou herečku stály hned čtyři různé scény. Zvolila libeňské Divadlo S. K. Neumanna (dnešní Pod Palmovkou), kde dostala velké role v klasickém repertoáru. Umělecky ji však dusila tamější atmosféra rivality a intrik mezi souborem. Po třech sezónách proto ráda přijala nabídku režiséra Jaromíra Pleskota na hostování ve „Zlaté kapličce“ – Národním divadle.

Tam získala stálé angažmá v roce 1965 a následných šestnáct let přineslo Jaroslavě Tvrzníkové nejhezčí období její herecké dráhy. Zpočátku hrála půvabné naivky, ale brzy prokázala i schopnost ztvárnit složitější charakterní postavy. Zářila v inscenacích světových klasiků (Shakespeare, Čechov) i v českých hrách – třeba jako Dorotka v pohádkové Strakonickém dudákovi.

Právě při zkoušení Strakonického dudáka se v zákulisí Národního divadla setkala s charismatickým mladým hercem, který do souboru nastoupil v roce 1968: Martinem Štěpánkem.

Martin, syn herecké legendy Zdeňka Štěpánka, byl o sedm let mladší než Jaroslava, plný talentu a bouřlivých názorů. Na jevišti jim to spolu okamžitě ladilo a brzy přeskočila jiskra i v soukromí. Jejich vztah začal symbolicky v lednu 1969 – v čase národního smutku po Janu Palachovi.

Lidé tehdy v zoufalství pálili svíčky před divadly a studenti se upalovali na protest proti okupaci. Dokonce se šířila fáma, že i Martin Štěpánek je „další na řadě“. Herec Bohuš Záhorský proto volal Jaroslavě a prosil: „Řekni Martinovi, ať to nedělá.“ Byla to pohnutá doba.

„Každý v té době dělal, co mohl, aby se tomu zabránilo,“ vzpomíná Jaroslava na spontánní protesty proti sovětské invazi. Uprostřed všeho zmatku a strachu pro ně ale s Martinem znamenal rok 1969 i něco krásného – v říjnu se vzali. Po boku legendárního „barda“ Národního divadla našla Jaroslava velkou lásku. Věřila v Martinův talent a z velké lásky k němu byla ochotná dobrovolně ustoupit i trochu do pozadí, přizpůsobit svůj život jeho plánům a budovat rodinu. Osud jí za to bohužel nedopřál klid.

Normalizace rozdávala rány bez slitování. Jaroslava i Martin patřili k populárním tvářím, a komunisté chtěli mít hvězdy loajální. Začal nenápadný, ale neustálý nátlak: přesvědčování, aby vstoupili do KSČ, podepsali souhlas s režimem. Ani jeden z manželů však kariéru za cenu zrady svědomí nechtěl. Odmítli. „Když jsme řekli, že ne, tak nás za to trestali,“ popsala Jaroslava výsledek, který to mělo.

Martin Štěpánek byl bez udání důvodu vyhozen roku 1973 z Národního divadla. Kolegové se ho sice zastali – například Luděk Pešek se odvážil proti vyhazovu veřejně vystoupit – ale marně. Martin musel odejít ke smíchovskému Činohernímu klubu a po čase i odtamtud.

Jaroslava zatím zůstávala v souboru ND, ovšem pro oba začaly velmi tvrdé zákazy. Z někdejší filmové hvězdy se rázem stala persona non grata. Její jméno zmizelo z obrazovky i z dabingových studií, divadelní role dostávala už jen v alternacích a nesměla je ani řádně zkoušet. Martin, kterému se mezitím narodil s Jaroslavou první potomek, nesměl pracovat téměř nikde – ocitl se bez angažmá a rodina bez peněz.

Absurditu doby dokumentuje případ velkofilmu Sokolovo, který v polovině 70. let natáčel Otakar Vávra s požehnáním režimu. Sovětští poradci trvali na obsazení Martina Štěpánka do role válečného hrdiny kpt. Jaroše – kvůli jeho podobě se skutečným Jarošem.

Úřady musely neochotně souhlasit a zakázaný herec tak odjel točit v koprodukci do Moskvy. Jenže doma v Praze nesměl na premiéru. Štěpánkovi manželé tehdy užasle zírali, jak daleko může režimní malost zajít: „Kvůli Martinovi mělo být zrušeno i představování herců,“ dozvěděli se.

Nakonec se přece jen představovalo – přijeli totiž slovenští kolegové, a tak ceremoniál proběhl, jen bez hlavního představitele z Čech. Martin Štěpánek nemohl sedět v hledišti jako obyčejný divák. Přesto se tam dostal: režisér Vávra mu potají obstaral jeden lístek a předal mu ho na toaletě filmového klubu.

Když se po premiéře přišlo na Martinovu přítomnost v sále, následoval skandál. Štěpánek nesměl před plátno, ale filmové titulky ho už beztak prozradily. Jaroslava nad tou malichernou zlobou kroutila hlavou. Její muž byl pro režim hrdinou na plátně, ale doma nepřítelem.

Podobně ponižující situace zažívala i ona sama na prknech Národního divadla. V momentě, kdy už pro ni vedení chystalo výpověď a nechávalo ji hrát jen v záskocích bez zkoušení, přišla nečekaná záchrana zvenčí. Maďarský hostující režisér si Jaroslavu vybral jako jednu z hlavních postav do nové inscenace Kočičí hra.

Najednou stanula na jevišti v záři reflektorů vedle velké Dany Medřické, což by ji doma už nikdo neumožnil. Kočičí hra měla fenomenální úspěch a dočkala se stovek repríz – režim ale přesto manželský pár dál sužoval zákazy a šikanou. Trvalo to dlouhých osm let. Někdy v té době za nimi přišli disidenti s prosbou o podpis Charty 77. 

Jaroslava s Martinem to tehdy zvažovali, ale nakonec – těsně před narozením jejich druhého dítěte – se rozhodli Chartu nepodepsat. „Nepodepsali jsme Chartu 77, ale nepodepsali jsme samozřejmě ani Antichartu,“ vysvětluje Jaroslava a v její hrdosti zaznívá i trocha hořkosti, „my už jsme byli pro ně mimo. My jsme měli zákazy, my jsme nebyli ti slavní.“

V lednu 1977, kdy na jevišti Národního divadla kolovala Anticharta a herci se pod nátlakem hromadně podepisovali, stála stranou. V porodnici, s novorozenou dcerou v náručí, dobře věděla, že ji nikdo nutit nebude – pro režim už s Martinem dávno představovali odepsané existence.

Z Jaroslavy Tvrzníkové a Martina Štěpánka se v 70. letech stali rebelové odstrčení na okraj. Mnohdy uvažovali o emigraci – v soukromí manželé probírali, jestli nemají odejít někam daleko a začít znova. Každý takový krok ale znamenal opustit rodinu, riskovat životní nejistotu i případný trest. Na konci 70. let se situace opět přiostřila.

Normalizační šéfové tlačili Jaroslavu i Martina stále agresivněji do vstupu do strany. Jednoho dne dala StB otevřeně najevo, že jestli nebudou „naši“, tak jejich kariéry definitivně zničí. To už za sebou měli zákaz všeho a Jaroslava odkládala herecké sny k ledu. V roce 1980 se tedy manželé rozhodli – zkusí uprchnout, dokud to jde.

Tajně prodali svůj podíl v domě Štěpánkových, aby komunisté jejich majetek později neukradli. Pak čekali na vhodnou příležitost, jak uniknout legálně přes hranice. Dvěma jejich dětem tehdy lékaři diagnostikovali těžké astma a paradoxně právě to rodině otevřelo cestu k útěku. Dokázali obstarat lékařské doporučení, že děti potřebují k moři na ozdravný pobyt, a úřady vydaly výjezdní doložku.

V srpnu 1981 Jaroslava s Martinem naložili děti do starého vozu Škoda 100, přibalili pár turistických kufrů a rozloučili se s rodinou zinscenovanou historkou o prázdninové cestě do Jugoslávie. V noci, v tichosti, přejeli hranici do Rakouska. Nikdo z jejich blízkých v tu chvíli netušil, že odjíždějí nadobro.

Začátky v cizině byly kruté. Rakousko je sice přijalo svobodou dýchající atmosférou, ale také drsnou realitou uprchlického života. Dva roky žili u Vídně ve vesnici Klosterneuburg, a byly to dva těžké roky, jak Jaroslava opakovaně zdůrazňuje. K dispozici měli provizorní bydlení; z herecké hvězdy se stala uklízečka v cizích domácnostech, aby vydělala na jídlo.

Malý syn zažíval ve škole šikanu, protože nerozuměl německy a spolužáci jím pohrdali jako „prchajícím Čechem“. Dospělí bojovali s pocity vykořenění, dceři se v cizím prostředí zhoršilo astma. Přes všechny útrapy ale nelitovali – byli rozhodnutí v normalizovaném Československu svoje děti nevychovávat. Místo toho myli nádobí, malovali byty, dělali jakoukoli práci, jen aby to společně zvládli.

Pomohli jim také přátelé – Pavel Landovský, Pavel Kohout, Ivan Medek, a další českoslovenští exulanti v Rakousku. Díky nim Jaroslava s Martinem vytrvali. Kolem Vánoc 1982 přišla zpráva, která manželům vlila naději do žil: mnichovské exilové rádio Svobodná Evropa jim nabídlo práci.

Váhali však, jestli ji přijmout. Měli strach, že svým působením v RFE ohrozí své blízké, kteří zůstali v Československu. „StB se nemohlo líbit, že jsme pracovali pro Svobodnou Evropu. Někteří kvůli nám taky museli k výslechům,“ vysvětluje Jaroslava.

„Dokonce otce Erika Taberyho zmlátili.“ Nakonec ale možnost stabilního zaměstnání a důstojného života převážila. „Můj muž vždycky říkal: ‚Když nesmíme hrát tady, tak nebudeme hrát ani venku,‘ a odjeli jsme,“ říká Jaroslava prostě. Sbalili se znovu a roku 1983 se celá rodina přesunula do Německa.

V bavorské metropoli našli to, co v Rakousku marně hledali – pocit přijetí. Mnichov se jim stal druhým domovem. Rádio Svobodná Evropa poskytlo Štěpánkovým byt a Martin nastoupil jako redaktor politického vysílání. Jaroslava sice ze začátku zůstávala „jen“ ženou v domácnosti, ale už to, že zase mohla dětem dopřát normální postele a dostatek jídla, pro ni znamenalo ohromnou úlevu.

Brzy navíc dostala šanci se profesně realizovat. Dramaturg Ota Filip, sám exulant, ji oslovil s nabídkou role v nově chystané divadelní hře mladé české autorky Ivy Procházkové Vdova po básníkovi. Náročná psychologická hra o dvou ženách, které se sblíží za bizarních okolností, Jaroslavu zaujala – měla hrát starší manželku, jejíž muž zemře, a zůstane v bytě s jeho mladou milenkou.

Byl v tom paradox komunistického světa, kde kvůli znárodňování majetku museli často cizí lidé sdílet jeden byt. Zpočátku mezi oběma hrdinkami panuje nenávist, ale posléze vznikne nečekané přátelství. Mladší žena pak onemocní rakovinou a umírá, takže stará zůstane opět sama. Jaroslava tušila, že hra bude silná – měla však jeden háček: uváděla se v němčině, a ona tehdy německy téměř neuměla.

Jenže nabídka přišla v pravou chvíli. Vdovu po básníkovi režíroval její manžel Martin Štěpánek a Jaroslava se rozhodla překážku překonat. Začala se učit němčinu rovnou na jevišti. Premiéra se odehrála na pomezí Rakouska a Německa, v Alpašském fóru. Mezi diváky seděl i spisovatel Pavel Kohout, který přijel ze Vídně – velmi si Jaroslavin výkon pochvaloval, ač „vůbec mi nerozuměl,“ směje se herečka.

Rozhodli se proto inscenaci zopakovat ještě jednou, tentokrát v uzavřeném představení pro známé a pro profesory herectví z Mnichova. Jaroslava se nebála ani toho – přiměla svého souseda, který byl divadelním režisérem, aby se na ni přišel podívat. Zpočátku odmítal – prý „protože jsem právě neuměla německy“ – ale pak přišel.

A stalo se něco nečekaného: mnichovští odborníci byli jejím projevem tak ohromeni, že jí okamžitě nabídli doučování němčiny, a režisér jí brzy svěřil velkou roli ve své další inscenaci. Jaroslava Tvrzníková se tak dokázala prosadit jako herečka i v cizí zemi, v cizím jazyce a po letech nucené pauzy. Navíc začala v Mnichově učit herectví, což jí připomnělo domov.

Kromě divadla začala Jaroslava brzy spolupracovat i se Svobodnou Evropou jako externí hlasatelka a režisérka kulturních pořadů. Zdálo by se, že tím exil získal idyličtější tvář. Jenže i za železnou oponou je dostihla dlouhá ruka československé StB. Rodina se ocitla v hledáčku komunistické rozvědky, která dokázala nahánět strach i tisíce kilometrů od Prahy.

Před Vánocemi 1986 vytáhla desetiletá Josefinka ze schránky pohlednici – a s pláčem ji donesla rodičům. Na anonymním lístku stálo, že jestli Martin Štěpánek nezařídí, aby rádio Svobodná Evropa zaplatilo milion marek, „bude zavražděný, jako byl zavražděný Hlavniak“. Manželé zůstali opařeni. Hlavniak, jak zjistili od policie, byl slovinský novinář, který za záhadných okolností zmizel a nedávno ho našli mrtvého.

Někdo tedy vyhrožoval, že Martina čeká tentýž osud. „Vyhrožovali nám smrtí. Dva roky po sobě jsme dostali o Vánocích výhrůžné dopisy. Hlídala nás policie a stavěli se k tomu velmi zodpovědně,“ líčí Jaroslava atmosféru psychického teroru, jež následovala. Německá policie jim přidělila ozbrojenou ochranu.

„Ze začátku jsme nesměli bez doprovodu ven. Děti nesměly bez doprovodu do školy. Muž do práce nesměl jezdit vlastním autem, vozila ho policie,“ vypočítává herečka. Vzpomíná, jak u nich v kuchyni sedával strážník s pistolí na stole a doprovázel ji i při otevření dveří pošťačce. Vánoční svátky trávili raději v utajení mimo domov, aby je případný atentátník nenašel.

Po dvou letech nervy drásajícího strachu výhrůžky ustaly, aniž se zjistilo, kdo za nimi stál. Rodina se zvolna vrátila k běžnému rytmu – a Jaroslava s Martinem paradoxně brzy čekaly radostné události.

Koncem osmdesátých let se z Mnichova stalo setkávací místo východoevropských umělců. Jaroslava s manželem založili malý divadelní spolek Franz Werfel Theater, aby uváděli hry autorů z Československa a dalších zemí východního bloku. Sotva začali zkoušet první představení, přišel podzim 1989 a zprávy o masových demonstracích v Praze. V prosinci už padl komunistický režim a hranice se otevřely. Jaroslava s Martinem neváhali ani minutu – toužili vidět domov na vlastní oči.

30. prosince 1989 nasedli do auta směrem Praha. Po třinácti letech exilu překročili hranice, tentokrát legálně a s radostí. Přijeli v předvečer Silvestra. Hned ten večer se sešli s celou rodinou a do noci oslavovali svobodu. Druhý den vyrazili do víru hlavního města, které euforicky slavilo příchod nového roku a nové éry.

„Byli jsme v Činoherním klubu, vím, že nás tam vítali, to ještě všichni žili. Přišel Ladislav Frej s Věrou Galatíkovou a Věra jenom křičela ze schodů: ‘Tak je to pravda, jsou tady!’“ líčí Jaroslava pohnutě přijetí mezi kolegy-herci, kteří je v Praze vítali jako ztracené děti navrátivší se domů. Chodili z divadla do divadla: na scéně Národního divadla si potřásli rukou s prezidentem Václavem Havlem, v kuloárech potkali staré přátele. Po letech izolace to byly okamžiky štěstí, na které dodnes vzpomíná s dojetím.

Nadšení z nabyté svobody ovšem postupně vystřídala střízlivost. Jaroslava s Martinem se brzy museli rozhodnout: zůstanou dál v Německu, kde si vybudovali druhý domov, nebo se natrvalo vrátí do Čech? Nebylo to jednoduché dilema. Jaroslava váhala víc než manžel. V Mnichově byla spokojená a bála se, že ji v Praze čeká „druhá emigrace“. Začínat po čtyřicítce potřetí od nuly, zase se někde doprošovat práce a podstupovat nejistoty, na to už neměla mnoho sil.

Pro jistotu se připravovala i na možnost, že by zůstala v Německu sama: udělala přísné zkoušky na taxikářku a poté i na obchodní akademii, aby mohla podnikat a uživit se vlastní firmou. Manžel ale chtěl domů. Zároveň tu byly další okolnosti – syn Jan si vzal Češku a plánoval se v Praze přihlásit na DAMU, a také rádio Svobodná Evropa oznámilo, že přesune své evropské působiště z Mnichova do nově svobodné Prahy. Nakonec tedy v roce 1994 přijeli všichni zpět do vlasti. Plni nadějí – i obav, které se zčásti naplnily.

Hned po návratu narazili na studenou realitu. Euforie z revoluce vyprchala a česká společnost nepřijala emigranty zrovna s otevřenou náručí. Jaroslava s Martinem sice formálně podstoupili rehabilitace – zákony jim zaručovaly nárok na bydlení a práci, o které kdysi přišli – jenže skutečnost byla jiná.

„Nedali nám byt, dokonce nám napsali dopis, že si musíme rozmyslet, jaké občanství chceme,“ vypráví herečka trpce. Měli německé pasy a Česko neumožňovalo dvojí občanství, takže na ně mnozí pohlíželi jako na cizince. Původní pražský byt rodiny Štěpánkových získali zpět jen v dezolátním stavu a s nekonečnými průtahy. A co hůř, pro Jaroslavu jako by doma nebylo místo.

„Samozřejmě jsem se šla ucházet do Národního divadla, ale současný ředitel mi velmi decentně řekl, že až pro mě budou mít roli, tak se ozvou. Nikdy se neozvali,“ říká s ironickým úsměvem. V kabelce přitom měla onen rehabilitační papír s razítkem, že ji musí vzít zpět – jenže hrdost jí nedovolila ho vytahovat a někoho prosit. Odešla tedy opět s nepořízenou.

Nakonec jim v těžké situaci pomohla instituce, která to dělala už potřetí: rádio Svobodná Evropa. Po přesunu do Prahy poskytlo Štěpánkovým provizorní bydlení a zaměstnání. Jaroslava pro rádio zpočátku pracovala externě a zároveň navázala spolupráci s Českým rozhlasem, kam docházela moderovat a režírovat kulturní pořady.

Věděla, že návrat bude znamenat uzavření její filmové kariéry – český film i televize v 90. letech preferovaly jiné tváře. Přesto nehodila herectví za hlavu. Založila menší zájezdovou divadelní společnost a s kolegy-rodáky objížděla města s představeními pro školy a kulturní domy. Později krátce působila i v ansámblu prestižního Divadla Na zábradlí.

Na divadelních prknech se objevovala jen sporadicky, zato se stále více našla v pedagogické práci. V roce 1996 nastoupila jako profesorka herectví na pražskou DAMU – na stejné škole, odkud ji kdysi málem vyhodili. Vedla studenty u zkoušek, režírovala jejich absolventská představení a předávala mladým adeptům divadla své zkušenosti a životní moudrost.

Konečně se zdálo, že Jaroslava Tvrzníková našla aspoň nějaký klid. Jenže její milovaný Martin se ani po návratu domů nepřestal vzpírat nepřízni osudu. Pokračoval ve své nezkrotné povaze a dával hlasitě najevo názory, které se mnohým nelíbily. Když během tzv. televizní krize na přelomu let 2000/2001 prohlásil, že protesty v České televizi jsou hlavně bojem o peníze, strhla se proti němu nová vlna nenávisti.

Přišly anonymní útoky, zákaz práce v Českém rozhlase i regionálních novinách. Zdálo se to neuvěřitelné – svobodná země, a Martin byl zase „persona non grata“, tentokrát pro jinou mocenskou garnituru. Měl problém sehnat obživu. Jaroslava opět držela rodinu nad vodou, zatímco on čelil pocitu marnosti a začal ve velkém pít. Když se později přidaly i vážné zdravotní potíže, Jaroslava o něj pečovala s nekonečnou trpělivostí.

V roce 2006 lékaři Martinovi objevili rakovinu a on musel na operaci. Přesto ho osud ještě jednou nečekaně vynesl nahoru: dostal nabídku, aby se stal ministrem kultury v první vládě Mirka Topolánka. Na pár měsíců tak zkusil roli politika. Po čtyřech měsících vláda padla a Martin Štěpánek se stáhl do poradenské funkce, spíš symbolické. Jako by už nic nemělo smysl.

Následovaly další operace a neúspěšná léčba závislosti. Jaroslava v bolesti sledovala, jak se její muž trápí. Beznaděj nakonec vyvrcholila v září 2010 tragédií. Martin, zlomený nemocí a depresemi, se rozhodl svůj boj ukončit. Zůstali sami doma, on a Jaroslava, děti už byly dospělé a mimo byt. Jeho manželka ho nalezla doma zastřeleného.

„Věděla jsem, že už to asi všechno dohromady nemohl vydržet, uvědomoval si, že by to nemělo perspektivu,“ pronesla Jaroslava později tiše. Když se vzpamatovala z prvního šoku, měla jen jediné přání – aby tisk a televize aspoň teď nechaly Martina na pokoji.

„Jen jsem prosila policii, aby nezveřejňovala, že to byla sebevražda, ale v tu chvíli už to prý běželo v televizi,“ řekla smutně. Mediální hyeny už cítily senzaci. Rodina tak nemohla truchlit v klidu; novináři je pronásledovali i na venkově, kam odjeli schovat se před světem. Jaroslava pohřbila svého muže s bolestí, ale důstojně – tak jako žila celý život. A pak zůstala sama.

Ještě několik následujících let pokračovala v práci, snad aby nemusela příliš myslet na prázdné místo po Martinovi. Věnovala se rozhlasu, pedagogice i herectví. Na filmové role už bylo pozdě – český film si na ni po návratu nevzpomněl a Jaroslavu Tvrzníkovou to nemrzelo.

Jeviště jí bylo stejně nejbližší. Větší divadelní příležitosti se dočkala až dlouho po roce 2010, kdy hostovala v souboru Divadla Na Jezerce či v projektech Agentury Harlekýn. Znovu stála na prknech a dokazovala, že její talent zraje s věkem. Ve svých osmdesáti získala zvláštní ocenění – Cenu Františka Filipovského za herecké mistrovství v dabingu (2020).

Dnes žije Jaroslava Tvrzníková v Praze, obklopená dětmi a vnoučaty. Když se ohlíží za svým pestrým osudem, v jejím hlase už není cítit hořkost, spíš smíření a moudrý nadhled. „Někdy se mi zasteskne po klidu života v Německu, ale cítím se být Češkou. Beru to se vším všudy, i s negativními vlastnostmi, jako je nepřejícnost, závist. Musím to přijmout, protože zde žiji a asi je toho kus i ve mně,“ říká tiše. Svůj život nevnímá jako těžký – „pořád jsem žila v relativním klidu“, pokrčí rameny – spíš jako bohatý, plný zvratů, zkoušek a lekcí.

Naučil ji především trpělivosti. Z nejhorších chvil si odnesla pochopení pro bolest druhých. Když v roce 2022 viděla zprávy o zástupech zoufalých žen a dětí prchajících z válkou zničené Ukrajiny, cítila obrovské soucítění.

„Je mi těch lidí nesmírně líto. Jsou na tom daleko hůř, než jsem byla já. Já jsem s myšlenkou odchodu mohla koketovat, byla to otevřená možnost, ale tyhle ženy se musely rozhodnout z minuty na minutu, nechat tam muže a odejít s dětmi,“ pronáší se slzami v očích. V tu chvíli se z její hluboké empatie rodí i tichá modlitba: „A tak bych si přála, aby v tom relativním klidu, ve kterém jsem mohla žít já, mohly žít i mé děti, vnuci a další generace.“

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslava_Tvrzn%C3%ADkov%C3%A1

https://www.pametnaroda.cz/cs/tvrznikova-jaroslava-20220224-0

https://www.csfd.cz/tvurce/1370-jaroslava-tvrznikova/biografie/

https://zivotopisyonline.cz/jaroslava-tvrznikova-ta-ktera-stala-po-boku-martina-stepanka/

https://zivotopis.osobnosti.cz/jaroslava-tvrznikova.php

https://dvojka.rozhlas.cz/jake-bylo-zacinat-zase-od-zacatku-herecka-a-manzelka-martina-stepanka-jaroslava-8074753

https://www.ceskatelevize.cz/porady/1186000189-13-komnata/212562210800017/

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-po-emigraci-celila-vyhruzkam-herecka-tvrznikova-o-drsne-zkusenosti-s-komunisty-274989

https://www.penize.cz/470376-herecka-jaroslava-tvrznikova-vypravi-svuj-zivotni-pribeh-v-knize-od-robinsonky-ke-svobodne-evrope

https://www.divadelni-noviny.cz/umeni-dn-nepokorena-herecka

https://www.krajskelisty.cz/praha/30528-osm-let-tvrdych-zakazu-a-nekonecne-trable-po-boku-burice-stepanka-aneb-jak-emigrace-zoceli-dusi-tajnosti-slavnych.htm

https://www.memoryofnations.eu/cs/tvrznikova-jaroslava-1940