Článek
Genetův život začal jako příběh zavrženého dítěte. Narodil se 19. prosince 1910 v Paříži. Matka, mladá neprovdaná žena, ho jako nemluvně odložila do sirotčince. Otec byl neznámý. Malého Jeana si vzala do pěstounské péče prostá venkovská rodina v Burgundsku. Dostal slušnou katolickou výchovu a ve škole patřil k nejlepším žákům.
Uzavřené, citlivé dítě však tížila neviditelná jizva – vědomí, že je nalezenec, někdo, koho vlastní matka odvrhla. Když jej jednou spolužáci surově zesměšnili, že „nemá žádný skutečný domov“, zasáhlo to Jeana do živého.
Ponížení se v něm proměnilo v tichý vzdor. Rozhodl se, že nebude hledat domov, kde ho nikdo nechce. Ještě jako chlapec si umínil, že zůstane navždy bezdomovcem – vyvrhelem na okraji společnosti, který se nebude řídit jejími pravidly.
Toto předsevzetí brzy naplnil. Jako dospívající začal utíkat z domova a toulal se, kde se dalo. Poprvé byl zatčen už kolem svých patnácti let za drobnou krádež. Následovala série útěků z polepšoven a převýchovných ústavů. Mladý Genet postupně propadl zlodějině, lhaní a rebelii jako by to byla jeho osudová dráha.
Roku 1926 se ocitl v nechvalně proslulé trestanecké kolonii Mettray. Strávil tam tři dlouhé roky – tři roky v pekle, jak později říkal. Tvrdý režim, všudypřítomné násilí a ponižování v něm zasely ještě hlubší vzdor, ale zároveň zvláštní druh erotické fascinace mocí. V tom drsném chlapeckém mikrokosmu poznal, že autorita plodí odpor a že láska se snadno zvrátí ve zradu.
„Oddal jsem se zlu, protože jen ono vytváří podmínky k erotismu,“ napsal později – jako by jen v zakázaném a hříšném nacházel pocit živosti. V Mettray se také plně vykrystalizovala jeho homosexuální orientace. Genet se přestal jakkoli stydět za to, kým je. Naopak – začal svůj úděl vyvrhele přijímat skoro s hrdostí, jako identitu, kterou mu společnost vtiskla a kterou on teď dovádí k dokonalosti.
Ve svých osmnácti letech opustil brány polepšovny a ihned využil první šanci, jak zmizet z Francie. Přihlásil se dobrovolně do Cizinecké legie. Armádní život ho lákal jako pokračování toho, co znal – společenství mužů podřízených kázni, kde vzpoura proti pravidlům dodává věcem náboj. Toužil také poznat vzdálené kraje a uniknout stínům své minulosti.
Legie ho odvedla do Severní Afriky, do arabského světa, který si zamiloval pro jeho horkou mužnost a ostré kontrasty chudoby a hrdosti. Jenže ani armáda nedokázala zkrotit jeho nespoutanost. Po čase z legie dezertoval – možná ne jednou, podle záznamů se nechal naverbovat opakovaně a možná ho i několikrát vyhodili, když přišli na jeho krádeže.
Každopádně jako vojín i jako dezertér nasával život na okraji: zažil přístavy Středomoří, koloniální garnizony, noční ulice cizích měst. Z vojáka psancem – Genet plynule navázal na svůj předchozí život mimo zákon.
Ve 30. letech se toulal Evropou jako věčný tulák. Procházel Itálií, Španělskem, Balkánem, prý i Československem a Polskem – všude žil ze dne na den, v absolutní svobodě a absolutní bídě. Živil se, jak byl zvyklý: krádežemi, žebráním, příležitostnou prostitucí.
Nějaký čas strávil mezi žebráky a zloději v Barceloně a v Antverpách a spal pod mosty. Ocital se na samém dně společnosti a z této perspektivy začal svět chápat jako převrácené zrcadlo. Špína ulice pro něj byla zlatem, ponížení bylo slastí a zločin se stával svéráznou modlitbou.
Vzpomínal, že v těchto letech vší a hladu poznal i jistou vznešenost bídy – vši podle něj byly jediné klenoty, které on a jeho druhové měli, a hlad jim dával halucinační jasnost myšlenek. Tělo a duše se scvrkly na základní potřeby, ale právě v tom extrému objevoval Genet jakousi perverzní čistotu.
Svůj úděl prožíval jako pouť na samotné dno – jako by chtěl vědomě klesnout co nejníž, do největší špíny a hříchu, a tam najít pravdu o sobě i o společnosti, která jej zavrhla.
Koncem třicátých let se vrátil do rodné Francie – vyčerpaný, pronásledovaný úřady a stále nenapravitelný. V zemi už duněla druhá světová válka. Genet, paradoxně, uvítal chaos války s tichou úlevou. Celý život byl zvyklý na boj o přežití; teď se kolem hroutil řád a všeobecné šílenství války mu poskytlo krytí.
Během okupace a v poválečných letech byl Genet opakovaně vězněn za krádeže, podvody i „nemravné chování“. Odseděl si minimálně deset různých trestů v různých káznicích. Vězení pro něj přestalo být jen místem trestu – stalo se zároveň jeho útočištěm i ateliérem.
Za mřížemi se totiž definitivně našel jako spisovatel. Ve válečném tichu cel se vrátil ke svému psaní a pustil se do něj s posedlostí. Papír a pero se staly jeho novým zločinem i novou láskou.
Ve svých dvaatřiceti letech – stále jako vězeň – dokončil Jean Genet svůj první román Panna Marie Květná (Notre-Dame-des-Fleurs). V dusném ovzduší cely vylíčil svět pařížského polosvěta: příběhy pasáků, zlodějů, vrahů a prostitutů z Montmartru, propojené postavou zženštilé královny podsvětí jménem Divine.
Bez obalu popsal homosexualitu, zločin a zmar, ale učinil tak jazykem tak poetickým, že se špína měnila v mystický obraz. Rukopis vyšel tajně v roce 1944 na náklady Jeana Cocteaua, známého básníka a dramatika, který Genetův talent náhodou objevil a stal se jeho ochráncem.
Cocteaua uhranula už Genetova vězeňská báseň Odsouzenec k smrti, elegie věnovaná popravenému milenci-zločinci. V tom osamělém kriminálníkovi rozpoznal Cocteau génia. Pomohl román protlačit do literárního světa – a tím, ironicky, možná Genetovi zachránil život.
Brzy po válce se totiž Genet ocitl nad propastí. Roku 1948 byl zatčen už podesáté a podle tehdejšího francouzského zákona mu jako nenapravitelnému recidivistovi hrozil doživotní žalář s nucenými pracemi – pravděpodobně v trestanecké kolonii v Guyaně. Pro člověka, který romantizoval galeje a okovy ve svých knihách, to mohl být groteskně naplněný osud.
Ale stalo se něco nečekaného: na obranu tohoto vysmívaného psance vystoupila intelektuální elita Francie. Básník Jean Cocteau, filozof Jean-Paul Sartre, spisovatel André Gide a několik dalších kulturních veličin podepsali petici k prezidentu republiky. Apelovali, aby stát projevil milosrdenství vůči muži, který se zrodil z nejhlubšího bahna, a přece dokázal stvořit literární díla výjimečné síly.
Prezident Vincent Auriol nakonec Geneta omilostnil dřív, než rozsudek nabyl právní moci. Tulák a zloděj tak doslova unikl okovům na poslední chvíli – a už se do vězení nikdy nevrátil.
Genet byl na svobodě a ve společnosti náhle zaujímal paradoxní postavení: zločinec a vyhnanec, který se stal literární senzací. Koncem 40. let vydal během pouhých pár roků čtyři romány a jeden autobiografický deník. V prózách Zázrak růže, Querelle z Brestu a Pohřební obřad dál rozvíjel své provokativní vize – vražda a vášeň, zrada a láska se v nich proplétaly s nebývalou otevřeností.
V roce 1949 vyšel i jeho syrový Deník zloděje, kde s nesmlouvavou upřímností vylíčil vlastní život psance od dětství v nalezinci až po roky zločinu a prostituce v ulicích Barcelony a Paříže. Jeho knihy šokovaly nemalou část čtenářů – natolik otevřeně oslavovaly vše, co bylo považováno za zvrhlé a nemorální.
Cenzura na sebe nenechala čekat: v roce 1957 úřady označily román Panna Marie Květná za pornografii a stáhly jej z prodeje. Podobné zákazy a skandály provázely Geneta v různých zemích ještě hluboko do 80. let. Zatímco jedna část společnosti ho zavrhovala, druhá v něm viděla výjimečný zjev moderní literatury – básníka zatracení, který se nebojí vstoupit do temnoty a najít v ní poezii.
V těchto letech se Genet těšil podpoře vlivných přátel a mecenášů. Už nemusel krást, aby přežil. Pohyboval se v okruhu pařížských umělců, bohémy a intelektuálů, byť sám zůstával nepoddajný a svůj. V roce 1952 o něm Jean-Paul Sartre – fascinován jeho osudem – napsal monumentální studii Svatý Genet.
Sartre v ní Geneta rozebral do nejmenších detailů, vykreslil ho jako „svatého mezi vyvrheli“, mučedníka vlastního hříchu, a snažil se filozoficky pochopit, jak se z vagabunda stal spisovatel. Genet, kterého celý život těšilo pohoršovat a unikat škatulkám, byl touto nežádoucí kanonizací zaskočen.
Jako by mu Sartre zrcadlem nastavovaným příliš blízko tváře odhalil i to, co sám vidět nechtěl. Genet na několik let přerušil literární tvorbu. Prohlašoval dokonce, že už psát nebude, že se ve psaní „vypsal do sucha“ a vyznal ze všech běsů, které v sobě nosil.
Z Geneta se stal slavný autor, ale v nitru zůstal tím věčným tulákem bez kořenů. I v době rostoucí proslulosti neměl stálé bydliště ani majetek. Přespával po hotelích, u přátel či milenců, neposedně cestoval z místa na místo. Teprve v druhé polovině 50. let chytil „druhý dech“ jako tvůrce – nikoli však už v próze, nýbrž na divadle.
Napsal postupně několik působivých dramat, která z něj učinila předního představitele avantgardního absurdního divadla. Hry Služky (1947) a Zostřený dozor (1949) ještě vycházely z komorních prostředí zločinu a trestu. Naproti tomu pozdější dramata Balkón, Černoši a Paravány (vznikající 1955–1961) rozvinula jeho témata ve velkolepých alegoriích o moci a revoltě.
V Paravánech, syrové hře o alžírské válce, naplno šokoval publikum – při premiéře v roce 1966 hra vyvolala skandál a musela čelit pokusům o zákaz. V té době už ovšem Genetovo jméno stálo pevně po boku Samuela Becketta a Eugèna Ionesca jako synonymum moderního provokativního divadla.
Jenže zatímco na jevištích slavil Genet úspěchy, v jeho osobním životě se pomalu schylovalo k tragédii. Šedesátá léta pro něj vůbec nebyla dobou klidu nebo spokojenosti – naopak přinesla sérii bolestných ran, které zahnaly starého samotáře až na pokraj zoufalství. Vše začalo nenápadně, láskou. Genet, celý život přitahovaný krásnými muži z ulice, se tentokrát hluboce zamiloval.
Jeho partnerem se stal mladý arabský akrobat Abdalláh, cirkusový provazochodec. Pro Geneta to byl patrně nejintenzivnější milostný vztah v životě – strávili spolu osm let. Jean nadšeně jezdil s Abdalláhem po Evropě na jeho vystoupení, vymýšlel mu artistická čísla na laně, navrhoval kostýmy, dělal mu osvětlovače v zákulisí. Byla to pro Geneta nečekaná idyla: láska, tvůrčí souhra i pocit rodiny v jednom.
Jenže nic netrvá věčně. Několik ošklivých pádů z provazu ukončilo Abdalláhovu kariéru a mladý artista upadl do depresí. Genet, v jádru stále neklidný a neschopný soucitu se slabostí, nakonec milence opustil – okouzlen novým objektem, tentokrát mladým automobilovým závodníkem.
Opouštěný Abdalláh ztratil smysl života a v roce 1966 spáchal sebevraždu. Jean Genet se zprávu dozvěděl kdesi na cestách a u srdce ho zasáhla ledová hrůza a lítost. Milovaný mladík se zabil kvůli němu. Genet se zhroutil. Propadl naprostému zoufalství, uzavřel se před světem, začal pálit své rukopisy a sepsal vlastní závěť – byl rozhodnutý skoncovat se vším.
Ani tím však série neštěstí neskončila. Zakrátko zahynul při autonehodě i druhý Genetův milenec, onen automobilový závodník, kvůli němuž Abdalláha opustil. V březnu 1967 navíc spáchal sebevraždu Genetův blízký přítel a literární agent. Tyto rychlé rány osudu uvrhly Jeana do hluboké psychické krize. V květnu 1967 se sám pokusil o sebevraždu.
Podřezal si žíly – ale přežil. Ležel pak nějaký čas v nemocnici, odcizený, bez chuti k životu i ke psaní, které kdysi tolik miloval. Tehdy mu bylo 56 let a zdálo se, že jeho podivuhodný život došel do slepé uličky. Že navzdory veškeré pýše a vzdoru zůstal nakonec úplně sám, zlomený a unavený, bez víry v budoucnost.
Ale pak přišel rok 1968 a s ním nový oheň vzpoury – tentokrát však nikoli jen osobní, nýbrž společenské. Ulice Paříže zaplnili mladí revolucionáři, začala se otřásat mocenská zřízení západního světa. Jean Genet procitl. Poprvé v životě se rozhodl angažovat pro něco většího, než byl on sám. Když v květnu 1968 hořely v Paříži barikády a studenti házeli dlažební kostky na policii, procházel mezi nimi i sedmapadesátiletý Genet.
S jiskrou v oku pronášel improvizované projevy o svobodě a bezpráví. Pocítil spřízněnost s novou generací rebelů, kteří bořili konvence a provokovali „spořádanou“ společnost – tedy to, co on dělal celý život. Navázal přátelství s filozofem Michelem Foucaultem, opět se setkal se Sartrem.
Společně se účastnili demonstrací proti rasismu a policejní brutalitě vůči přistěhovalcům, které tehdy zdaleka nebyly tak běžné jako dnes. Genet jako by našel novou roli – tribun utlačovaných. Už ne psaným slovem, ale svou fyzickou přítomností a hlasem bojoval na straně těch, kdo byli na okraji – tentokrát ne kvůli sexuální orientaci či zločinu, ale kvůli barvě pleti a chudobě.
Tento nový étos ho záhy zavál za oceán. V roce 1970 odjel Genet do Spojených států, kam jej pozvali vůdci radikální černošské organizace Černí panteři. Bílý spisovatel a bývalý zločinec se stal pro hnutí exotickým spojencem a morální oporou. Genet strávil v USA několik měsíců – pronášel projevy na univerzitách, psal eseje do časopisů, navštěvoval soudní procesy s vedoucími představiteli Pantherů.
Osobně se setkal s Huey Newtonem, který ho okouzlil svým charismatem bojovníka. Účastnil se také protestů u sjezdu Demokratické strany v Chicagu, které policie tvrdě potlačila obušky. Genet si tím vším vysloužil značnou pozornost FBI a brzy i nálepku nežádoucí osoby – americké úřady ho sledovaly a nakonec mu odebraly vízum.
Byl vyhoštěn ze země jako persona non grata, protože podporoval skupinu považovanou za nebezpečnou. Pro Geneta to bylo skoro vyznamenání – opět byl na straně vyhnanců.
Po návratu do Evropy nehodlal složit ruce do klína. Jeho revoluční zápal se přenesl na jiný kout planety – do Palestiny. Už od dob služby v legii ho přitahoval arabský svět, teď navíc vnímal konflikt na Blízkém východě jako křižovatku útlaku a odporu. Poprvé navštívil palestinské uprchlické tábory v roce 1970. Projel Jordánsko, navázal tajné kontakty s palestinskými bojovníky a dokonce se setkal s lídrem OOP Jásirem Arafatem v Ammánu.
Západní svět zrovna fandil spíše Izraeli, ale Genet se bez váhání postavil na stranu Palestinců, těch věčných psanců Blízkého východu. Nešlo mu o náboženství – islám pro něj, volnomyšlenkáře, neměl zalíbení – spíš ho přitahoval prostý a tvrdý život v palestinských táborech, tak odlišný od blahobytné konzumní společnosti, kterou pohrdal.
V arabských bojovnících viděl ztělesnění hrdosti a mužnosti, která se na Západě vytrácela. Jezdil za nimi opakovaně, strávil mezi Palestinci téměř dva roky života jako pozorovatel, pomocník, přítel.
V září 1982 byl Jean Genet v Bejrútu, když došlo k masakru civilistů v táborech Sabra a Šatíla. Jako jeden z prvních cizinců vstoupil po masakru do zpustošeného tábora a to, co spatřil, už navždy zůstalo před jeho očima. Hromady mrtvých těl, pláč přeživších, zápach krve a střelného prachu – absolutní tragédie nevinných lidí. Genet byl otřesen do morku kostí.
Ve svém srdci psance nosil celý život vzdor a cynismus, ale tam, mezi troskami chatrčí posetých těly, v něm cosi puklo. Okamžitě se pustil do psaní reportážní eseje Čtyři hodiny v Šatíle, v níž svědčil o hrůzách, jejichž svědkem byl.
A začal také pracovat na své poslední knize – obsáhlé memoárové próze, v níž chtěl zachytit vše, co zažil po boku palestinských bojovníků a černých revolucionářů. Příznačně tu knihu nazval Zamilovaný zajatec: on, Jean Genet, věčný zajatec lásky k vyděděncům, v ní vyznával svůj soucit a obdiv ke všem porobeným. Byl to jeho literární testament.
Rukopis dokončil o pár let později v Paříži, kde se potají usadil v malém hotelu. Zůstával stranou reflektorů, unavený, nemocný, ale odhodlaný ještě naposledy promluvit. V té době ho sžírala rakovina hrdla, následky letitého kouření. Přesto do poslední chvíle seděl nad stránkami Zamilovaného zajatce, opravoval věty a ladil rytmus slov.
V březnu 1986 dokončil finální úpravy textu. O měsíc později, 15. dubna 1986, byl Jean Genet nalezen mrtev ve svém pokoji v pařížském hotelu. Zemřel v 75 letech.
Jean Genet si přál, aby jeho tělo spočinulo daleko od rodné země, kterou nikdy nemiloval. Byl pohřben na severoafrickém pobřeží, v prostém hrobě na křesťanském hřbitově ve městě Larache v Maroku.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Jean_Genet
https://www.reflex.cz/clanek/causy/73991/jean-genet-francouzsky-basnik-dramatik-a-spisovatel-ktery-se-zivil-kradezemi-zebranim-a-prostituci.html
https://www.latimes.com/archives/la-xpm-1986-04-15-mn-5130-story.html
https://legacyprojectchicago.org/person/jean-genet
https://www.britannica.com/biography/Jean-Genet
https://www.discoverfrance.net/France/Theatre/Genet/genet.shtml
https://www.artforum.com/columns/jean-genet-a-life-204136/
