Článek
Praha hořela strachem a hanbou. Bylo 21. srpna 1968 brzy ráno a po dlažbě klopýtali rozespalí lidé, kteří ještě včera věřili na zázraky. Místo nich přijely tisíce sovětských vojáků a z hlavní tanků mířila na obyvatele „bratrská pomoc“.
Na ulicích se ozývala střelba a československé vedení státu mezitím mířilo opačným směrem – pryč z okupované země, unesené v noci do neznáma. Mezi unesenými byl i František Kriegel, komunista a lékař v jedné osobě, člen nejužšího vedení strany a předseda Národní fronty.
Ten drobný plešatící muž s klidnýma očima navenek nepůsobil jako hrdina. Ale během několika příštích dnů měl projevit víc odvahy než všichni kolem něj. Kdo byl ten člověk, kterého se okupanti báli pustit domů?
František Kriegel se narodil roku 1908 v haličském Stanislavově do židovské rodiny. Dětství poznamenala bída a brzká smrt otce. Jako mladý odešel do Prahy studovat medicínu, a když Evropu začal otravovat jed fašismu, zanechal pohodlného života lékaře a šel bojovat.
Ve Španělsku působil od roku 1936 jako frontový lékař, prošel peklem občanské války a vysloužil si pověst odvážného muže. Později se přesunul do Asie: v roce 1939 odjel v rámci mise Červeného kříže do Číny, kde druhou světovou válku strávil jako chirurg u čínských jednotek bojujících proti Japoncům.
V barmské džungli šel hned za tanky – přímo pod palbou ošetřoval desítky raněných vojáků a neuhýbal ani před nepopsatelnými hrůzami fronty. Jeho hrdinství ocenili i Američané: v roce 1944 obdržel vyznamenání Emblem for Meritorious Civilian Service za mimořádnou odvahu a obětavost. Z války se vrátil s hodností majora a také s jizvami na duši, které se nedaly spočítat.
Domů do Prahy přijel až na podzim 1945, rovnou jako přesvědčený komunista. Věřil, že po hrůzách světové války zajistí socialismus spravedlivější svět. A v únoru 1948 neváhal pro tuto ideu šlápnout přes demokracii – stal se jedním z organizátorů komunistického převratu. Jako politický tajemník pražské KSČ a zástupce velitele ozbrojených Lidových milic zajišťoval zbraně a lidi odhodlané pochodovat v ulicích.
Sám navrhoval, aby milicionáři měli volnost střílet, pokud to uznají za nutné. Krveprolití v Praze nakonec nebylo třeba. Stačila demonstrace síly, a nové pořádky byly upečeny. František Kriegel tehdy patřil k nejloajálnějším stoupencům stalinského kurzu a věřil, že slouží správné věci. Byl to paradox: muž statečný v boji i obětavý lékař se spolupodepsal na instalaci represivního režimu. Netušil, jak brzy jej semelou jeho vlastní soukolí.
Přišly padesáté roky a s nimi stranické čistky. Kriegel, jako mnozí jiní židovští intelektuálové v KSČ, upadl do podezření. Byl sledován a vyslýchán StB, ale vyhnul se vězení – zachránila ho ochranná ruka Antonína Novotného, stranického kolegy, který si vážil jeho lékařských kvalit.
Přesto byl odstraněn z vysoké funkce náměstka ministra zdravotnictví a na čas ztratil politický vliv. Ocitl se na okraji. Pracoval jako obvodní lékař, jezdil za pacienty tramvají a léčil ve vinohradské nemocnici. V té době poznal odvrácenou tvář svého milovaného režimu – a trpce vystřízlivěl. Svědomí mu nedalo mlčet.
Ke konci padesátých let se situace uvolnila a Kriegel prošel tichou rehabilitací. Za svou dřívější „revoluční bdělost“ dokonce dostal vyznamenání – Řád 25. února a Řád rudé hvězdy. V roce 1960 odjel na Kubu radit novému Castrovu režimu, jak budovat zdravotnictví.
Zavedl tam očkování dětí proti dětské obrně a pomohl zakládat lékařské fakulty. Ironií osudu tam však ztratil iluze o komunismu: Fidel Castro mu připadal jako narcis závislý na moci (a snad i drogách) a ekonomiku ostrova viděl už tehdy na pokraji krachu.
Když se v roce 1963 vrátil domů, byl už jiným člověkem. Chápal, že revoluce požírá své děti a že je třeba změn.
Z Kriegla se stal reformní komunista – angažoval se v politice znovu, ale s poučením z minulosti. Začal otevřeně kritizovat chyby režimu. „Budu vždy pranýřovat nedostatky, kterých v naší společnosti vidím velmi mnoho,“ upozornil prý dopředu i všemocného prezidenta Antonína Novotného, když mu nabídl místo v ústředním výboru.
Roku 1964 byl zvolen poslancem Národního shromáždění a stal se předsedou jeho zahraničního výboru. Stoupal rychle – v roce 1966 ho stranický sjezd zvolil do ÚV KSČ. Stále pracoval jako lékař a kolegové si všímali, že je neobyčejně pracovitý a neústupně zásadový. Už tehdy vyčníval: zatímco ostatní papaláši se vozili v černých vládních vozech, primář Kriegel ráno stepoval na tramvajové zastávce.
Na jaře 1968 přichází vytoužená obleva – Pražské jaro. Nové vedení strany v čele s Dubčekem slibuje „socialismus s lidskou tváří“ a národ jásá. František Kriegel patří k vlivným postavám těchto změn, i když se nestal jejich usměvavou tváří jako Dubček.
Byl zemitý, vážný, ve funkci předsedy Národní fronty spíše tahal za nitky v pozadí. Věděl své: svobodu je třeba dávkovat opatrně. Třeba vznik samostatných politických stran tehdy rozhodně odmítal – návrhy na obnovu sociální demokracie či vznik KANu tvrdě zavrhoval.
Stále totiž věřil, že komunisté mohou chyby napravit zevnitř, bez návratu kapitalismu. Přišlo léto 1968 a s ním dusný pocit, že se něco stane. Kriegel létal jako emisar mezi Prahou a Moskvou, snažil se vyjednávat a hasit malé požáry. V srpnu se svěřil příteli, že po setkání se sovětským vedením v Čierné nad Tisou nemůže spát. „Musel jsem pořád myslet na to, v jakých primitivních rukou jsou osudy národů i celého lidstva,“ povzdechl si znechuceně.
Cítil blížící se katastrofu. A ta opravdu přišla – 21. srpna v noci jeho rodnou zemi přepadla vojska pěti států Varšavské smlouvy. Kriegel se brzy ocitl v zajetí vlastních „spojenců“.
Pod hlavněmi samopalů transportovali Sověti československé představitele do Moskvy, kde se mělo rozhodnout o osudu Pražského jara. Na kremelských jednáních panovala klaustrofobická atmosféra. Všude byli ozbrojení důstojníci, telefonní linky odposlouchávané a ven se nikdo z Čechoslováků nedostal, dokud nesplní příkazy.
Rovné diskusi se to nepodobalo ani náznakem. Místo toho sovětští vůdci vyhrožovali likvidací: jestli delegace nepřijme jejich podmínky, jmenují okamžitě kolaborantskou vládu nebo nechají armádu poslat „na Sibiř všechny provokatéry“.
Na československou delegaci tvrdý nátlak dolehl. Alexander Dubček, symbol obrodného procesu, se psychicky zhroutil, plakal a odmítal se jednání vůbec účastnit. Jiní váhali a trýznili se – co bude s národem, když nepodepíšeme?
Sovětům v manipulaci pomáhal jeden muž, který se tím neblaze proslavil. Paradoxně Gustáv Husák (přiletěl až později s delegací prezidenta Svobody), donedávna sám reformátor a blízký Dubčekův spojenec, náhle změnil barvy a stal se úslužným advokátem okupantů. Vyzýval své kolegy, aby přijali sovětské diktáty bez odporu.
Vyděšení čs. politici nakonec jeden po druhém kapitulovali. Moskevský protokol – dokument, který odsuzoval reformy Pražského jara a fakticky legalizoval pobyt cizích vojsk na našem území – podepsali 27. srpna 1968 všichni internovaní členové delegace. Všichni až na jednoho.
Prezident Ludvík Svoboda na něj dokonce křičel, až se šedesátiletý lékař ohradil: „Co se mnou můžete udělat? Pošlete mě na Sibiř, nebo mě dáte zastřelit. S tím já počítám – a kvůli tomu nepodepíšu.“
Jeho tichá věta dopadla v sále jako balvan. Nikdo už neodpověděl. Kriegel zůstal jediným, kdo odmítl sovětský diktát podepsat.
Následovaly dramatické chvíle. Sověti zuřili a zvažovali nejhorší scénář: Kriegel zůstane navždy „u ledu“ někde v gulagu a do Prahy se nevrátí. Ostatní delegáti sice dokument podepsali, ale bez jednoho podpisu neměl protokol plnou legitimitu – dalo by se říct, že v oné místnosti zůstala jiskřička československé cti.
Tu chtěli okupanti uhasit. Nakonec musel zasáhnout prezident Svoboda. Se vší autoritou válečného generála se postavil Brežněvovi a zaručil se za Kriegela osobně. Trval na tom, že bez něj se do vlasti nevrátí nikdo. Brežněv váhal, ale Svoboda měl u něj určitou úctu – sám bojoval v řadách Rudé armády ve druhé světové válce.
Nakonec tedy svolil: rebel Kriegel směl domů. Zraněná delegace se vracela letecky do Prahy a František Kriegel seděl na palubě vedle Dubčeka a Černíka. Byl volný, ale vítězství to nebylo.
„Nepodepsal, ale nezměnil nic,“ říkali si mnozí trpce. Skutečně – Moskva prosadila své. Okupační vojska zůstala v Československu „dočasně“ dalších dvacet let a nastala doba temné normalizace. Moskevský protokol odstartoval čistky a popravil poslední iluze o suverenitě země.
Kriegelův osamělý čin osobní statečnosti tehdy na výsledku nemohl nic změnit. Přesto nebyl zbytečný. Pro miliony lidí doma se stal symbolem – jediným světýlkem spravedlnosti v noci zrady. Národ ztratil svobodu, ale získal hrdinu, na kterého mohl být hrdý.
Režim ovšem s „hrdinou“ nemínil zacházet v rukavičkách. František Kriegel byl označen za veřejného nepřítele téměř okamžitě. Ještě 31. srpna 1968 – necelý týden po návratu z Moskvy – ho vyšoupli z předsednictva strany i z funkce předsedy Národní fronty.
Všechny významné posty musel opustit. Zůstal jen řadovým poslancem a i to mu záhy sebrali. V říjnu 1968 se v parlamentu projednávala smlouva o „dočasném pobytu“ sovětských vojsk – a Kriegel patřil mezi čtyři poslance, kteří jako jediní hlasovali proti jejímu schválení.
Byl nepoučitelný: i v té poslední chvíli zvedl ruku na odpor, třebaže to byla jen marná gesta na prázdném kolbišti. Snad právě tehdy si podepsal ortel. Na jaře 1969 už u moci seděl Gustáv Husák – ten, co v Moskvě tak horlivě přesvědčoval ke kapitulaci.
Nyní se stal vykonavatelem vůle Kremlu. Rozpoutal v KSČ masové čistky, aby odstranil zbytky reformního křídla. Kriegel letěl jako jeden z prvních. Dne 30. května 1969 byl s definitivní platností vyloučen ze strany.
Snažili se vymazat jeho jméno z historie. V roce 1970 ho předčasně poslali do důchodu. Kriegel se ocitl na okraji společnosti, ostře sledován tajnou policií. Nesměl publikovat, cestovat, stýkat se se studenty. Měl zmizet v propadlišti dějin.
Jenže on se nezlomil. Stále věřil v ideály spravedlnosti a teď, zbaven všech funkcí, našel společnou řeč s rodící se disidentskou komunitou. Zůstal komunistou svým přesvědčením – nechtěl návrat kapitalismu – ale mnohem blíž měl k lidem jako Václav Havel než k papalášům na Hradě.
V lednu 1977 patřil František Kriegel mezi úplně první signatáře prohlášení Charty 77. Ve svých 68 letech se tím otevřeně postavil režimu na odpor znovu, tentokrát už bez jakékoliv ochrany. StB ho samozřejmě sledovala na každém kroku – dokonce i v nemocnici, když byl později hospitalizován, seděli před pokojem tajní.
Kriegel už byl starý a nemocný, ale strach z něj měli pořád. Čím to? Snad tím, že v očích lidí symbolizoval nezlomenou čest. Toho se režim bál jako ohně. Zemřel 3. prosince 1979 po těžkém infarktu v pražské nemocnici na Žižkově.
Ani pohřeb mu nedopřáli v klidu – komunisté se děsili, že by se z něj stala manifestace za svobodu. Poslední rozloučení proto proběhlo potají, narychlo už dva dny po smrti, v šest hodin ráno za úsvitu. Chladné zimní ráno, rychlá kremace beze svědků, urna s popelem uložená bez obřadu do země na motolském hřbitově. Žádné pocty, žádné věnce.
Jen rozpačitá hrstka úředníků a ostře sledovaný hrob. Teprve o deset let později, na sklonku roku 1989, mohlo jméno Františka Kriegla zaznít zase nahlas – a dočkalo se úcty, jakou si zasloužilo. Nadace Charty 77 zřídila jeho jménem cenu udělovanou za boj za lidská práva.
Dostal posmrtně státní vyznamenání, jeho jméno nese ulice. Přesto dodnes budí kontroverze – třeba v roce 2014 mu odmítla Praha 2 udělit čestné občanství. Mnozí mu totiž nemohou zapomenout jeho někdejší komunistické prohřešky. Mísí se tu obdiv s výčitkou: byl to hrdina, nebo fanatik? Může jeden skutek vykoupit předchozí viny?
Historikové nabízejí smířlivou odpověď. „Byl hrdinou v srpnu 1968 – a to, že se jím stal, souvisí s tím, že to byl statečný chlap,“ říká Martin Groman s tím, že Kriegel dokázal uznat i své chyby.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/František_Kriegel#/media/Soubor:František_Kriegel_(Časopis_lékařů_českých,_no._16,_1968).png
https://plus.rozhlas.cz/frantisek-kriegel-moskevske-protokoly-nepodepsal-poslou-me-na-sibir-nebo-8180125
https://www.tribune.cz/archiv/mudr-frantisek-kriegel-8211-statecna-obet-vlastni-ideologie/
https://www.securitymagazin.cz/historie/jediny-ktery-nepodepsal-potupny-dokument-frantiska-kriegela-pak-vyloucili-z-ksc-1404063779.html
https://nasezdravotnictvi.cz/aktualita/frantisek-kriegel-pribeh-lekare-ktery-svuj-narod-nezradil
