Článek
Chladný vzduch a závratná výška mu v žilách rozehrály zvláštní koktejl neklidu a euforie. Prsty křečovitě svíral hranu balkonu nad sebou, jako by to bylo jeviště, kterého se odmítal pustit. V hlavě mu možná prolétla myšlenka, zda je tohle další jeho odvážný kousek – anebo největší chyba života.
Nebylo to poprvé, co riskoval život několik metrů nad zemí. Jiří Hrzán, drobný muž s duší akrobata, odjakživa miloval výšky a výzvy, ať už na divadelních prknech, nebo mimo ně. Od dětství, kdy v rodném městě šplhal po stromech a střechách, jako by hledal nadhled nad světem kolem, zůstával věčným klukem. Narodil se uprostřed bouřlivého roku 1939 do země zmítané válkou.
Vyrůstal v poválečném Československu, v časech naděje na obnovu i postupně se vracející nesvobody. Už jako školák v sobě objevil zvláštní dar: uměl lidi rozesmát i dojmout v jediném okamžiku. Drobný vzrůstem, avšak nepřehlédnutelný svou energií, vplul začátkem šedesátých let na pražská jeviště s odzbrojující lehkostí.
Studoval herectví a brzy se ukázalo, že má v sobě něco výjimečného. Na scéně působil jako kometa – nečekaný záblesk radosti na obloze všedních dnů. Publikum si ho zamilovalo. Když v jedné z prvních rolí vykouzlil svým typickým klukovským úsměvem salvy smíchu, bylo jasné, že na českou divadelní a filmovou scénu vstoupila osobnost, která tu dlouho chyběla.
Šedesátá léta mu přála. Byla to doba uvolnění, kdy umělci mohli na okamžik volně dýchat a vyprávět své příběhy beze strachu z cenzury. Jiří Hrzán se tehdy objevil ve filmech, které dodnes patří ke klenotům české komedie. Zářil například ve snímku Svatba jako řemen (1967), kde jeho živelný projev a neposedný humor rozesmál diváky i kritiky.
Na jevišti exceloval v kabaretních scénkách i činohře – pokaždé naplno a bez zábran, jako by každé představení mohlo být poslední. Jeho herecký styl byl bezprostřední a fyzický. Nebál se žádné improvizace ani bláznivého kousku.
Na jevišti klidně vyšplhal na kulisy nebo znenadání vpadl mezi publikum, pokud cítil, že to okamžik vyžaduje. Kolegové mu za tuhle nevypočitatelnost občas spílali, ale diváci ho milovali. V jeho podání bylo herectví divoké, nezkrotné, plné překvapení.
Jenže naděje a euforie Pražského jara 1968 netrvaly dlouho. Po srpnu, kdy do ulic vjely tanky, se svět kolem něj opět uzavřel do normalizační šedi. Mnoho umělců tehdy ztratilo iluze, někteří přišli o možnost veřejně vystupovat. Jiří Hrzán patřil k těm šťastnějším – směl dál hrát ve filmech i divadle, jeho talent režimu nevadil.
Přesto cítil, že volnost, kterou okusil v šedesátých letech, je pryč. Ačkoli dál bavil publikum, uvnitř něj neklidně tlouklo srdce rebela. Touha po skutečné svobodě, po adrenalinu, po životě, který není nalinkovaný stranickými příkazy, v něm hlodala každým rokem víc.
Možná i proto se s vervou vrhal do každé drobné vzpoury, která se naskytla. Když nemohl naplno „létat“ ve své profesi, hledal výšky jinde – doslova. Říkalo se, že po nocích občas šplhá po okapech a balkonech jen pro ten opojný pocit, že to dokáže.
Jedna historka, kterou si kolegové šeptem předávali v zákulisí, vypráví, jak Hrzán kdysi po představení vyšplhal k oknu herecké šatny ve třetím patře, aby překvapil kolegyni, do níž byl zamilovaný. Zatímco ostatní odcházeli domů hlavním vchodem, on se prý smál někde nahoře ve tmě a mával na vyděšenou dívku za sklem. Byla to možná jen povídačka, ale přesně vystihovala jeho náturu: pro špetku radosti a volnosti riskoval všechno.
jeho socha v Táboře
Koncem sedmdesátých let už byl zkušeným hercem středního věku, ale jiskru neztratil. V očích měl pořád ten mladický plamínek a úsměv uličníka. Jeho tvář byla známá z filmů i televize, jeho jméno vyprodávalo představení. Měl rodinu – dceru Barboru, která v něm viděla neohroženého tátu, a manželku, s níž však soužití nebylo vždy jednoduché.
Život s umělcem, který patřil víc publiku než domovu, přinesl i nějaká dramata. Přátelé později vzpomínali, že Hrzán miloval svou rodinu, ale nedokázal přestat žít naplno bohémským tempem. Zodpovědnost dospělosti dokázala na chvíli zkrotit jeho divokost, ale ta se vždy vrátila. Vždy v něm zůstával ten neposedný kluk, který kdysi lezl po stromech a rád se smál světu z výšek.
A pak přišel onen osudný večer v září 1980. Praha byla toho dne chladná a nevlídná, ulice lesklé po dešti. Hrzán trávil večer s přáteli nebo snad s milenkou – detaily se časem rozmlžily a fakta splývají s dohady. Jisté je, že pozdě v noci stál před domem, kde někdo blízký bydlel, a z nějakého důvodu se nemohl dostat dovnitř běžnou cestou.
Možná neměl klíče, možná nechtěl zvonit a budit celý dům. Anebo to byla jen další z jeho spontánních ztřeštěností, jakých už udělal nespočet. Zvedl hlavu k tmavým oknům ve vyšších patrech a rozhodl se. Tohle přece dokázal už mnohokrát předtím.
Chytil se okapu, nohy opřel o římsu přízemního okna a začal stoupat. Jedno patro, druhé… Studený kov okapu se mu zařezával do dlaní. Adrenalin bušil ve spáncích, ale tělo fungovalo automaticky – jako herec, který stokrát zkoušel nebezpečnou scénu. V tu chvíli nejspíš necítil strach, jen zvláštní klid a soustředění. Co se mu honilo hlavou? Snad obraz milované tváře někde nahoře za sklem; snad vzpomínka na bouřlivý potlesk, který zněl teď stejně vzdáleně jako tichý šum velkoměsta pod ním.
Když dosáhl úrovně čtvrtého patra, natáhl ruku k balkonu, aby se přehoupl přes zábradlí. Vtom se však něco zvrtlo. Možná se ulomil kousek omítky, možná jen ruce po letech poprvé ztratily jistotu. Stalo se to v mžiku: Hrzánovo tělo zavrávoralo, prsty vypověděly službu a noční tmou najednou proťal děsivý výkřik. Následoval pád. Krátký, neúprosný.
Nikdo ten pád neviděl na vlastní oči. Jen sousedé o pár pater níž později vzpomínali, že je probudilo tlumené zadunění, jako by někde v domě spadla skříň nebo zabouchly těžké dveře.
Trvalo ještě dlouhé minuty, než někdo Hrzána našel. Ležel nehybně na dlažbě dvora za domem, oči zavřené, tvář podivně klidnou. Jako by jen spal po náročném představení. Ještě dýchal. Záchranka přijela záhy, ale zranění byla devastující. Bojoval – jeho tělo, zvyklé vydržet leccos, se tak snadno nevzdávalo.
Lékaři v nemocnici dělali, co mohli, aby zachránili muže, jehož tvář dobře znali z filmů i televizních obrazovek. Ale některé bitvy se vyhrát nedají. Nad ránem, 24. září 1980, Jiří Hrzán svým zraněním podlehl. Ve dvaačtyřiceti letech se jeho bláznivý, odvážný život uzavřel.
Zpráva o tragédii se šířila rychle a zasáhla nespočet lidí napříč celou zemí. Kolegové z divadla i filmu oněměli šokem. Ten nezkrotný živel, který tolikrát unikl z pasti všednosti, byl náhle pryč. Česká kultura přišla o jednu ze svých nejvýraznějších tváří.
Na hercově pohřbu panovalo tísnivé ticho přerušované jen vzlyky. Zástupy lidí, známých i neznámých, zaplnily krematorium, aby daly sbohem milovanému „šťastnému bláznovi“, jak ho někteří nazývali. Kolegové stáli se sklopenými hlavami, neschopni slov.
Jeden z režisérů pronesl krátkou řeč, v níž Hrzána nazval „klaunem s andělskými křídly“, která ho vynesla příliš vysoko. Rakev zaplavily květiny od rodiny, přátel i fanoušků.
Čas plynul dál, ale vzpomínka na Jiřího Hrzána nezmizela. Jeho filmy se stále reprízovaly, a na prknech jevišť mezitím dorůstala nová generace herců, pro které byl inspirací. Mezi nimi i jeho vlastní dcera Barbora, která se vydala v otcových stopách jako herečka.
Zdroje:
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/jiri-hrznan-herec-smrt.A200923_145740_zajimavosti_rik
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_Hrz%C3%A1n
https://www.youtube.com/watch?v=qJwwT6iPNlM
https://www.prozeny.cz/clanek/zdravi-a-zivotni-styl-zaujalo-nas-jiri-hrzan-98247
https://www.reflex.cz/clanek/causy/73639/jiri-hrzan-zivot-kaskadera-rebela-a-skveleho-herce-ukoncila-predcasna-symbolicka-smrt.html
https://www.vitalia.cz/clanky/jiri-hrzan-zivot-nehoda/
