Článek
Ten mladík se jmenoval Jiří Hubač. Osud s ním měl jiné plány, než aby zemřel tak mlád. Z motolské nemocnice si tehdy odnesl nejen jizvy na plicích, ale i něco nečekaného – probuzený talent vypravěče. Dlouhé měsíce upoutaný na lůžko, oddělený od světa vrstevníků, sahal po knihách a začal si zapisovat vlastní myšlenky.
Když se nakonec uzdravil, věděl už jistě, že návrat k rýsovacímu prknu by ho nenaplnil. Technikou se živil jen krátce a mnohem více ho přitahovaly příběhy. Ta dlouhá nemoc v polovině 50. let mu paradoxně otevřela cestu k životní vášni.
Jiří Hubač se narodil v roce 1929 v Praze. Od dětství miloval literaturu a vyprávění, přesto se po válce vydal pragmatičtější cestou. Vyučil se elektrotechnickým konstruktérem – v poválečných letech to byla žádaná profese, budovalo se a umění nepatřilo k přednostem, které by mladý muž dával na odiv.
Po maturitě nastoupil do projekční kanceláře a kreslil technické výkresy. Každodenní rutina u rýsovacího prkna však brzy vzala za své. Zasáhla ho zákeřná plicní choroba a na dlouhé měsíce ho připoutala na lůžko. Právě tehdy, v tichu nemocničního pokoje, v sobě objevil naplno tvůrčí vlohy – jak později řekl, nemoc mu „umožnila víc se věnovat psaní“. Už během rekonvalescence začal publikovat drobné texty a roku 1956 opustil strojírenství nadobro. Stal se redaktorem časopisu Technická politika a pero se mu stalo pracovním nástrojem.
Ještě to nebylo umělecké psaní, ale Hubač cítil, že našel svůj směr. Navenek působil nenápadně – tichý mladý muž, trochu vážný, s kulatými brýlemi a úsměvem, který šetří slovy. Uvnitř něj ale už klíčily příběhy. Koncem 50. let se opatrně začal rozhlížet po světě dramaturgie a filmu.
Televize byla tehdy v plenkách, ale on vycítil, že právě tam se rodí nový prostor pro vypravěče. Roku 1961 – ve svých dvaatřiceti – nastoupil jako dramaturg do Československé televize. Na Kavčích horách se zrodila dráha jednoho z budoucích pilířů české televizní tvorby.
Ve stínu Dietla
Šedesátá léta byla zlatou érou československé televize. Tvůrčí týmy dostaly relativní tvůrčí svobodu a publikum dychtilo po původních příbězích na obrazovce. Jiří Hubač začínal skromně – pomáhal zkušenějším a učil se řemeslu. Jeho mentorem a kolegou se stal Jaroslav Dietl, tehdy už renomovaný scenárista.
Spolupracovali například na populárním vesnickém sitcomu Tři chlapi v chalupě (1963) nebo rodinném seriálu Eliška a její rod (1966). Hubač k Dietlovi vzhlížel, učil se od něj stavbě děje i umění napsat živoucí dialog. Zároveň ale postupně hledal vlastní styl. Dietl exceloval v mnohadílných seriálech odrážejících společnost jako celek; Hubač tíhl spíše k komornějším příběhům s důrazem na psychologii jednotlivce.
Uprostřed dekády poprvé vystoupil z Dietlova stínu. Napsal svou vlastní televizní hru Zítra a pozítří (1963) – krátké televizní drama, které ukázalo jeho cit pro drobné lidské osudy. Následovala další práce, kterou už podepisoval samostatně.
Vážnější tón a hlubší emoce byly pro Hubačovy scénáře typické od samého počátku. Když v roce 1968 uvolněnou atmosféru pražského jara utnula okupace a nástup takzvané normalizace, Hubač patřil ke generaci mladých tvůrců s vysokými ambicemi a čistým štítem. Politika ho nezajímala, o to bolestnější však bylo vystřízlivění, které brzy přišlo.
Normalizační televize chtěla loajální úředníky, ne citlivé autory s vlastním názorem. Jiří Hubač se nikdy netlačil do popředí, ale zásadovost měl v povaze. K vládnoucímu režimu choval tichý odstup – a ten nezůstal bez následků.
Roku 1974 byl z Československé televize propuštěn z „politických důvodů“. Žádný otevřený protest ani demonstrativní čin za tím nebyl; stačilo, že nebyl ochoten dělat úlitby moci. Ve svých 45 letech tak náhle stál mimo instituci, které zasvětil mládí. Dveře na Kavčí hory se mu zavřely. Mohl to být profesní konec – místo toho přišel nový začátek.
Na volné noze
Jiří Hubač zůstal scenáristou na volné noze a psal dál. Neztratil víru v sílu dobře odvyprávěného příběhu a brzy se ukázalo, že jeho práce se bez oficiální funkce obejde. Koncem 70. let zažil nečekaný triumf: napsal televizní film Ikarův pád (1977) – strhující drama o muži zápasícím s alkoholismem, které pojmenoval podle mýtu o Ikarovi.
Hlavní roli ztvárnil charismatický herec Vladimír Menšík, v té době sám bojující s démonem alkoholu. Menšík vložil do postavy mnoho ze svých vlastních bolestí a nejistot. Výsledkem byl nezapomenutelný výkon, který dodnes bere dech.
Hubač psal role hercům přímo na tělo a Menšík byl jedním z jeho osudových „můz“. O několik let později na Ikarův pád volně navázal televizní film Tažní ptáci (1983), kde si Menšík zopakoval roli muže závislého na alkoholu, tentokrát v příběhu o návratech a útěcích.
I tento snímek vznikl v režii blízkého spolupracovníka Františka Filipa a sklidil obrovský ohlas. Hubač se nikdy nevyhýbal těžkým tématům – závislost, stárnutí, smrtelná nemoc – ale podával je s lidskostí a pochopením, že divák plakal i cítil naději zároveň.
Na přelomu 70. a 80. let vznikly další dnes už klasické Hubačovy příběhy. Televizní inscenace Nezralé maliny (1980) zachycovala setkání spolužáků po padesáti letech – dojemný i nemilosrdný střet iluzí a reality, síly přátelství i hořkosti stáří.
Každá postava měla svůj životní příběh, svůj stín i světlo, a Hubač jim všem rozuměl. V režii Františka Filipa se sešla herecká esa starší generace (Miloš Nedbal, Ota Sklenčka, František Filipovský, Jiřina Šejbalová ad.) a výsledkem byl herecký koncert, oceněný na festivalu Zlatá Praha.
Ačkoli Hubač tvrdil, že seriály příliš nemiluje, právě seriál mu přinesl masovou slávu. Když jej televizní vedení oslovilo, aby napsal ságu z prostředí chovatelů koní, vznikla Dobrá Voda (1982) – šestidílný seriál plný krásné přírody i lidských dramat, v němž exceloval Petr Haničinec.
Ještě větší fenomenální úspěch však zaznamenala Sanitka (1984). Tento třináctidílný seriál ze života pražských záchranářů se stal doslova kultem. Kombinoval akční záběry z výjezdů sanitních vozů s osudy lékařů a řidičů, kterým Hubač vtiskl uvěřitelnou lidskou tvář.
Diváci po celém Československu seděli u obrazovek se zatajeným dechem a dodnes mnoho z nich vzpomíná na Sanitku jako na srdcovou záležitost. Hubač – skromný muž v pozadí – se rázem stal králem české scenáristiky, byť jeho jméno zůstávalo v titulcích a novinových rozhovorech, ne na televizní obrazovce jako tvář.
V roce 1985 náhle zemřel Jaroslav Dietl, ikonický tvůrce televizních seriálů. Mnozí začali Hubače označovat za jeho nástupce – byl to on, kdo dokázal navázat na Dietlovo dílo a současně je obohatit vlastní poetikou. Hubač však zůstal svůj: raději než nekonečné seriálové ságy psal uzavřené příběhy se silným závěrem.
Staromódní gentleman
Označovali ho za rytíře české scenáristiky a gentlemana ze staré školy. Jiří Hubač nepatřil k bohémským umělcům, spíše připomínal noblesního profesora. Nepotřeboval k práci kavárenský ruch ani noční tahy. Každé ráno vstal časně, uvařil si silnou kávu a usedl k psacímu stolu. Psal zásadně rukou.
„Ruka se brzy unaví a nedovolí psát zbytečnosti,“ říkával s pobaveným leskem v očích a odmítal lákadla moderních technologií. Psaní pro něj bylo poctivou řemeslnou prací i intimním dialogem s papírem. A ještě něco bylo nepsaným pravidlem: po poledni už pero odkládal. „Po obědě nic dobrého nevznikne“, žertoval často a odpoledne věnoval odpočinku či setkáním s přáteli.
Hercům a kolegům imponovala jeho skromnost a klidná autorita. Režiséři jako František Filip či Antonín Moskalyk dobře věděli, proč s Hubačem tak rádi pracují – přinášel jistotu kvalitního příběhu. Zároveň byl otevřený diskusi a psal „na míru“ inscenačnímu týmu. Úzká spolupráce s významnými režiséry mu umožnila vytvářet role přímo pro konkrétní herce a herečky.
Nejbližší přátelství ho pojilo s trojicí hvězd, kterým psal opakovaně role tak, aby v nich mohli zazářit: Vladimír Menšík, Jiřina Bohdalová a Jiřina Jirásková. Každý z nich v něm našel nejen skvělého autora, ale i přítele. Herečka Jiřina Jirásková po jeho odchodu dojatě prohlásila, že „kdykoli se mi stalo něco hezkého či ošklivého, vždy jsem to chtěla říci právě jemu.“ Těmito slovy vystihla, jak blízký vztah si Hubač s herci vybudoval – byl pro ně takřka rodinou, důvěrníkem sdílejícím jejich radosti i trápení.
Jiřina Bohdalová, známá prvotně jako komediální herečka, díky němu dostala hned několik životních rolí, po nichž toužila. Na její přání napsal divadelní hry Dům na nebesích (1980) a Generálka (1986) – obě pak byly s velkým úspěchem uvedeny a následně zfilmovány v 90. letech. Pro Bohdalovou stvořil také postavu mentálně zaostalé Fany ve stejnojmenném filmu (1995).
Tato role byla pro herečku obrovskou výzvou a přinesla jí Českého lva. Hubač psal Bohdalové příběhy o silných ženách na pokraji společnosti – a ona se mu odměnila strhujícím výkonem, který dojímal publikum k slzám. Podobně intimní porozumění panovalo mezi Hubačem a Menšíkem či Jiráskovou.
Byl to vzácný druh scenáristy, který své postavy i jejich představitele miloval. Hercům naslouchal a často s nimi probíral motivace postav – i proto pak výsledné kreace působily tak živě a autenticky.
Za svou dlouhou kariéru napsal Jiří Hubač desítky televizních her, filmových scénářů i divadelních dramatizací. Soustředil se především na mezilidské vztahy, s výrazným vykreslením psychologie postav. Jeho díla získala uznání odborníků i srdce diváků. Televizní filmy Raport (1968) či Dlouhé podzimní odpoledne (1971) získaly ceny na festivalech v zahraničí, jeho Pozdní léto (1974) dojalo publikum doma.
Ikarův pád přinesl ocenění na prestižním festivalu v Monte Carlu, Lístek do památníku (1976) uspěl v Plovdivu, Nezralé maliny a další v Praze. Svět Hubačových příběhů byl sice ryze český, ale jeho sdělení byla univerzálně lidská, a proto rezonovala i za hranicemi.
Opona se zatahuje
V 90. letech, po sametové revoluci, se Jiří Hubač dočkal i oficiálních poct, které mu dříve režim odpíral. Stal se zasloužilým umělcem (1989) a posléze obdržel Cenu Trilobit i cenu Vladislava Vančury za přínos audiovizi. Hubač však zůstal nad věcí. Pro něj byla největší odměnou možnost svobodně tvořit. A toho využil beze zbytku.
Vstoupil do nové éry se ctí a chuť psát ho neopouštěla ani v pokročilém věku. Na sklonku devadesátých let zaujal filmovým scénářem Všichni moji blízcí (1998), dojemným příběhem židovské rodiny zachráněné Nicholasem Wintonem, který natočil režisér Matej Mináč. V té době napsal také libreto k muzikálu Johanka z Arku (premiéra 2000), čímž překvapil širší veřejnost – nestárnoucí scenárista se pustil i do světa moderního hudebního divadla a opět sklidil úspěch.
Rok 2001 pak Hubačovi přinesl symbolické završení filmové tvorby. Napsal scénář k hořkosladké komedii Babí léto, příběhu o posledním vzdoru proti stáří. Do hlavních rolí obsadil své milované bardy – Vlastimila Brodského, Stellu Zázvorkovou a Stanislava Zindulku – a dopřál jim naposledy zazářit.
Babí léto se stalo hitem a všichni tři herci za něj získali České lvy. Jeden Český lev putoval i za Jiřím Hubačem, za nejlepší scénář roku 2001. Na slavnostním pódiu stál drobný starý muž s laskavým úsměvem, v obecenstvu tleskali vstoje ti, pro něž psal – jeho milovaní herci. Dva roky předtím ho televizní diváci uvedli do Dvorany slávy v anketě TýTý. Skromný vypravěč se tak přece jen dočkal uznání i popularity.
Do poslední chvíle zůstával aktivní. Jeho poslední televizní inscenace Anglická rapsodie vznikla v roce 2004 – to už Hubačovi bylo 75 let. Poté se stáhl do ústraní, ale psaní se nevzdal. Občas pomáhal radou svému synovi Ivanovi, rovněž scenáristovi. Pečlivě sledoval herecký svět, navštěvoval premiéry svých her a těšil se z úspěchů mladších kolegů.
Nikdy se však nevnucoval – spíše tiše seděl v hledišti, s dojetím vnímal aplaus a v ústraní pak gratuloval hercům a režisérům. Byl uctivý k druhým a stejně uctivě se choval i k vlastnímu zdraví. Když ho v pokročilém věku začala zrazovat játra, bral to jako nepříjemnost, kterou není třeba obtěžovat okolí. Diagnóza rakoviny jater přišla nečekaně.
„Že má rakovinu jater, my jsme vůbec nevěděli. Dlouho nám o své nemoci neřekl, on na ni totiž vůbec nemyslel,“vzpomíná jeho syn Ivan Hubač na otcův klid a odvahu čelit konci bez fňukání. Jiří Hubač zkrátka nechtěl budit lítost. Ještě když musel být hospitalizován, utěšoval rodinu a plánoval, že se brzy vrátí domů.
Zemřel odpoledne 27. září 2011, v nemocnici Motol. „V téže nemocnici, kde měl vlastně umřít už tenkrát, ve svých devatenácti letech,“ uzavřela osudový kruh jeho manželka Ivana. Zůstala po něm nejen žena a tři děti, ale především rozsáhlé dílo, které dál žije svým životem.
Zdroje:
https://www.idnes.cz/kultura/film-televize/kniha-jiri-hubac-slechtic-pribehu-scenarista-sanitka.A190815_155224_filmvideo_spm
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/zemrel-jiri-hubac-scenarista-sanitky-nebo-babiho-leta-242134
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jiří_Hubač
https://www.csfd.cz/tvurce/37327-jiri-hubac/biografie/
https://www.idnes.cz/kultura/film-televize/zemrel-jiri-hubac-kral-ceske-scenaristiky-a-autor-legendarni-sanitky.A110927_154519_televize_tt
https://zpravy.tiscali.cz/tazni-ptaci-odtahli-navzdy-zemrel-jejich-autor-dramatik-a-scenarista-jiri-hubac-101390
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/617577/10-let-od-smrti-jiriho-hubace-82-bohdalove-psal-role-na-prani.html
https://www.extra.cz/vypravecske-eso-jiri-hubac-82-scenaristovu-krutou-diagnozu-rodina-tajila-eafcb
https://www.idnes.cz/kultura/film-televize/slechtic-a-pritel-tak-rikaji-herci-osmdesatnikovi-jirimu-hubacovi.A090826_181735_filmvideo_ob
