Jiří Raška: získal první zlato ze zimní Olympiády a za odměnu mu půjčili Škodovku

Bylo mu šestašedesát, když stál u nemocničního lůžka a držel za ruku bezvládné tělo svého vnuka. Monitor pravidelně pípal a starý muž téměř nedýchal, jak napjatě sledoval každý nepatrný náznak zlepšení.

Před pár dny mladý skokan přežil pád z třicetimetrové výšky, při kterém se bezmocně řítil k zemi hlavou napřed. Nyní ležel v kómatu, obklopen lékaři, kteří bojovali o jeho život. Jiří Raška, dědeček na prahu zimy svého života, šeptal do ticha jednotky intenzivní péče: „Bojuj.“

Když bylo Jiřímu Raškovi devět let, poprvé se setkal se smrtí – jeho otec zemřel na leukemii. Maminka zůstala sama se čtyřmi dětmi v chudém kraji Beskyd těsně po válce. Malý Jirka vypomáhal, jak mohl, a zároveň utíkal do světa zimních radovánek.

Ve Frenštátě pod Radhoštěm se říkávalo, že se tam děti rodí s lyžemi na nohou. Sněhem zaváté stráně pod horskými můstky byly jeho hřištěm a útěkem od bolesti, kterou si nesl v dětském srdci. Když se nadechl mrazivého horského vzduchu a spustil se z kopce na lyžích, cítil svobodu.

Sport se stal jeho osudem. Hrál fotbal, házenou, závodil na kole – byl neobyčejně všestranný. Nejvíc ho ale lákaly skokanské můstky, které zblízka poznal díky strýci a bratranci, aktivním skokanům. Ještě nebyl plnoletý, když dostal první šanci v reprezentaci.

Jako sedmnáctiletý se přidal ke skupině mladých talentů kolem trenéra Zdeňka Remsy. Ten vládnul pevnou rukou a jeho „Remsa boys“ dřeli od rána do večera. Rašku hned při prvním setkání přivítal svérázně: prý ať počítá s tvrdým režimem a žádnými úlevami.

Právě tvrdá disciplína a soudržnost party pomohly zformovat z nadaných kluků budoucí šampiony. Jirka dostal od kouče přezdívku Franta – Remsa se smál, že mladík má stejnou houpavou chůzi jako jistý veterán František Felix. Raška se stal nejzářivější součástí silné generace skokanů, kteří společně posouvali hranice možného.

V jednadvaceti letech odjel Jiří Raška na své první olympijské hry v Innsbrucku 1964 jako náhradník. Premiéry pod pěti kruhy se však nedočkal – zůstal jen u tréninkových skoků a musel bezmocně přihlížet, jak jeho zkušenější kolega Josef Matouš promarnil šanci na medaili.

Československo si na svou první zimní olympijskou zlatou muselo ještě počkat. Mladý Raška tehdy odcházel ze stadionu zklamaný; v kapse nosil nevybitou energii a v hlavě myšlenku, že za čtyři roky už nebude jen přihlížet. Krátce poté utrpěl bolestivé zranění ramene, musel změnit styl skoku a na čas přerušit kariéru. Ale ani to ho nezastavilo – vrátil se ještě silnější.

O čtyři roky později, v únoru 1968, stanul Jiří Raška na startu olympijského závodu v Grenoblu už jako jeden z favoritů. Den závodu na středním můstku připomínal idylu z pohádky: jasné nebe, třpytivý sníh, bezvětří a mráz. Přesto cítil v žaludku tíživou nervozitu – příležitost byla obrovská a on si stanovil skromný cíl: skončit alespoň do pátého místa.

První kolo mu však vyšlo nad očekávání. Rozjel se po zledovatělé stopě a odlepil se od můstku v perfektním rytmu. Tělem mu projel známý pocit, když se na pár vteřin vznesl do vzduchu. „Byl to nádherný let v nekonečném tichu, který trval kratičký lidský věk,“ popsal později spisovatel Ota Pavel tu zvláštní chvíli strnulého času.

Raška dopadl na značku 79 metrů, jen o metr méně než Rakušan Baldur Preiml, ale díky elegantnímu stylu překvapivě vedl po prvním kole. Když prošel kolem tribun, slyšel bouřlivý křik československých fanoušků. Zlato bylo nadosah ruky.

Do druhého skoku šel ale s pocitem, že něco není v pořádku. Napětí mu sevřelo svaly. Odrazil se o zlomky vteřiny pozdě – a okamžitě poznal svou chybu. Let nebyl tak dlouhý, pouze 72,5 metru. Dopadl a v duchu se rychle modlil, aby to stačilo. Následovala nekonečná minuta čekání pod můstkem, než doskákali všichni soupeři. Nikdo z pronásledovatelů však Raškův náskok nedokázal přeskočit.

Když hlasatel oznámil, že Jiří Raška je olympijským vítězem, podlomila se mu kolena. Kamarádi z týmu ho zvedli na ramena a začali vyhazovat do vzduchu, zatímco z amplionů hrála československá hymna. V neděli 11. února 1968 se tak do české sportovní historie zlatým písmem zapsal skromný kluk z Frenštátu, který se ve vteřině stal národním hrdinou.

O týden později přidal Raška v Grenoblu ještě stříbro na velkém můstku – prohrál jen o jediný metr s Rusem Vladimírem Bělousovem. Mezinárodní lyžařská federace tehdy navíc olympijské závody započítávala i jako mistrovství světa, takže si domů vezl technicky vzato čtyři medaile – dvě zlaté a dvě stříbrné.

Z neznámého sportovce se přes noc stal idol milionů. Když se výprava vrátila do Prahy, vítalo Rašku na letišti tisíce lidí s transparenty a slzami dojetí. Ještě emotivnější uvítání mu připravili sousedé doma ve Frenštátě: zaplněné náměstí skandovalo jeho jméno a podávalo mu ruce, aby si sáhli na legendu.

V těch chvílích stála stranou jedna skromná žena s kočárkem. Raškova manželka Věra sledovala manželův triumf pouze v televizi, protože měla doma jen měsíční miminko.

Na olympiádu v Grenoblu si nemohla dovolit cestovat – jednak finance, jednak péče o malého Jiříčka. Místo aby manžela objala na stupních vítězů, seděla tehdy v obýváku a tiskla k sobě jejich plačícího novorozence. „Stále ho mám před očima,“ vzpomínala později na ten přímý přenos, kdy viděla Jirku zářit štěstím a zároveň cítila jeho nepřítomnost.

Večer po závodě si telefonovali. On v Grenoblu dojatý k slzám, ona doma unavená po probdělé noci s dítětem. Byli mladí, zamilovaní a věřili, že je čeká krásná budoucnost. Netušili, jak brzy jejich euforii vystřídá tíživá nejistota dalších let.

Zlatá medaile udělala z Jiřího Rašky sportovního hrdinu v době, která hrdiny zoufale potřebovala. Psal se rok 1968 a Československo žilo nadějí na společenské uvolnění. Raškovo vítězství bylo symbolem toho, že i malá země může dokázat velké věci. Za svůj triumf sice nedostal žádné bohatství – komunističtí funkcionáři mu tajně předali jen 10 tisíc korun a televizi.

Nový automobil Škoda, který mu továrna nabídla, jako amatérský sportovec oficiálně přijmout nesměl. Na rok mu ho tedy jen zapůjčili a pak si ho musel se slevou odkoupit. Raška si ale nikdy nestěžoval. Peníze pro něj nebyly to hlavní. Mnohem víc si cenil dopisů od obyčejných lidí, kteří mu psali, že v onom neklidném roce jim jeho pohádkový let na lyžích vrátil trochu radosti a hrdosti.

V srpnu 1968 však veškerá radost uhasla pod pásy tanků. Okupace Československa zasáhla i sportovce. Jiří Raška, od přírody tichý a slušný muž, projevil nečekanou odvahu vůči nastupujícímu režimu. Jako jeden z nemnoha olympioniků veřejně podepsal manifest Dva tisíce slov, který kritizoval stalinistické praktiky komunistů.

Věřil v ideály Pražského jara a nebál se připojit svůj podpis k výzvě volající po pravdě a reformách. Po nástupu normalizace na něj režim tvrdě tlačil, aby svůj podpis odvolal. Raška však odmítl odříct vlastní přesvědčení – stejně pevně, jako kdysi svíral lyže na prahu můstku, se držel i svých morálních zásad.

Noví mocipáni mu nezapomněli, že se vzepřel. Přesto dál skákal a na závodech vítězil. Roku 1969 dokonce na jeden den překonal světový rekord – v Planici dolétl do vzdálenosti 164 metrů.

O den později jeho výkon sice o metr zlepšil jiný skokan, ale Raška byl stejně šťastný: překonal svého velkého norského rivala Bjørna Wirkolu. Sportovní výsledky měl stále skvělé. Na domácím mistrovství světa 1970 ve Vysokých Tatrách se před ním tísnilo sto tisíc diváků a on pod tím obrovským tlakem vybojoval stříbrnou medaili.

Roku 1971 jako první Čech v historii triumfoval na Turné čtyř můstků a o rok později přidal bronz na prvním mistrovství světa v letech na lyžích. Na olympiádě v Sapporu 1972 se umístil pátý a desátý. V domácí anketě byl zvolen lyžařem roku. Přesto byl pro režim nepohodlný.

V pouhých 33 letech přišel tvrdý pád – tentokrát nikoli z můstku, ale společenský. Úřady Rašku potichu vyřadily z reprezentace. Jeden den ještě závodil mezi elitou, a najednou mu přišlo oznámení, že už s ním dál nepočítají. Žádné oficiální zdůvodnění. Mezi řádky bylo jasné, že jde o trest za jeho občanský postoj.

Pro ambiciózního sportovce to byla rána do srdce: cítil křivdu a hořkost, že mu znemožnili bojovat dál pod národní vlajkou. Naštěstí ho u milovaných skoků nechali aspoň jako trenéra.

Jiří Raška se nikdy nepovyšoval nad ostatní. Ani ve chvílích největší slávy neztratil skromnost. Když mu vzali možnost závodit, nehořekoval nad osudem a vrhnul se naplno do trenérské práce. Předával dál to nejlepší ze sebe – přísnost i srdečnost. Jako kouč byl pedant a detailista, kterému záleželo na každém drobném pohybu svěřence.

Vedl československou reprezentaci na sklonku 70. let a znovu v polovině let devadesátých. Mezitím trénoval mládež a pomáhal skokanskému klubu ve Frenštátě. O svých metodách žertoval, že sport je jeho celoživotní doping – nic jiného ho nedokázalo tak nabudit a udržet v kondici.

Pro generace skokanů byl víc než trenér: byl vzorem houževnatosti a poctivosti. Srdcem stále patřil svým milovaným můstkům, i když roky ubíhaly.

Ve dvaadvaceti letech se oženil s Věrou a založil rodinu. Byl to přísný, ale milující otec. Měl syna Jiřího a dceru Věru, které vedl k lásce ke sportu a k férovosti. Často nebyl doma – stále někde lítal, jak s úsměvem říkala manželka. Když ale zrovna nepobýval na závodech či soustředěních, věnoval veškerý čas dětem. Společně podnikali výlety do přírody, v zimě je učil lyžovat na malém svahu za domem.

Nikdy jim nevnucoval, aby šli v jeho stopách, ale potají doufal, že rodinná tradice nezanikne. A skutečně: syn Jiří i oba vnuci, Jan a Jiří Mazochovi, se stali skokany na lyžích. Dědeček je nenápadně povzbuzoval a radil jim, jen když o to stáli.

Mladší z vnuků Jan Mazoch se dokonce probojoval až na olympijské hry v roce 2006, což bylo pro Rašku jedno z největších zadostiučinění v životě. Sportovní rod Rašků tak pokračoval dál, jako by talent a odvaha skákat z můstků kolovaly v jejich krvi.

V lednu 2007 však přišel moment, na který nebyl připraven ani ostřílený veterán života. Jan Mazoch se při závodě Světového poháru v polském Zakopaném v silném větru zle zřítil a utrpěl těžké zranění hlavy. Jirka Raška tehdy okamžitě odjel za rodinou vnuka do krakovské nemocnice.

Tentokrát ale moderní medicína předvedla zázrak: Jan Mazoch se po několika dnech probral z kómatu a začal se zotavovat. Dědeček u jeho lůžka plakal úlevou a držel jej za ruku tak, jako by ho chtěl silou vůle zadržet na tomto světě. Těžký pád a nucený konec kariéry milovaného vnuka jím hluboce otřásly.

Od těch chvil jako by Jiřímu Raškovi přibylo v tváři ještě více vrásek a v očích trvale usídlil smutek. Ale nikdy by to před ostatními nepřiznal – vždyť on byl ten, kdo měl být pevnou oporou.

Jméno Jiřího Rašky zůstalo i dlouho po skončení aktivní kariéry pojmem. Roku 2003 ho fanoušci zvolili českým lyžařem století. O dva roky později převzal hlavní cenu Českého klubu fair play za celoživotní činnost – ocenění za to, jak čistě a příkladně celý život sportoval a jednal. To už dávno nebyl jen bývalý šampion, ale morální autorita.

Když na podzim 2011 přebíral na Pražském hradě z rukou prezidenta Václava Klause medaili Za zásluhy, přiznal veřejně, že ho trápí zdraví. Srdce, motor jeho života, začalo vypovídat službu. Už v 90. letech podstoupil vážnou operaci srdce a lékaři mu museli udělat trojitý bypass.

Teď se obtíže vrátily. Raška působil křehce – vedle robustního prezidenta stál drobný, šedovlasý pán se skromným úsměvem. Řekl, že každé ráno děkuje, že se probudil, a bere život den po dni. Byla to tichá, smířená slova člověka, který dobře ví, že svůj nejtěžší souboj už nemusí vyhrát.

Krátce po Novém roce 2012 byl Jiří Raška hospitalizován s komplikacemi svého dlouhodobého onemocnění. Ráno 20. ledna 2012 jeho nemocné srdce dotlouklo – legenda českého sportu zemřela v novojičínské nemocnici, obklopena rodinou. Bylo mu 70 let a do jednasedmdesátých narozenin mu zbývaly jen dva týdny.

Zpráva o jeho odchodu zasáhla celý národ. Lidé nosili na frenštátské náměstí svíčky a vzpomínali na svého Juru, který je kdysi v těžkých časech povznesl svým letem k oblakům. Na podzim toho roku byly jeho ostatky uloženy na Valašském Slavíně v Rožnově pod Radhoštěm po bok dalších valašských velikánů.

Při pietním aktu položil jeho syn Jiří na otcův hrob slavnou plátěnou čepici – bílou „raškovku“ s bambulí, kterou legenda nosila v době svých největších vítězství. V tichém zimním podvečeru tak na náhrobku ležela prostá čepice, symbol hrdosti a pokory.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jiří_Raška

https://www.patriotmagazin.cz/pamatujete-takhle-krasne-letel-jiri-raska-v-grenoblu-dnes-by-oslavil-80-let

https://www.olympijskytym.cz/article/legendarni-skokan-jiri-raska-by-oslavil-osmdesatiny

https://www.e15.cz/magazin/zemrel-olympijsky-vitez-ve-skoku-na-lyzich-jiri-raska-735913

https://isport.blesk.cz/clanek/blesk-sport/325875/zpoved-manzelky-zlateho-skokan-rasky-miliony-za-zlato-pujcili-nam-embecko.html

https://www.olympijskytym.cz/article/legendarni-skokan-jiri-raska-by-oslavil-osmdesatiny

https://www.czech-ski.com/o-nas/aktuality/olympijske-pribehy-jiri-raska-zlaty-skokan-ktery-se-nevznasel-v-oblacich

https://www.olympijskytym.cz/article/odesla-legenda-zemrel-olympijsky-vitez-jiri-raska