Článek
Jeho otec Jiří Sovák právě vyřkl ortel, který roztrhl to poslední pouto mezi nimi. Neznámý člověk, kterého Jiří před pár hodinami srazil autem, svůj boj o život prohrál. A s ním jako by něco zemřelo i v Jiřím.
Ještě než život Jiřího Schmitzera postihla tato tragédie, byl to tichý a uzavřený kluk s velkýma očima, který příliš brzy poznal, jak chutná samota. Narodil se v roce 1949 do slavné rodiny – jeho otec Jiří Sovák byl už tehdy populární herec – ale rodinné štěstí netrvalo dlouho. Bylo mu pět let, když tatínek odešel.
Sovák si sbalil kufry a odstěhoval se za jinou ženou. Malý Jirka zůstal s mámou Blankou, která se po rozvodu s jeho otcem potýkala s vlastními problémy, které se projevily i na péči o syna. Nejenže u soudu vymohla zákaz styku s otcem, ale výchovu malého Jiřího do značné míry přenechala svému otci, Jiřího dědečkovi.
Sovák bojoval, psal dopisy, prosil, jenže marně – soudní razítko a matčina zarputilost byly silnější. Chlapec tak přišel o tátu, a aniž to tehdy chápal, stal se nástrojem pomsty. Blanka se v hořkosti upjala na jediný cíl: zabezpečit si od Sováka vysoké alimenty. Malý Jirka neměl lehké dětství.
Matka se mu nevěnovala – spíš ho odložila. Na všední dny ho dávala do internátní školky a později na internát, domů se vracel jen na víkendy. V Jirkově nitru ale tohle odloučení zanechalo hluboké šrámy. Večer co večer usínal s pocitem, že je na světě sám. Naučil se neplakat a neprosit. Zahořkl.
Když se o něj doma nestarala máma, našel naštěstí oporu u dědečka. Děda, starý voják, byl možná přísný, ale spravedlivý a měl vnuka rád. Učil ho pevnosti a čestnosti. Malý Jirka trávil hodně času právě u dědy na venkově – tam utekl před dusivou atmosférou v matčině bytě.
Dědeček ho brával na dlouhé procházky do lesa a vyprávěl mu o statečnosti. Možná právě tehdy se v Jirkovi zrodila ta zatvrzelá tvrdohlavost, s níž se později vrhl do všeho, co dělal. Už jako dítě se naučil spoléhat jen sám na sebe. Spolužáci ve škole mu nijak neulehčili – byl to baculatý kluk, oplácaný a plachý. Děti dovedou být kruté: smály se mu, ponižovaly ho.
Nic ho ve škole nebavilo. Byl neklidný, nesoustředěný, ve známkách propadal. Dnes by se možná řeklo, že měl poruchu učení, tehdy nad ním jen lámali hůl jako nad „lemplem“. Učení pro něj představovalo jen další stres a Jirkova maminka si s tím příliš hlavu nelámala. Měla jiné starosti. Když skončil povinnou školní docházku, zkusila ho nasměrovat k řemeslu.
Šestnáctiletý Jiří nastoupil do učení na zámečníka. Možná doufala, že z něj vychová někoho „užitečného“, pragmatického, že v něm utluče tu uměleckou jiskru, kterou zdědil po otci.
Jiří Schmitzer se skutečně učil zámečníkem a tato práce ho vůbec nebavila a nešla mu. Jeho matka viděla, že je její šestnáctiletý syn nešťastný a bez perspektivy. Byla to právě ona, kdo přišel s nápadem, aby to zkusil na DAMU.
Napoprvé ho nevzali. Tahle porážka ho kupodivu zabolela – možná protože poprvé v životě něco doopravdy chtěl dokázat, všem navzdory. Zatnul zuby a na druhý pokus se dostal.
Nyní je vhodný čas vysvětlit zamotanou historii ohledně příjmení. Jiří Sovák (otec Jiřího Schmitzera) se také narodil jako Jiří Schmitzer. Své jméno si oficiálně změnil na Sovák až po druhé světové válce. Důvodem bylo, že v poválečném Československu znělo příjmení Schmitzer příliš německy. Změna jména z tohoto důvodu byla tehdy poměrně běžná.
Tím vzniká ona zamotaná situace: Otec se narodil jako Schmitzer, ale stal se slavným jako Sovák. Syn měl od narození jméno Schmitzer.
Kolem jeho dvaadvacátých narozenin se stalo něco nečekaného. Po letech odcizení se otec znovu objevil v jeho životě – a rovnou pracovně. Psal se rok 1975 a režisér František Filip připravoval televizní seriál Chalupáři. Jiří Sovák dostal hlavní roli bručounského dědy Evžena Humla.
A tehdy udělal něco, co by od něj nikdo nečekal: šel za režisérem a poprosil ho, aby do jedné z rolí obsadil jeho syna. Chtěl dát Jirkovi šanci. Možná i sám sobě chtěl dokázat, že syna uznává a že ho může mít nablízku aspoň na place, když už ne doma.
A tak se stalo, že v Chalupářích hrál mladičký Jiří Schmitzer po boku vlastního táty – jejich postavy byly dokonce vnuk a dědeček. Pracovaly spolu také na filmové komedii Marečku, podejte mi pero!, kde si zahráli otce a syna Kroupovy. Před kamerou působili jako sehraná dvojka.
Společná profese je svedla dohromady a vypadalo to, že by mohli navázat přetrhané pouto. Kdo ví, možná v zákulisí vedli opatrné rozhovory a hledali k sobě cestu. Možná stačilo málo a staré křivdy by se zahojily. Osud ale měl jiné plány. Právě když to vypadalo na smíření, přišla ona tragická noc, která všechno zhatila.
Bylo 11. září 1976, Jiří měl za sebou představení v ústeckém Činoherním studiu, kde tehdy působil. Po představení jako obvykle šel s kolegy do divadelního klubu. Pili pivo, možná něco ostřejšího, bavili se nahlas – mladý talent, kterému se otevíral svět.
Alkohol byl pro Jiřího v té době každodenní společník. Pil často. Sám přiznával, že k pití měl sklony už v mládí. Snažil se to korigovat sportem – chodil boxovat, aby se „neuchlastal k smrti“, jak s hořkým humorem říkal. Měl výbornou fyzičku a věřil, že něco vydrží. Tehdy v tom divadelním baru rozhodně nevypadal opile – nebo si to alespoň myslel.
K ránu sedl do auta a vyrazil domů. Jenže nedojel. Na špatně osvětlené silnici mu zničehonic vběhl do cesty chodec. Jiří už nestačil zareagovat. Srazil ho plnou rychlostí. Muž o pár hodin později zemřel. Policisté u Jiřího naměřili alkohol v krvi – nebyl úplně namol, ale střízlivý taky ne. Smrt chodce nejspíš nebyla přímo jeho vina, nešťastná náhoda mohla potkat kohokoliv.
Přesto – byl opilý. A za to přišel trest. Soud mu vyměřil tři roky nepodmíněně za usmrcení z nedbalosti. Když padl rozsudek, Jiří Schmitzer už tušil, že to nejhorší ho teprve čeká. Jeho otec. Ten se zprávu o tragédii dozvěděl brzy. A Sovák, sám známý piják, reagoval s překvapivou tvrdostí.
Nedokázal mu odpustit. Od té chvíle pro něj syn přestal existovat. Jiří byl v šoku, zničený tragédií a zdrcený otcovým zavržením zároveň. Nezmohl se na obhajobu. Co by taky říkal? Že ho to mrzí? Že udělal chybu? Věděl, že v tu chvíli to nemá cenu. Otec odkráčel a nechal ho tam – stejně jako před lety v dětství. Jen tentokrát to vyslovil nahlas: zřekl se ho a vydědil.
Za několik dní nato se za ním zaklapla vrata věznice. Odseděl si osmnáct měsíců v nápravné věznici ve Vinařicích u Kladna. Paradoxně tady ve vězení měl víc klidu než v celém svém dosavadním životě. Ticho cely, rutina dne, žádný otec, žádná matka – jen tíživé svědomí, které mu nedalo spát.
Ve dne se zaměstnával, jak mohl: četl, posiloval, navázal křehká kamarádství s ostatními mukly. Naučil se přežít i tohle – další zkoušku odolnosti. Když ho po roce a půl pustili za dobré chování, vyšel ven jiný člověk. Pohublý, o poznání starší v obličeji, s neproniknutelným výrazem. Na prahu třiceti let stál před branou věznice jako trosečník vracející se do života, který už neznal.
Hned po propuštění na něj čekala práce: režisér Jiří Menzel ho obsadil do filmu Postřižiny (1980). Schmitzer nastoupil na plac jen pár měsíců po propuštění.
Hrál nesmělého správce pivovaru Francina – roli, v níž zužitkoval vlastní nejistoty. Možná i proto byl tak dobrý; jeho Francin měl v očích přesně tu směs obav a vnitřní křehkosti, kterou v sobě Jiří měl. A kamera to zachytila.
Postřižiny měly úspěch a Schmitzer se pomalu vracel do hereckého života. Zahrál si ve filmu Slavnosti sněženek (1983), v Menzelově poetickém stylu dokázal ztvárnit obyčejné postavičky s neobyčejnou pravdivostí. Přišla i nabídka do populární komedie Vesničko má středisková (1985). I přes cejch „toho herce, co seděl v base“ byl Jiří díky svému talentu stále žádaný.
V srpnu 1980 – pouhé tři roky po prvním neštěstí – se Jiří ocitl znovu ve stejné řece. U kamarádů v obci Pecerady se konala svatba. Jiří tam nechyběl – byl to vlastně příbuzný ženicha a všichni ho zvali na panáky. Nechtěl je urazit, a tak pil. Hodně. Po půlnoci se parta čtyř lidí, včetně Jiřího, rozhodla popojet ještě na taneční zábavu do Benešova.
Řídil Schmitzer ve svém maličkém Fiatu 127. V autě s ním seděli tři přátelé – vepředu kamarád Milan, vzadu mladý manželský pár: třiadvacetiletý Jaromír a jeho žena Radana. Všichni měli v hlavě pořádný mix vína, piva, tvrdého alkoholu. Jiří dokonce upíjel becherovku přímo za jízdy z láhve, jak později svědčila Radana.
Děsil ji styl, jakým řídil – příliš rychle, riskantně, a on její varování ignoroval. Cestou z benešovské zábavy zamířili ještě do Prahy. Bylo kolem čtvrté ráno, když se řítili obcí Horní Jirčany. Jiří ve svém stavu nevybral levotočivou zatáčku. Auto vjelo do příkopu, odkud se vymrštilo, a v plné rychlosti narazilo do betonového sloupu.
Obrovská rána, tříštění skla, kovu a kostí.Během zlomku vteřiny byli dva pasažéři vystřeleni z vozu ven zadním okénkem, jako hadrové panenky. Jaromír přeletěl plot zahrady přilehlého domu a zůstal ležet v trávě. Radana byla vymrštěna za ním a při pádu si těžce poranila hlavu a ruku.
Když se probrala, bolestí téměř nevnímala svět. Její manžel Jaromír byl při příjezdu sanitky na místě mrtvý. Jeho život zhasl v okamžiku, kdy se chystal založit rodinu – Radana v nemocnici zjistila, že čeká dítě, které svého otce nikdy nepotká. Jiří Schmitzer tentokrát vyvázl bez jediného škrábnutí. Seděl u zdemolovaného auta v šoku, zcela opilý a neschopný reakce.
Následoval soud, tentokrát nemilosrdný. Padl verdikt: čtyři roky odnětí svobody pro Jiřího Schmitzera za způsobení smrti z nedbalosti a ohrožení pod vlivem návykové látky. Nepomohly výmluvy – Jiří se hájil, že měl závadu na autě a i střízlivý by nehodu nezabránil. Soudní znalci však potvrdili, že vůz byl v pořádku. Schmitzer musel nastoupit do vězení podruhé, v červenci 1981. To už mu bylo přes třicet a na kontě měl dva lidské životy.
Tentokrát ho čekalo delší věznění. Jiří Schmitzer už měl za sebou přes rok výkonu trestu, když požádal o propuštění. Brzo bylo rozhodnuto: v říjnu 1982 byl Jiří předčasně propuštěn na podmínku.
Dvakrát se narodil znovu a nejspíš věděl, že třetí šanci by už nedostal. Venku ho čekal svět, který o jeho druhé nehodě neměl ani tušení. Zvláštní shodou okolností se informace o tragédii z roku 1980 tehdy vůbec nedostala na veřejnost. V novinách nevyšel jediný článek.
Možná se o to postarali vlivní lidé – pro režim byl Jiří Sovák národní umělec, tak se „nehodilo“, aby se vědělo, že jeho syn opakovaně seděl v base. Celá věc se tak ututlala a zůstala v archivech.
Po návratu na svobodu v polovině osmdesátých let se Jiří upnul k práci více než kdy dřív. Našel domovskou scénu v pražském Studiu Ypsilon, souboru plném originálních osobností. Tam zapadl – se svým osobitým humorem, cynismem i talentem improvizace. Byl jiný než ostatní a Ypsilonka tu jinakost vítala. Na jevišti byl svobodný. Mohl si dělat, co chtěl, a publikum ho milovalo.
Někdy v záchvatech tvořivosti hrál tak, že nikdo nepoznal, co je ještě role a co už jeho soukromé bláznovství. Kolegové v divadle na něj dodnes vzpomínají jako na člověka s podvratným smyslem pro humor, který občas zkoušel trpělivost režisérů.
Svou umanutost si vypěstoval právě v Ypsilonce – a možná ještě dřív v internátní školce a vězeňské cele. Nenechat se nikým rovnat do latě. To se stalo jeho krédem. Z Ypsilonu postupně přešel i k tvorbě hudby pro divadlo, začal skládat písničky. Vlastně se vrátil ke své prapůvodní lásce: bigbítu a folku. Už jako kluk rád poslouchal rockové kapely a brnkal na kytaru.
Později to ze sebe nechal naplno vytrysknout. Písničky, které skládal, byly svérázné, plné sarkasmu, slovních hříček, někdy jakoby schválně muzikantsky „špatně“. Hrával je pro pobavení kolegů – a ti v nich objevili skrytý hitový potenciál.
Řekněte prdel. Jednoduchá píseň s drze opakovaným sprostým slovem se stala doslova kultovní. Lidé ji milovali, protože byla prostá, neomalená a osvobozující – stejně jako Jiřího smích, který v ní zněl. Sám se divil, kolik fanoušků si jeho písničkářství našlo.
Jiří Schmitzer se na sklonku socialismu a v porevolučních letech stal tak trochu kultovní postavou – herec, který si z intelektuálů nic nedělá, a muzikant, který s gustem předvede na pódiu cokoliv, jen když to rozesměje lidi. Když stál na pódiu s kytarou a dělal skopičiny, byl šťastný. Možná poprvé opravdu šťastný ve svém životě.
Přitom jeho filmová kariéra zároveň nabrala druhý dech. Po roce 1989 se začal objevovat v mnoha výrazných filmových úlohách. S přibývajícím věkem dostával role mužů s temnou minulostí, přísných otců, nebo naopak směšných figurek. A v každé dokázal zanechat hluboký dojem. Žádnou ostudu tátovi neudělal – právě naopak.
Kdyby Sovák nebyl tak zatvrzelý, musel by cítit hrdost. Jiří Schmitzer získal v roce 1997 svého prvního Českého lva za hlavní roli ve filmu Bumerang, kde ztvárnil bývalého politického vězně zlomeného komunismem. Ta role jako by rezonovala s jeho vlastním vnitřním smutkem.
Dalšího Lva přidal v roce 2006 za roli surového nevlastního otce v dramatu Kráska v nesnázích – tam jeho postava pije a bije, a Jiří přitom dokázal zahrát i tuhle hrůzu s mrazivou lidskostí.
Třetí sošku si vysloužil v roce 2013 za roli umírajícího malíře ve filmu Jako nikdy. Ta postava bilancuje život na prahu smrti – a Jiří do ní vložil tolik pravdy, až z toho běhal mráz po zádech.
Čtvrtého Českého lva pak přidal v roce 2020 za roli veterána toužícího po spravedlnosti v road-movie Staříci. Když tehdy přebíral ocenění, na pódium nešel on sám – poslal pro cenu svého syna. Dav tleskal, světla reflektorů zářila a Jiří Schmitzer raději postával stranou. Nikdy nestál o lesk společenských akcí, vyhýbal se premiérám, na večírky nechodil.
Byl to samotář. Jen jednou udělal výjimku – v roce 2007 přijal nabídku účinkovat v televizní taneční soutěži StarDance. Všichni byli překvapeni, jak vtipně a s nadhledem tam vystupoval. Tančil jako pravý komediant – možná tak trochu pro svého tátu, který byl kdysi také skvělým tanečníkem stepu a kabaretu.
Jiří se v soutěži dostal až do finále a získal si srdce diváků svým civilním humorem. Když show skončila, opět se stáhl do ústraní. Nechtěl slávu, nechtěl titulky v bulváru. Chtěl mít klid a dělat si věci po svém.
O to víc energie věnoval své rodině. Ano – Jiří Schmitzer, kdysi opuštěný chlapec a zavržený syn, se sám stal otcem. První manželství s kolegyní z branže mu přineslo dceru. Manželství však nevydrželo – dva mladí herci se rozešli a Jiří zůstal nějaký čas sám s malou holčičkou.
Možná se tehdy poprvé vyděsil, že opakuje otcův příběh: rozbitá rodina, dítě odříznuté od jednoho rodiče. Zařekl se, že jako otec nezklame. A tak, když potkal svou druhou ženu Irenu, chytil příležitost za pačesy. Usadil se s ní, přivítali na svět syna a dceru – a Jiří se rozhodl být lepším otcem, než jakého měl on sám. Napodruhé mu to vyšlo.
foto z roku 2013
S Irenou jsou spolu celý život, on svou „celoživotní lásku“, jak ji nazývá, nikdy nezklamal. Syn Jiří vystudoval teologii – snad vlivem pocitu, že rod musí napravit své hříchy? Dokonce uvažoval o dráze kněze. Nakonec se stal sociálním pracovníkem, pomáhá druhým, tak jak by možná býval potřeboval kdysi pomoci jeho otec nebo sám děda Sovák.
Dcera Kristýna se zase rozhodla kráčet v uměleckých šlépějích – ale po svém. Nestala se herečkou, nýbrž manažerkou. Dnes dělá tatínkovi manažerku a agentku dalším umělcům. Celá rodina drží při sobě. Tři děti, které Jiří má, znaly svého slavného dědečka Sováka jen z televize. Sovák se s nimi nikdy nesešel.
Na svého otce nahlas také nikdy nevzpomíná. Po druhé nehodě už si Sovák se synem opravdu neměli co říct. Když Sovák v roce 2000 zemřel, Jiří mu ani nešel na pohřeb. Hořkost na obou stranách zvítězila nad odpuštěním.
Patnáct let po Sovákově smrti se Česká televize rozhodla zrestaurovat starý film Uspořená libra, v němž Sovák v mládí hrál. Chyběly v něm některé dialogy, a tak filmaři oslovili Jiřího Schmitzera, zda by nedaboval otcův hlas ve scénách, které bylo třeba doplnit. Jiří souhlasil. Ve studiu pak jeho hlas „probudil“ po desetiletích roli jeho otce.
Zdroje:
https://www.expres.cz/celebrity/jiri-schmitzer-jiri-sovak-herec-otec-syn-rodina-alkohol-nehoda-vezeni.A190306_175610_dx-celebrity_sal
https://www.idnes.cz/onadnes/vztahy/anna-sovakova-jak-jsem-za-sovcu-zadala-o-milost-u-husaka.A091109_123244_ona_ony_jup
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jiří_Schmitzer
https://www.csfd.cz/tvurce/941-jiri-schmitzer/prehled/
https://www.kafe.cz/celebrity/jiri-schmitzer-jiri-sovak-vztahy-nehoda.html
https://www.dotyk.cz/magazin/jiri-schmitzer-hadanka/
https://www.youtube.com/watch?v=hnRyTG9pWFc
