Článek
On pracuje, já jsem doma s dětmi. Někdo by řekl, že je to normální dohoda. Jenže realita je mnohem temnější.
Před lety jsem byla sebevědomá, měla vlastní úspory z dřívějška. Přestala jsem pracovat, když jsme se přestěhovali do malého města na jihu Čech a já otěhotněla. Můj manžel Jakub tehdy navrhl, že se postará o naše příjmy, a já budu v klidu vychovávat děti. „Udělám pro tebe všechno, Adélo. Nebudeš se muset strachovat,“ říkával. Věřila jsem mu.
Zpočátku to fungovalo. Nakupovala jsem, co bylo potřeba, a on mi peníze ochotně dával. Časem mi ale začal přidělovat kapesné. „Ať máme přehled, kolik utratíme,“ vysvětloval. Přišlo mi to praktické. Jenže pak mi začal kapesné snižovat a chtěl po mně účtenky: „Za co přesně jsi dala minulý týden tolik peněz?“ Když jsem řekla, že jsem koupila synům teplejší mikiny, divil se, proč jsem nepočkala na slevy.
Nedávno jsem se zastavila pro kávu s kamarádkou. Stála padesát korun. Účtenku jsem do kapsy nestrčila, a když jsem doma přiznala, že jsem si dopřála kávu, viděla jsem v jeho očích výčitky. „Za co prosím tě? Kam jdou ty peníze? Měla jsi mi to říct předem.“
Cítím se jako malé dítě, jež škemrá o dvacetikorunu na zmrzlinu. Dělám snad něco špatně, když si jednou za čas koupím něco hezkého? Když si pořídím novou kosmetiku nebo malý dárek pro děti? Podle Jakuba ano. „Musíme přece šetřit na nečekané výdaje,“ je jeho mantrou, zatímco si sám nedávno pořídil drahý telefon a vlastně se mě neptal. Proč taky – on přece vydělává, tak si může dovolit cokoliv.
Nedávno jsem s ním zkusila vážně promluvit: „Jakube, připadám si nesvéprávná. Nechci už žádat o každou korunu.“ Jenže on na to řekl, že „peníze nerostou na stromech, a stejně jsi to ty, kdo je celý den doma“. Překvapilo mě, jak pohrdavě to znělo. Jako bych nevařila, neprala, nevyřizovala vše kolem dětí, jejich doktorů, kroužků. Jako bych byla jen příživnice, co sahá do jeho peněženky.
Nejvíc mě ranilo, když jsem chtěla koupit dceři taneční kostým do školky: „Není to zbytečné? Může nosit starou sukni.“ Viděla jsem její zklamání, když jsem jí tu sukni ukázala. A já si uvědomila, že se nechci smířit s tím, že musím bránit i takové malé radosti.
Začala jsem si schovávat drobné, co ušetřím na akcích v obchodě. Sto korun sem, padesát tam. Shromažďuju je tajně. Nechci žít ve lži, ale je to má pojistka proti naprostému ponížení. Mám hrozný strach, co by se stalo, kdyby na tu „tajnou kasičku“ přišel. Nejspíš by mě obvinil, že ho okrádám. Ale já prostě odmítám zůstat bez možnosti vlastního rozhodnutí.
Nedokážu popsat, jak moc mě drtí, že muž, kterého jsem si vzala z lásky, se stal takovým finančním diktátorem. Někteří lidé mi říkají, že přeháním. Že je dobře, když manžel hlídá rozpočet. Ale tohle není obyčejné hlídání, to je kontrola každého výdaje, potřeba mít moc nade mnou. Jak mu vysvětlit, že i můj čas a péče mají hodnotu?
A tak sedím u stolu, pročítám letáky slev a přemýšlím, co budu vařit. Radost z malé kytičky do obýváku si raději odepřu. Na sobě mám rok staré džíny a tričko s drobnou dírkou. Podle Jakuba nepotřebuju nové oblečení. „Stejně jsi doma, ne?“ říká. Mám chuť se ozvat, křičet, ale nakonec mlčím. Bojím se, že by to celou situaci jen zhoršilo.
